Nevěra

„Když se mi Jan přiznal, že se před rokem po večírku v práci vyspal s jednou kolegyní, byla jsem z toho celá pryč a vůbec jsem nevěděla, jak reagovat. Ale když jsem ho viděla, jak je z toho nešťastný, pláče a prosí mě, abych mu odpustila, nemohla jsem se ubránit, abych ho neobjala. Říkal, že by pochopil, kdybych ho už nechtěla ani vidět, ale že už nechtěl žít s takovým tíživým tajemstvím. Opakoval mi, že je šťastný, že může žít se mnou a s našimi dvěma dětmi a že chce s námi být dál. Nejsem hloupá, že jsem takhle reagovala a tu nevěru mu odpustila, i když mě to bolelo a nikdy na to nezapomenu?“ ptá se Lucie…

DVA TYPY NEVĚRY

Tato dvě vyprávění, která jsem vyslechl po telefonu během jednoho rozhlasového pořadu* o věrnosti, dobře ilustrují dva typy nevěry.
První typ, který má svůj původ v oblasti pod pasem, postihuje sexuální exkluzivitu: Muž nebo žena má sexuální styk s jednou nebo více osobami kromě svého manžela. Říkám tomu sexuální nevěra. Druhý typ se rodí v oblasti nad pasem a týká se citového vztahu páru. Mám na mysli vzájemné sdílení myšlenek, názorů a vůbec jednání, které by mohlo mít vliv na vztah partnerů, může jít třeba o milostné dobrodružství nebo plány přestěhovat se na důchod na chalupu. To nazývám věrností nebo nevěrou citovou.

Většina lidí spojuje sexuální exkluzivitu s citovou věrností, nebo dokonce vnímá věrnost pouze jako sexuální exkluzivitu. Přesto jsou si mnohé páry nevěrné, ačkoliv sexuální exkluzivita porušena není, tedy pokud budeme vycházet z definice věrnosti, jak ji uvádí slovník Petit Robert: „…vlastnost věrného člověka; setrvalé city bez podvádění a zrady; soulad s pravdou…“. Kdo z nás nikdy nelhal svému partnerovi – třeba jen proto, aby mu neublížil? Kdo někdy nezradil tajemství, které mu druhý svěřil? Kdo někdy nezastíral pravdu? Není to, když si člověk při milování s partnerem představuje jiného člověka, známkou citové nevěry, i když je sexuální exkluzivita zachována?
Naopak, některé takzvaně „open“ páry netrvají na sexuální exkluzivitě, ale dohodnou se na citové věrnosti – tedy že se budou navzájem informovat o všem, co by mohlo změnit jejich intimní vztah.

JAK A PROČ K TOMU DOCHÁZÍ?

Pokud mluvíme o sexuální exkluzivitě, muži podvádějí své partnerky častěji než ženy partnery a také k tomu dochází dříve po svatbě. I když se různé statistiky poněkud liší, ukazuje se, že „románky“ mívá dvakrát víc mužů než žen, tedy asi 50 % proti 25 %. Tito muži se také ve srovnání se ženami cítí za své mimo manželské pletky méně provinile. Navíc ženy mívají sklon odpouštět snáze než muži. Je to snad proto, že mužům při jejich záletech jde především o sexuální „úlet“?
Ženy naopak většinou navazují mimomanželské sexuální kontakty kvůli tomu, že se o ně nějaký muž zajímá, že věnuje svůj čas tomu, aby jim naslouchal, a že k nim má po citové stránce blízko. Jestliže muž hledá mimo manželství kompenzaci v oblasti sexu, žena si chce něco vynahrazovat po citové stránce. Ženy mívají mimomanželské pletky čistě kvůli sexu jen velmi výjimečně. Oddávají se tělem, srdcem i duší. Ostatně často pak přestávají mít sexuální styky se svým manželem, nebo dělají všechno pro to, aby se jim vyhnuly, protože mají pocit, že by podváděly svého milence. Proto také existence milence bývá častěji důvodem k rozvodu než mužova milenka, a to i kvůli tomu, že muži odpouštějí mnohem méně; muž možná cítí, že když má partnerka milence, on sám už nemá v jejím srdci místo. A to nemluvíme o jeho poraněné pýše – princ byl sesazen z trůnu.
Na začátku, stejně jako v každém milostném vztahu, jsou milenec i milenka úžasní, protože přijímají druhého vždy s otevřenou náručí, milenec je vždycky vnímavý, milenka nikdy nekritizuje a je vždycky k dispozici k sexu, ale dříve nebo později do této zakázané lásky zasáhne realita; milenec nebo milenka bude žádat toho druhého, ať si vybere. K tomu samozřejmě nedochází u románků na jednu noc.
Nevěrný muž se vždycky snaží získat čas a milenku obalamutit – polygamní status quo se mu zamlouvá. Pokud milenka naléhá, opustí ji a najde si nějakou smířlivější. Je jen málo mužů, kteří opustí svou ženu, aby mohli žít s milenkou. Když tak učiní, nový vztah většinou dlouho nevydrží. A tak jsou sami, aniž by si to opravdu přáli.
Nevěrná žena zažívá strašlivý pocit rozpolcení. Má opustit manžela, děti, dům, postavení ve společnosti, bezpečí, aby mohla jít za dobrodružstvím s neznámým mužem? Většinou se s milencem rozejde a toto tajemství si nechá až do konce života pro sebe.

Žena bývá nevěrná z lásky; muž kvůli sexu. Nakonec co jiného, vždyť tyto motivace jsou zřejmě zapsány v našich genech a zakódovány v naší DNA. A ani třicet let feminismu a skoro padesát let kulturní psychologie na tom nic nezměnilo.
Pokud muž souhlasí s tím, že bude mít sexuální styky s jinou ženou, pokud žena souhlasí s intimními styky s jiným mužem, znamená to, že ve vztahu je něco, co způsobuje, že ženatý muž nebo vdaná žena jsou více nakloněni podlehnout pokušení, které je celkem časté a normální. Proč podléháme pokušení? Proč na sebe bereme riziko, že zničíme všechno, co jsme dlouhá léta budovali? Zkrátka proto, že doma už nenacházíme to, co hledáme.
Nevěrní muži a ženy přicházejí často na terapii s otázkou:
„Mám opustit svého partnera a začít žít s tím druhým?“ To však v žádném případě není dobrá otázka, nebo by to alespoň neměla být první otázka, kterou si položíme. Měli bychom se ptát spíš nějak takhle:

– K čemu došlo v mém partnerském vztahu, že se tohle mohlo stát, že jsem šel/šla hledat jinam?
– Co nenacházím ve svém partnerském vztahu, že jsem proto ochoten/ochotna začínat si s někým jiným?
– Můžu něco udělat, abych znovu získal/a to, o co jsem v partnerském vztahu přišel/přišla?
– Co mi moje zkušenosti s milencem/milenkou mohou sdělit o tom, co se děje v mém partnerském vztahu?

Napsal/a: Yvon Dallaire