Pokud mezi rodiči existuje jeden člen rodičovské dvojice, který se nestará o nic, na vše se vykašle, jistě i tato zkušenost zasahuje do jejich soužití. Druhý rodič, který se tedy stará (a nechci předjímat, zda je to matka, nebo otec), může pociťovat pocit prázdnoty, zmaru, neúspěchu.
Čím to je, čím se to stalo?
Na to by nám lépe odpověděli samotní rodiče. Někdy je toto nestarání se spíše vnímáno v míře rodičovské. Například muž se stará o to, aby byla rodina finančně zabezpečená, aby mohla splácet půjčku, nestará se však už o rodičovské vazby, o svůj podíl na výchově.
Pokud je to díky únavě, je zapotřebí běh dnů a nocí rozvrhnout jinak. Pokud je to tím, že je například otci v pracovním procesu lépe než doma, je zapotřebí udělat doma „válečnou poradu“, jak je to možné změnit.
Například maminka se třemi malými dětmi (nejstarší je v 1. třídě) vnímá, že už nemůže. Starost o dům, zahradu, dvě malé děti, kojení, dělání úkolů s nejstarším synem ji vyčerpává. Vnímá jasně, že nemá sílu se manželovi večer věnovat, zajímat se o to, jak se měl v práci. On se proto zlobí, nemá čas zařizovat věci kolem domu, a pokud přijde večer a žena ho o něco požádá, je popudlivý, říká, kolik má práce v zaměstnání, chce svůj klid u televize.
Jistě, je to určitý způsob relaxace. Je to však nevyvážené v poměru k tomu, co dělá doma žena. Je to také trochu sobecké a dítě tak vnímá, že maminka je popudlivá, unavená, s tatínkem se přou, existují mezi nimi hádky.
Co s tím?
Jestliže se to takto stane, je zapotřebí reakce. Je zapotřebí mluvit o daném prožívání ze strany matky i ze strany otce. Ve chvíli klidu, ne když přijde táta domů, děti se mají ukládat…
Hovořit o tom proto, aby se situace pokud možno vyjasnila a aby nedošlo k tomu, že budou rodiče žít vedle sebe a ne spolu.
Je vhodné se domluvit například na jednom dnu v týdnu, kdy bude táta přicházet domů v dřívější dobu. Bude to den stabilní, kdy s ním táta nepohne kvůli vztahům v rodině.
Je potřeba, aby v danou chvíli, pokud budou mít rodiče pocit, že se jeden z nich nestará, vykašle se na vše, o daném stavu opravdu mluvili.
Je totiž často charakteristické pro nás ženy, že naše reakce jsou podrážděné, někdy víc nemluvíme, ale chceme, aby si náš protějšek – muž – domyslel, co se děje. Je zapotřebí z hlediska komunikace o věcech mluvit, vyslovit je jasně, srozumitelně. Pokud je nesdělíme, může si totiž druhý domyslet úplně jinou věc, než o jakou nám jde.
Mluvme pravdivě, konkrétně a také řekněme, jakou chceme nápravu. Nabídněme pomoc, že budeme na změnu dva.
Jestliže je to ještě možné a jedna strana má vervu k tomu, aby to druhé nabídla, udělejme to.
Napsal/a: Ilona Špaňhelová
