Často bývají nazýváni „benjamínci“. Jsou to ti nejmladší v rodině. Může to být v pořadí druhé či třetí nebo čtvrté dítě. Je to prostě ten, který je na „konci řady“.
Jedno je všem dětem společné: chtějí upoutat pozornost a vzbudit zájem svých rodičů.
U těch nejpozději narozených to však platí dvojnásob. Někteří nejmladší to vycítí a někteří to časem pochopí, že své rodiče nemohou zaujmout (ve smyslu překvapit, zaskočit) svými dovednostmi nebo znalostmi. Už to všechno před nimi „předvedli“ starší sourozenci, ať už je to první slůvko, první krůček či zavázaná tkanička, rodiče už většinou nejsou plní očekávání a nejsou tak dychtiví jako u prvního dítěte (např. u třetího či čtvrtého dítěte už vám jeho matka pravděpodobně neřekne, kdy mu vyrostl první zoubek).
A tak se někteří nejmladší stávají rodinnými komiky, přitahují pozornost nejrůznějším způsobem – věčným brebentěním, vyprávěním historek, legráckami nebo šaškováním.
Chtějí rodiče pobavit a rozesmát. Prostě řečeno: zaujmout.
Společnými vlastnostmi benjamínků jsou bezstarostnost a nadšený až živelný přístup k životu. Výborně baví ve třídě své spolužáky, ovšem své učitele dohání k šílenství. Dokáží být roztomilí, okouzlující a většinou jsou společenští a srdeční. Na druhou stranu bývají benjamínci často rozmazlení, vzpurní rošťáci a mnozí jsou netrpěliví vzteklounci.
Může se stát…
Pokud jsou rodiče už příliš vyčerpaní výchovou a péčí o starší sourozence a/nebo mohou být už i vyššího věku, může se stát, že se nejmladšímu nebudou plně věnovat a nebudou ve výchově důslední. Mohou benjamínka ponechat tak trochu „napospas“ růst jako dříví v lese. Pak dochází k tomu, že nejmladší vyrůstá ve stínu svých starších sourozenců a ti se mu stávají „náhradními“ rodiči, posmívají se mu a podceňují ho. Odtud nejspíš vyroste nejistý a rozpolcený jedinec.
Na úplně opačné straně se nacházejí rodiče, kteří to naopak s péčí o toho nejmladšího přehánějí, rozmazlují ho, stále ho omlouvají a všechno mu odpustí.
Tady směřují k arogantnímu ďáblíkovi.
Obojí – ať už nezájem či přehnaná péče – je pro vývoj dítěte nevhodné.
Na závěr si vypůjčím slova Kevina Lemana:
„Ať je pořadí narození dítěte jakkoli důležité, je to jenom vliv, ne konečná skutečnost zasazená do betonu a jednou provždy neměnná, bez ohledu na to, co se z dítěte vyklube. Způsob, jak rodiče jednají se svými dětmi, je stejně důležitý jako pořadí jejich narození a prostředí, v němž vyrůstají. Každé dítě má vlastní silné i slabé stránky. Rodiče musí přijmout obojí a pomáhat dítěti rozvinout pozitivní rysy a vyrovnat se s těmi negativními.“