Každé dítě v rodině bude jiné. Každá rodina se s přibývajícím počtem dětí bude proměňovat a vyvíjet. A přestože je každé dítě jedinečnou individualitou, dají se vypozorovat určité společné rysy…
Často bývají nazýváni „benjamínci“. Jsou to ti nejmladší v rodině. Může to být v pořadí druhé či třetí nebo čtvrté dítě. Je to prostě ten, který je na „konci řady“.
Jedno je všem dětem společné: chtějí upoutat pozornost a vzbudit zájem svých rodičů.
U těch nejpozději narozených to však platí dvojnásob. Někteří nejmladší to vycítí a někteří to časem pochopí, že své rodiče nemohou zaujmout (ve smyslu překvapit, zaskočit) svými dovednostmi nebo znalostmi. Už to všechno před nimi „předvedli“ starší sourozenci, ať už je to první slůvko, první krůček či zavázaná tkanička, rodiče už většinou nejsou plní očekávání a nejsou tak dychtiví jako u prvního dítěte (např. u třetího či čtvrtého dítěte už vám jeho matka pravděpodobně neřekne, kdy mu vyrostl první zoubek).
A tak se někteří nejmladší stávají rodinnými komiky, přitahují pozornost nejrůznějším způsobem – věčným brebentěním, vyprávěním historek, legráckami nebo šaškováním.
Chtějí rodiče pobavit a rozesmát. Prostě řečeno: zaujmout.
Společnými vlastnostmi benjamínků jsou bezstarostnost a nadšený až živelný přístup k životu. Výborně baví ve třídě své spolužáky, ovšem své učitele dohání k šílenství. Dokáží být roztomilí, okouzlující a většinou jsou společenští a srdeční. Na druhou stranu bývají benjamínci často rozmazlení, vzpurní rošťáci a mnozí jsou netrpěliví vzteklounci.
Může se stát…
Pokud jsou rodiče už příliš vyčerpaní výchovou a péčí o starší sourozence a/nebo mohou být už i vyššího věku, může se stát, že se nejmladšímu nebudou plně věnovat a nebudou ve výchově důslední. Mohou benjamínka ponechat tak trochu „napospas“ růst jako dříví v lese. Pak dochází k tomu, že nejmladší vyrůstá ve stínu svých starších sourozenců a ti se mu stávají „náhradními“ rodiči, posmívají se mu a podceňují ho. Odtud nejspíš vyroste nejistý a rozpolcený jedinec.
Na úplně opačné straně se nacházejí rodiče, kteří to naopak s péčí o toho nejmladšího přehánějí, rozmazlují ho, stále ho omlouvají a všechno mu odpustí.
Tady směřují k arogantnímu ďáblíkovi.
Obojí – ať už nezájem či přehnaná péče – je pro vývoj dítěte nevhodné.
Na závěr si vypůjčím slova Kevina Lemana:
„Ať je pořadí narození dítěte jakkoli důležité, je to jenom vliv, ne konečná skutečnost zasazená do betonu a jednou provždy neměnná, bez ohledu na to, co se z dítěte vyklube. Způsob, jak rodiče jednají se svými dětmi, je stejně důležitý jako pořadí jejich narození a prostředí, v němž vyrůstají. Každé dítě má vlastní silné i slabé stránky. Rodiče musí přijmout obojí a pomáhat dítěti rozvinout pozitivní rysy a vyrovnat se s těmi negativními.“
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
Děkuji Vám všem za to, že jste napsaly, těší mě každá Vaše reakce, Vaše postřehy i zkušenosti. Díky moc.
Upřímně – já osobně jsem ráda, že nejsme všichni „tabulkoví“ (u někoho to sedí – ty výsledky „bádání“ a přesně zapadá do schematu, někdo se liší a tabulkám se vymyká). A podle mého názoru to jen potvrzuje fakt, že každé dítě je jedinečnou individualitou. A já si myslím, že je to dobře.
Hlavu vzhůru,však Vám z toho vyrostou.Než se nadějete bude řešit zas něco jiného…
PaKo, jsem z toho i celkem neštastná, malou jsem vedla k samostatnosti, dokázala si vyhrát sama, mohla jsem v klidu odejít na záchod, sice měla ve 3 letech období, že si neuměla pohrát, ale stačilo jí k něčemu přimět a hrála si.
Ted si hraje jen sama.
Možná to malého přejde nebo mě ještě potřebuje, má 9. měs.ale dost často je to neúnosný, hlídá mě, na záchod nemůžu, hraček má hromady, ale ty ho nezajímají, je citlivý a opravdu hodně uknouraný, dokáže i delší dobu stát u mě, vztekat se, natahuje ruce a chce chovat. Občas si to vyřve, ale povětšinu ho přesunu k hračkám a nebo ho jinak zabavím, ale zas jen na 5. min.než mě zmerčí.
On by si vyhrál, ale bud v kamnech/krbových/, v květináčích s hlínou, s CD, prostě hračky opravdu vhodné:(
No, Mariko, jako u nás. Měla jsem nejdřív dvě holky, teď už slečny 15 a 13 let. A potom po devíti letech kluk. A já jsem z něj „na nervy“ dodnes, protože mi pořád stojí za zadkem, pořád chce, aby mu někdo dělal společnost, sám si nepohraje. Veškeré činnosti, které jsem dělala s holkama jeho nebaví. Nechce kreslit, skládat puzzle nebo stavebnice, modelovat. Baví ho jedině auta a poslouchání pohádek. Vždycky dávám za pravdu naší známé, která tvrdí, že ženská už v kočárku je ČLOVĚK. Svatá slova.P.
Já měla to samé Hanina, ale opačně, holčička byla hodná a ted je to čertisko a malý? Ten je hrozně uknouraný odmala a mazánek, pořád mi visí na tričku.
Tak nevím jestli bude hodnej, jak povyroste.
Nevím, jestli je to tak i u vás, ale jsou a nebo byli vaší klučíci,tak uplakaní, chtěli se pořád chovat a neuměli si s ničím pohrát?
Pěkně napsaný.
Bohužel,že hodně „podepisujeme“svou výchovou na svých dětech.Z odstupem času-25ti let,když tak již z povzdálí pozoruji svý děti si kolikrát říkám:docela jsem to zvládla,ale asi /určitě/bych dneska udělala to jinak.
Pravdu má PaKo-prvorozený jsou jak pokusný králíci.Stačilo když malej kňournul a už byl středem zájmu.Byl víc sledován,hlídán.Spíš bych řekla,že jsme se vyvýjeli zároveň.Já v roli tápající matky a on „pokusného králíčka“.Měla jsem to štěstí,že od malička byl klidný /nebudete věřit,ale několikrát jsem měla pocit,že mám živou panenku a záviděla známým,že nemůžou spát a musí se točit kolem mimča/,stačilo mu najíst se,přebalit a pořád spal.Když jsem si postěžovala,že to není normální-všichni se divili na co si stěžuju…
Za to /pámbůch mě vyslyšel/s dcerou bylo veselo…Úplná dračice v převleku nádherné holčičky.
Dovednosti,které jsem posbírala před 3lety byly k ničemu.
A tak sem tápala od začátku.
Hrůza z toho jaký bude vztah mezi prvním a druhým se nevyplnila.Klučina to bral v pohodě a když byli starší došlo to tak,že mladší dirigovala staršího.
A to jim zůstalo do dneška..
No právě, nejstarší dítě je pokusným králíkem svých rpdičů, jak vždycky říkám. U něj se snažíme, nic nepřehlédneme a s každým dalším dítětem zjišťujeme, že toho, co můžeme ovlivnit je velice málo a začneme se omezovat na podstatné věci. Možná z toho vyplývá i to, že starší jsou větší dříči a bývají zodpovědnejší, protože si od malička každý ústupek svých rodičů musejí nějak vydobýt, či zasloužit. Mám takovou zkušenost jako nejstarší dítě a i když jsem vždycky říkala, že budu stejná k nejstaršímu, jako ke všem mladším, samozřejmě je to jinak, jak už jsem psala níže. Prostě ten vývoj nejde zastavit ani ošidit.P.
Nooo :)) U nás bych řekla, že do profilu benjamínka spíš zapadá náš třetí – i když jeho bráška přišel jen o dva roky za ním. Ten poslední, pokud není s ostatními ;), je naprostý kliďas a pohodář. Zato Dájík – sladké zlatíčko, které se vmžiku změní v ďáblíka.
Ale kdy jim vylezly zuby, to si pamatuju a poctivě jsem psala deníček všem (i když pravda, od prvorozeného je nejpodrobnější a nejčastěji vedený, u nejmladšího se omezím na větší nemoci a zásadní věci, jako zuby, očkování, první krůčky – ale to bude i časovou tísní).
Ale v zásadě uvedené body platí a souhlasí, v životě bych nejstaršímu nedovolila to, co nejmladšímu 😉
Je zajímavé, že máma a teta mají každá 2 děti. Prvorození jsou zodpovědní dříči, co se snaží, leccos dokážou oželet a uskromnit se. Ale benjamínci jsou nezodpovědní, rozmazlení, u ničeho nevydrží, a když jim něco nevyjde, tak rodiče přispěchají na pomoc a dají tu byt, tu penízky, ale proč by to dávali i starším, když ti si na byt vzali hypotéku a šetří a 5-6 let se dřeli na VŠ, aby si ty penízky vydělali. U nás v rodině jsou mladší prostě flinkové a prospěcháři, ale možná že v této současné společnosti mají úspěch právě ti.
No já taky asi nezapadám do tabulek :o)) jakožto 3tí a poslední dítko mých rodičů – jsem zakřiknutá, žádný živel asi taky nemám – možná je to i tím že je u nás sourozenců velký věkový rozdíl -8 a 5 let….a pak jsem až já
Ja jsem v rosine onen „benjaminek“ a pokud dokazi situaci objektivne hodnotit, prilis z popsanych prvku nemam 🙂
Tak pozor, já vím i kdy se vyklubal první zoubek našemu nejmladšímu:)). Ale jinak bych ho výstižněji snad sama nepopsala. Jsou mu čtyři roky, Kašpar je to veliký, žvaní v jednom kuse. Jeho živelnost chvilkami hraničí s nedostatkem pudu sebezáchovy. Vzpouzet se dokáže moc dobře a vzteklice občas taky předvede unikátní. Nevím, jak dalece je jeho chování dáno postavením Benjamínka, já si to vždycky vysvětluju tím, že je to kluk, a tak je prostě jiný než holky. Někdy na zabití, ale stejně náš. A co se týče přístupu rodičů, jsem ta kategorie už trochu starší roič, i když myslím žádný extrém, a je pravda, že mám chvíle, kdy už jsem z toho věčného vychovávání unavená. Taky mám dojem, že s holkama jsem dovedla smysluplněji trávit čas, ale zase nevím, jestli je to tím, že on je Benjamínek a já starší, anebo prostě měly holky zájmy mně přirozeně bližší. V každém případě ho nenecháváme růst jako dříví v lese, a pokud už selhávám já i tatínek a podléháme vyčerpání, vždycky tady je jeho nejstarší sestra a s přehledem „týnejdžra“ ho srovná.P.
Všechny poznatky z výzkumů mohli/y snadno získat u nás doma.:-)
My jsme tedy naprosto „dokonalý vzorek“ – tím chci říct, že zapadáme do tabulek.:-)
Naše nejmladší by se v tom našla… no, možná ji v tom spíš najdeme my…
Tak u nás se benjamínek nechal napospas. Nejmladší bratr je sice dobrý kluk,ale v určitých věcech na zabití,ale bohužel je to nedůslednosti rodičů,jak se říká,jaký si to uděláš,takový to máš.
Jak jsem psala je v jádru dobrý,ale rozmazlený,když se vzteká,tak u toho ječí, jak pavián,z otce si dělá dobrý den,když mu chce natřískat,což chce udělat na důrazné upozornění mé matky,sám od sebe by to neudělal,tak mu utíká přes celou zahradu a jeho otec za ním,stejně ho nechytne a kluk se chláme,jak urvaný.
V podstatě má i vše,co chce a co si umane,otec se v něm vidí.
Ale,co moje dítě to není,tak aspon jsem vám napsala,co si o tom myslím a jak se v určitých bodech shoduje s uvedeným článkem,Helena se opět něčím trefila do černého a článek je hezký a pravdivý.
Takže já jsem tedy vlastně druhorozená i nejmladší, i když tady jsem moc rysů, se kterými se ztotožňuji, nenašla. Považuji se spíš za druhorozenou. Možná brácha by mluvil jinak hahaha.
Mobile Sliding Menu