Nedospělost

Proč hry využívají výlučně těchto tří rolí? Protože právě ty přímo vycházejí z našich zkušeností zažívaných v dětství. Dítě totiž původně zaujímalo místo oběti. Právě děti, čisté a nevinné, jsou totiž pro svou bezmocnost odsouzené k závislosti.

Nemají jinou volbu než se podřizovat autoritě rodičů, kteří k nim bývají buď příliš shovívaví, nebo je naopak příkře odmítají. Je přirozené, že jsou nešikovné a nezralé, protože teprve nastoupily dlouhou cestu učení metodou pokusů a omylů. Jak děti postupně rostou, stávají se čím dál aktivnější, nezávislejší a odpovědnější za své činy. Mají odpovědnost za špatné známky, úklid pokojíku, kvalitu vztahů, které udržují s jinými školáky, za svou přesnost atd. Jejich nedospělost v zásadě omlouvá jen jejich věk. V osmnácti letech budou úředně odpovědné za své činy i za to, co s nimi bude. Lidé, kteří se staví do pozice oběti, se snaží o udržení nebo znovudosažení statutu dítěte zbaveného odpovědnosti za své konání, o něž se stará někdo druhý.
Tyrani a zachránci si zase mezi sebou rozdělují oba komplementární aspekty rodičovské funkce – na jedné straně jsou usměrňujícím, korigujícím, soudícím, hubujícím a trestajícím rodičem a na straně druhé rodičem živitelem, konejšitelem a ochráncem. Tyto role, které na sebe bereme v našich trojúhelníkových partiích, kdysi představovaly reakci přizpůsobenou reálné situaci. Tyrana jeho okolí původně skutečně týralo, a tak se v něm se vší pravděpodobností nahromadila nevraživost, touha po pomstě a potřeba dávat svou vlastní frustraci zažívat druhým. Zachránce se nejdřív musel nejspíš hodně zasloužit o to, aby si vydobyl pár skrovných známek uznání, a oběť ve svém životě určitě zažívala dramatické okamžiky, které se na ní podepsaly do té míry, že si jejich stopy nese dodnes. Typické způsoby chování oběti, kata a zachránce mohou být v konkrétní situaci ještě občas užitečné. Avšak člověk, který hraje někoho z trojúhelníku, to s nimi přehání a většinou nerozlišuje. I když to dělá automaticky a neuvědoměle, lze tuto volbu role považovat za opodstatněnou jen z deseti procent – z devadesáti procent ji totiž využívá k manipulaci druhými.

Vliv výchovy

Prvořadý vliv na dospělost nebo budoucí nezralost dětí, když se stanou dospělými, má pochopitelně výchova. Když rodiče nezvládnou svou rodičovskou funkci (rodič oběť) nebo překračují mantinely této role (rodič zachránce nebo rodič tyran), nevyrůstají jejich potomci v prostředí, které je pro bezstarostné dítě zdravé a přirozené.

RODIČ TYRAN

Rodič tyran má na dítě přehnané požadavky. Jeho samotného o dětství připravili, a tak musel na sebe dohlížet vždycky a za všech okolností sám a nést odpovědnost, která byla nad jeho síly. Například musel mít dohled nad mladšími sourozenci nebo jim jít příkladem svým chováním, kterému by se nedalo nic vytknout. A to pak bude vyžadovat i po svém dítěti. Úzkostlivý perfekcionista, jímž rodič tyran bezesporu je, nepřiznává dětem právo na omyl a nešikovnost a každé odchýlení od norem, které si sám stanovil a jež jsou samy o sobě přehnané, trestá až příliš přísně. Účelem jeho represivního chování bude rovněž zarazit u vlastního dítěte veškerou radost a bezstarostnost, protože projevy těchto pocitů nesnáší.

RODIČ ZACHRÁNCE

Rodič zachránce toho po dítěti příliš nežádá. Svou potřebu být užitečný si kompenzuje tím, že má až perverzní potřebu se svému „dítěti-králi“ zalíbit a sloužit mu jako otrok, podporovat u něho zahálčivost, náladovost a sklon k manipulaci druhými. Zavazovat tkaničky dítěti, když to umí samo, znamená podněcovat ho k lenosti, a to nemá s láskou nic společného, právě naopak. Avšak rodič zachránce si s tím hlavu nedělá. Na jeho obrazu dobrého rodiče, který mu vrací jeho neadekvátní zachraňovaní, mu záleží víc než na dlouhodobých důsledcích takového chování. Proto je velmi důležité, aby rodiče nesměšovali lásku s přehnaně mateřským chováním. To je sice v prvních letech života nezbytné a blahodárné, avšak po sedmém roku už se z hlediska výchovy stává jedem; místo aby dítě vedlo k rozvíjení samostatnosti, uměle ho udržuje v pozici maličkého dítěte.
Dovršení sedmi let se považuje za věk rozumového dozrávání. Od tohoto věku lze pozorovat, zda má dítě ze strany rodičů podporu a povolení stát se velkým, anebo mu hrozí, že se z něj vlivem rodičovského postoje v budoucnu stane malá lítostivá oběť, které je třeba pomáhat.

RODIČ OBĚŤ

Infantilní rodič, který se chová jako oběť neschopná řídit vlastní život, nemá žádné zábrany přijímat mateřské chování ze strany vlastních dětí. Když ke mně přicházejí na sezení lidé, kteří takového otce nebo matku zažili, navrhuji jim, aby si toho velkého rodiče představili, jak si stočený do klubíčka v jejich malé postýlce s ohrádkou cucá palec nebo jak sami jako dvouletá batolata s plenami nesou téhož velkého rodiče ve své malé náruči. Přesně to se totiž odehrává virtuálně a mívá to na úrovni struktury myšlení dítěte stejně ničivé následky, jako kdyby to bylo na úrovni tělesné. Stále častěji se stávám svědkem scén, kdy děti plísní rodičovským tónem své rodiče, nebo kdy jejich rodiče reagují výrazem provinilého dítěte, a pokaždé jsem šokovaná tím, jak je tak pochybné a nezdravé převrácení rolí vůbec možné. Lidé, kteří se v dětství nechali „uvrtat“ do rodičovské role, se pak stávají velkými zachránci a bývají přesvědčeni, že lásku druhých mohou získat jedině tehdy, když se pro ně obětují.

A konečně se stává, že v některých rodinách jsou všichni dospělí zuřivými hráči a do nezdravé hry připomínající trojúhelník zatahují i děti. Ty pak budou vychovávány jak příkladem, tak praxí takovéto komunikace. Všechny tři rodičovské úchylky, ať už jde o rodiče oběť, kata, nebo zachránce, mají něco společného – nezdravé způsoby chování odchylující se od normálu a nerespektující právo dětí na dětství.
Samozřejmě v daném okamžiku svého života měli hráči trojúhelníku jistě reálné důvody tyto způsoby vystupování přijmout, ale v jejich vztazích dospělého k ostatním dospělým se manýry plačtivých dětí, rozmazlující mateřství nebo moralizující postoje jeví jako nepřizpůsobené chování a rozhodně už není na místě. Přišel čas dospět! Síla, s níž se někteří lidé zuby nehty drží své role, intenzita a frekvence her jsou přímo spojeny se stupněm dospělosti a sebeúcty. Čím dětinštěji a méně sebejistě se lidé chovají, tím jsou zarputilejšími hráči trojúhelníku.

Napsal/a: Christel Petitcollin