Můžeme chtít po rodičích, aby se změnili?

Rubrika: Partnerství a vztahy v rodině

801960_reading_with_grandmother_in_wheelchairManželka mě včera přivedla na zajímavou myšlenku. Můžeme chtít po vlastních rodičích, aby se změnili?

Jelikož nikdo z nás není dokonalý, mají své chyby i naši rodiče. Oni nás přivedli na svět, oni nás vychovali, platili za nás školy, jídlo, oblečení a museli si kvůli nám spoustu věcí odříct. Teď jsme ale dospělí a najednou si jasně uvědomujeme, že spoustu věcí dělali špatně a spoustu věcí dělají špatně i dnes.

Rodiče na nás vyvíjí tlak, abychom měli partnera a práci podle jejich představ, abychom bydleli co nejblíž, nejlíp s nimi v dvojgenerační domku, který kdysi stavěli kvůli svým dětem, nebo nás prostě nepodporují v tom, co děláme. Třeba se k nám, nebo sami k sobě navzájem, nechovají moc pěkně. Přesto, myslíte si, že po nich můžeme chtít, aby se změnili?

Já si myslím, že ne! Nikdy v životě svým rodičům nemůžeme splatit to, co do nás investovali – čas, peníze, city, nervy atd. Měli bychom se snažit splatit svůj dluh svým dětem, naše děti pak svým dětem atd. stejně tak, jako naši rodiče nám spláceli investice svých rodičů.

Určitě si můžeme s rodiči promluvit, co nám na nich vadí, ale jen pokud oni k tomu jsou svolní a pokud jsou schopní naši kritiku unést. Jinak totiž ubližujeme těm, kterým vděčíme za většinu z toho, kdo jsme a že vůbec jsme. Naučme se vyrovnat s tím, že lidé kolem nás nejsou dokonalí a nepřenášejme svá trápení na někoho jiného. Buďme silní a snažme se ze všech sil, ať s námi naše děti jednou nemají stejné problémy, jako dnes máme my s našimi rodiči.

Budu rád, když k mému článku napíšete svůj komentář a když se nad sebou jako rodiči třeba trošku zamyslíte. Občas je fajn si uvědomit, co nás v dětství i později trápilo a zařídit, abychom stejná trápení nepůsobili svým dětem.

Závěrem bych chtěl veřejně poděkovat svým rodičům za všechno, co pro mě udělali. Nejvíc pak za zázemí, které mi vytvořili a za důvěru, kterou jsem od nich dostal už na střední škole a dál pak na vysoké, díky které jsem mohl poznávat svět a formovat si své názory.

Napsal/a: Láďa

Toto taky stojí za přečtení!

Nevítaní hosté v ústní dutině

Malé oválné vřídky trápí až 25 % populace. Objevují se v ústech nečekaně, ale ti z vás, kteří se s afty

Čtu dál →

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • Pingback: Já a Vaše děti | Život ve vlnách - šťastný život tady a teď ()

  • V pubertě a i později jsem si přála,aby moji rodiče byli jiní.Asi to přání vzniklo už v dětství,když se rodiče rozváděli.S mamkou mám do dnešního dne napjaté vztahy,ikdyž se scházíme,pokecáme,probereme život,ale když má mamka urýpanou náladu,tak to stojí za to.Odcházím s brekem.Tehdy ji na mně vadí všechno a kluci nesmí u ní dělat hluk,brát věci atd..Ale vím,že je prostě taková a nezměním ji.Kamarádka mi kdysi řekla,že ona by to nesnesla a k mamce nechodila,ale to prostě nejde.Ikdyž mě to často psychicky rozhodí,přesto ji mám ráda.A tátu-alkoholika taky změnit nedokážu.Několikrát jsem mu navrhla léčení,ale pokud sám nechce a 25 let si stále myslí,že má alkohol pod kontrolou a celá vesnice se mu směje,tak to je potom bez šancí.Nejvíce mě mrzí,že mám dva kluky,kteří by z dědy měli radost,kdyby se choval tak,jak se choval před tím,než začal pít.Manžela jsem si vybrala úplně jiného,než je můj táta a to se říká,že si dcery vybírají muže podobné otcům.A někdy se přistihnu,že se chovám jako mamka,takže abych byla snesitelná pro své syny a později i pro snachy,tak musím změnit hlavně sebe,ale je to těžké a určitě ještě těžší začít u sebe,než se snažit předělat někoho jiného.

  • Krásně napsaný článek.
    Možná můžeme chtít po rodičích,aby se změnili,ale oni na to nepřistoupí,protože jim to vyhovuje jak to je.Změny můžou bolet i změnit chování k druhým.Je to běh na dlouhou tratˇ,ale ne pokaždé doběhneme do cíle.Nás to pak mrzí proč jsou takový,ale mi s tím nic neuděláme,snažme se sami jak nejlíp umíme-také budeme jednou staří a možná ve stáří dojdeme na to proč to tak bylo-jenže to už bude pozdě na nějaké vysvětlování.Přeji krásný den.

  • Článek je moc dobře napsaný. Mám taky s rodiči problémy, ale vím, že jsem jim vděčná, za to co jsem, tak jim nic nevyčítám. I když je to někdy těžké. Třeba mně mrzí to, že se skoro vůbec nezajímají co dělám jak žiju a ani je moc nezajímá jejich vnouče. No ale co s tím nadělám – můžu jen to, že budu svému synovi dobrou matkou a jednou budu lepší babičkou než je nyní má matka. :o) A na to se těším. Zdravím Láďu.

  • Ahojky,
    Nevím, jestli znáš „Proroka“ od Gibrána Chalíla „O dětech..“..Je to docela profláknutá „básnička“:), ale myslím, že vystihuje to, co píšeš a já s ní i s Tebou úplně souhlasím:)…moji rodiče určitě nejsou dokonalý, ale já je mám ráda právě takové a vážně bych na nich nic neměnila:) Ze všeho nejvíc, je to o toleranci, a to nejen k rodičů, ale i k ostatním..vždyť na světě jsme jednou a každý by si měl prožít TEN SVUJ život..

  • Anonymní

    Přidávám se k tomu, co píše Jorga, naopak z příspěvku anonymky jsem měla špatný pocit.
    A článek mi mluví z duše. Od své mámy jsem často chtěla (nebo si to aspoň přála!) aby se změnila. Občas s ní nebylo k vydržení, vměšovala se mi do života, i když už je mi přes 40, nic jsem podle ní neudělala správně, nábytek bych si v bytě měla dát jinak a děti rozmazluju a to a to jim nemám(mám) dovolit….určitě to znáte, třeba v jiné variantě…a nedávno máma nečekaně umřela a já si až teď uvědomuju, že měla právo být taková, jaká byla,co všechno pro mě vlastně udělala, a že to, že mě se na ní něco nelíbilo nebyl její problém, ale můj, že na místě bylo místo snah o to ji změnit víc porozumění pro její problémy, které jsem někdy nebrala vážně…bohužel už to nenapravím. A moje děti už zase občas chtějí předělávat mě:-) …tomu se říká koloběh života.

    I.

  • Anonymní

    Milá anonymko,
    myslím, že je normální, že si děti občas přejí, aby jejich rodiče byli jiní. Určitě si to někdy přál i Láďa a bezpochyby budou i okamžiky, kdy si totéž budou přát jeho děti – stejně tak jsem si i já kolikrát přála, aby moji rodiče nebyli takoví, jací jsou, a mám pocit, že i můj syn si sem tam něco podobného pomyslí, i když ještě nemá ani dva roky 🙂
    Ale to je něco jiného, než chtít, aby byli jiní. Na to opravdu nemáme právo. A o tom Láďův článek je. Nechápu, kvůli čemu ho napadáš. On přece nenapsal, že chce své rodiče předělávat, naopak o nich moc hezky napsal, že jim vděčí za to, co teď je. A to je pravda – za to, co z nás je, vděčíme minimálně z 80 procent (ne-li víc) svým rodičům.
    Jorga

  • Na komentáře pod článkem nereaguji, protože si myslí, že se spousta věcí vzsvětluje hodně špatně na pár řádcích a na pravidelné diskuse se čtenáři svého článku bohužel nemám čas. Bavili jsme se o měnění rodičů s manželkou. Ani jeden tento problém sami nemáme, jen mě ta diskuse přivedla na nápad své myšlenky sepsat do článku a že si myslím, že bychom nikoho neměli měnit, by mělo být zřejmé už z článku. Jsem rád, že se mnou většina lidí souhlasí, přestože se někteří mylně domnívají, že mám problém s rodiči a sám se sebou.

  • Anonymní

    Milá šťastná babičko,možná,že jsem Láďův článek nepochopila,ale i přesto jsem z něj měla špatný pocit.V první řaďě jsem myslela, že zareaguje Laďa sám.A zadruhé vám přeji a doufám,že tento váš vztah jeden k druhému nebo i k druhé straně manžekly,kterou snad Laďa má,bude i nadále tak krásný,až nastane doba,kdy vy budete potřebovat pomoc.
    Myslím si, že Laďa sám bude časem překvapen,jak moc si budou jeho děti přát,alespoň na chvilku,aby byl jejich táta jiný.Potom pochopí,proč mě jeho úvaha vyvedla z míry.Mě osobně by nikdy nic takového nenapadlo,Chtít po rodičích,aby se změnili. Toť vše.

  • Anonymní

    Milá anonymní,článek jsi nepochopila.Svého syna pochopitelně dobře znám a vím, že nás rodiče bere takové jací jsme,máme se moc rádi a vzájemně se respektujeme.Přeji všem rodičům,aby jejich vztah s dětmi byl také pohodový,nepřerušil se ani po založení jejich nové rodiny.Jde to,vím o čem píšu. Láďova maminka(šťastná babička)

  • Anonymní

    Milý Laďo !
    Naprosto nesouhlasím s obsahem tvého článku.Už jenom název článku je pro mne nepochopitelný.Pokud chce člověk někoho měnit, tak jedině sám sebe.Proč chceš teď měnit chování rodičů?To snad ani nejde.Každý se narodí s určitými povahovými rysy a ty jako takové nemůžeme změnit,snad jedině lehce ovlivnit.Tvá maminka s tatinkem mají právo mluvit do tvého života,to stejné budeš dělat i ty svým dětem, ale záleží jen na tobě zda si z toho něco vezmeš pro tvůj nynější život.Každý z nás si myslí,že je v dané chvíli nejchytřejší,ale trochu sebekritičnosti by neuškodilo.
    Pokud by jsi se chtěl od rodičů odpoutat úplně,tak se vším všudy.Člověk by měl své rodiče navštěvovat,volat jim,psát,ale to je vše.Neměl by jsi se nechat finančně podporovat,nažádat různých pomocí,ať jsou jakákoliv.Teprve potom máš nárok žádat,aby ti rodiče nemluvili do života.Jsi něčeho takového schopen?Já osobně ne.Pro mne jako matku je životní zkušenost mých rodičů důležitá a často musím upustit ze svých plánů a dát na jejich zkušenost a filozofii,kterou získali během života.A ruku na srdce,ani finanční pomoc nikdy neodmítnu,natož pomoc při občasném hlídání dětí.
    Laďo,tvůj postoj k rodičům se mi jeví jako velice chladný.Snad v tom hraje roli tvá špatná životní zkušenost nebo tvůj nynější postoj k životu,ale na rodiče to nesváděj.Udělej si pořádek sám v sobě.

  • Anonymní

    Chtít můžeme ledaco.Nemůžeme však měnit někoho, kdo se sám nerozhodl změnit. Především by měl každý pracovat sám na sobě,žít svůj život! Od rodičů se poučit – vzít si od nich to dobré, vyvarovat se toho, co právě není ořechové, to vám doporučuji.A ještě přidám přáníčko:Zkusme být k sobě více tolerantní,laskaví,ochotní a hlavně – učme se naslouchat druhým, umějme pochválit a také chválu přijmout, usmívejme se. Vilma

  • Myslím, že Martina2 to řekla tak,jak to většina z náš cítí :o)

  • Martino 2, děkuji za komentář. jsem rád, že máš stejný názor jako já.

  • Martina 2

    Myslím si, že nemůžeme chtít po rodičích, aby se změnili. Měli bysme je brát takové, jací jsou, ať už se k našim životům staví jakkoliv. Měli bysme si z jejich dobrých vlastností brát příklad a vyvarovat se těm špatným, ale hlavně bysme se měli snažit s nimi vycházet. Rodiče už nezměníme a je jen na nás, nakolik a včem se necháme ovlivnit a v čem budeme uvažovat a jednat samostatně. A co se týče výchovy vlastních dětí, zde zastávám názor používat hlavně hodně lásky a zdravý rozum.

  • Martina

    Vlasto, Láďa nemá s rodiči problémy, jen se zamýšlí nad tím, jestli máme (obecně) právo po nich chtít, aby se změnili. Je mnoho rodičů, kteří svým dospělým dětem mluví do života, dělají jim „plány“ a „organizují“ co mají dělat. Pro někoho, koho rodiče vychovávali k samostatnosti (možná je to tvůj případ Vlasto) je to vše hodně jednoduché, ale pro někoho, koho v dobré víře rodiče „vedli“ (zejména autoritativní typy), nedávali mu příliš prostor pro svoje vlastní rozhodnutí, respektive vlastní rozhodnutí moc nerespektovali, a kdo musel i o drobné změny ve svém životním scénáři bojovat, je to často velmi těžká situace. Rodiče jsou ze své podstaty „zainteresovaní“ na našem životě a myslím, že i pro ně je občas těžké „nechat“ nás žít podle svého. Omezování vlastní svobody v rozhodování vyvolává hněv a zlost a vede to často k roztržkám a nedobrým vztahům v rodině. Mnozí rodiče si prostě vybudují představu o životě svých dětí(kde a jak budou žít) a pak je pro ně velmi těžké přijmout to, že jejich dcera nebo syn žije (podle nich) v „horších“ podmínkách, daleko od „jejich “ pomoci a možná mají pocit zklamání a jsou i nešťastní. Ve svých dospělých dětech pak nevědomky (někteří asi i vědomě) vyvolávají pocity viny, pocity, že je zklamaly, že nesplnily jejich představy a to, co do nich jako rodiče vložily. A jsme zas an začátku: „Můžeme chtít po rodičích, aby se změnili?“

  • Anonymní

    Láďo,
    rodiče si tě pořídili, protože tě asi chtěli (nebo to prostě tak nastalo…). Ano, vychovali tě,určitě ti dali možnost něco vystudovat a pak ses stal dospělým (aspoň to předpokládám). To znamená samostaným, který se dokáže postarat i sám o sobe stejně jako o svou rodinu. Uchovej si k rodičům pěkný vztah, ale uvědom si, že pupeční šňůru ti ustřihli už dávno a neber si je jako rukojmí své životní nejistoty…I oni mají právo si od výchovy tebe odpočinout, i oni mají právo na vlastní život, rozhodnutí, chyby, přehmaty….nejsou svatí ani posvátní, stejně jako asi ani ty nemáš svatozář kolem hlavy.
    To že máš pěkné vzpomínky na dětství neznamená, že nemůžeš říct svým chybujícím (tj. lidským) rodičům ne, když se ti něco nelíbí (dvojdomkem počí¨naje a jejich představou o tvé rodině a práci konče).
    Jestli to nedokážeš, jsi dítě a děti by si rodinu zakládat neměli, ne?:-)
    měj se a moc nepřemýšelej, občas jednej:-)
    Vlasta

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist