Milá Lily!

Dnes Ti budou dva roky. V jedné chytré knize o výchově dětí jsem se dočetla, že děti ve věku dvou let dopřávají rodičům vítaný a zároveň tolik potřebný krátký oddechový čas mezi obtížnou fází od 18 do 21 měsíců a ještě náročnějším a obtížnějším obdobím od dvou a půl roku, které brzy následuje…

To člověku opravdu dodá odvahu, že? „The terrible two“ nazývají Američané toto údobí, zatímco u nás se hovoří spíše o dětech v tom strašném věku dvou let. Možná Tě bude jednou zajímat, jak „strašná“ a určitě zároveň „kouzelná“ jsi tehdy byla.

Teď už nejsi žádné miminko, nýbrž sebevědomý človíček, s rozvinutou osobností a železnou vůlí. S maximální energií se vždy pokoušíš prosadit své představy. Každý den se podobá souboji v ringu: Ty chceš, abych Ti ke snídani dala čokoládu – já nechci. Já chci, abys po obědě spala – Ty nechceš. Ty chceš proběhnout každou kaluží (samozřejmě s pořádným dupáním) – já nechci. Já Ti chci nazout boty – Ty nechceš, atd.

Samozřejmě se sama sebe ptám, jestli mám právo nutit Ti moji vůli. Proč by to, co chci já, mělo být lepší než to, co chceš Ty? Je to nicméně otázka spíše řečnická. Bylo by hloupé se Tě ptát: „Chceš už konečně na nočník?“ Jasně, že mi odpovíš: „Ne!“ Mnohem chytřejší je se Tě zeptat: „Chceš si s sebou na nočník vzít knížku o Vánocích nebo tu s myškami?“ Toto obtížné rozhodnutí odvede Tvoji pozornost alespoň na moment od skutečnosti, že jsi již na cestě na záchod. Krásným příkladem je také boj o (u) jídlo (a).
Ooohhh, jsou všechny děti tak náročné?

Příležitostně se sama dostaneš do vlastni pasti, když díky svému všeodmítajícímu postoji vůbec nepochopíš, co je v nabídce:

Já: „Chceš sušenku?“
Ty: „ Ne!“
Já: „ Chceš kousek dortu?“
Ty: „ Ne!“
Já: „Dobře, tak ne!“
Ty.: „ Chci!“
Já: „ A co teď?“
Ty: „Dort. Ne! Sušenku. Dort!“ (Zbytek není rozumět, protože brečíš…)

Někdy mi Tě je líto. Všechno co Tě baví je zakázáno a neustále slyšíš: „To nedělej, tohle dělej, nechej to, ruce pryč, dávej pozor!“ Dětský život je opravdu těžký a mám pochopení, když se tomu všemu občas vzpříčíš.

Ty největší „boje“ máme při oblékání, kdy pravidelně tahám za kratší konec. Jídlo a nočník jsou naproti tomu Tvé oblíbené činnosti – pravděpodobně při nich nejsem tak náročná.
Jinak ale děláš zaručeně to, co bys neměla. Když zavolám: „Pojď sem!“, utíkáš pryč. Když jsem Tě oblékla, v mžiku si dokážeš bundu opět svléknout, nebo se zuješ (zatracené suché zipy)! Když jsem Tě právě přebalila, v momentě máš v rukou lepící pásky plínek a hned nato hlásíš: „Bez plínky!“ To je asi to Tvé pověstné sledování vlastních plánů – a těch Ty máš dost!

Většinou stejně křičíš: „ Lily sama!“, a my se smíšenými pocity přihlížíme, jak od umyvadla ke skříni neseš porcelán po prababičce, nebo bez pomoci slézáš ze své vysoké židle. Jsi samostatná, ale co, ať si v budoucnu důvěřuješ.
Moje milá, malá dcerko, vidíš, že to s Tebou není vždycky jednoduché. Přesto jsi kouzelná a roztomilá myška! A od té doby, co jsi začala mluvit, překvapuješ nás denně něčím novým a neustále nám dáváš možnost se smát.
Ráno, oči ještě zavřené, ale Tvá pusa už je zcela vzhůru: „Táááátóóóóó! Kakao!“ zní Tvůj první rozkaz a táta neprodleně startuje. Potom relativně často přerušuješ pití, abys nám mohla přednést další důležitá sdělení. Když dopiješ, vrátíš prázdnou láhev: „Táta vstát, Lily taky!“ A od tohoto okamžiku už nejsi k zastavení a plná elánu se vrháš do dalšího dne.
Když potom na konci tohoto dne uleháš do postele, vezmeš do rukou můj obličej a říkáš: „Mámo, rádi, rádi. Lily zlobí! Máma hodná!“ – jsem beze zbytku šťastná, že Tě máme!

Všechno nejlepší k narozeninám!
Tvoje máma.