Ponižování, bití, hladovění, vysmívání… To vše zažívaly (a zažívají) malé i velké oběti trestných činů týrání a zneužívání. O obou smutných fenoménech i o nebezpečné právní nevědomosti hovoří psycholožka Jana Procházková.
Týrání a zneužívání jsou hodně široké pojmy, co si pod nimi můžeme představit?
Týrání a zneužívání představují velmi široký „balíček“, o kterém se hodně mluví zejména v posledních letech. Ale jsem přesvědčená, že se týralo a zneužívalo, co je lidstvo lidstvem. A myslím si, že týrat a zneužívat se bude i nadále. Určitě by se ale tyto nepříjemné a nežádoucí způsoby chování měly co nejvíce minimalizovat. Lidé často týrají a zneužívají z neznalosti, není v tom jen zlý úmysl.
V našich krajích je navíc výchova založena na určité negativní tradici. Říká se „škoda rány, která padne vedle“ a „čím hůř, tím líp“, takže pokud tvrdíme, že by se tyto způsoby neměly používat, narážíme na to, že lidé nevědí, jak to dělat jinak. Umíme říkat, co je špatně, ale už ne, jak to dělat dobře. Přikážeme dítěti „buď hodný a nezlob“, ale pro dítě je tahle informace k ničemu, navíc každý si pod tím „buď hodný“ představí něco jiného. A často neumíme říci, co by dělat mělo – co to je „hodný“.
Hranice mezi trestem a týráním je velice křehká. Existují ale určité charakteristiky, které nám říkají, kdy jde o týrání. Jestliže ve výchově převažuje negativní působení – a je jedno, jestli psychické nebo fyzické –, pak jde o týrání. Jednorázový výprask není týrání (takový výprask je týráním tehdy, když si dospělý mlácením dítěte například ulevuje od svých nezdarů).
Do výchovy patří odměna i trest, ostatně už profesor Zdeněk Matějček říkával a napsal i knížku Po dobrém, nebo po zlém?, kde vysvětluje, jak ve výchově dětí trestat a odměňovat. Zastávám názor, že do výchovy patří také trest fyzický. Nesmí však být častý, vždy musí být přiměřený, přijít v pravý čas a v pravou chvíli a s láskou. A když se tohle naplní, není to týrání. Dítě, které se mamince vytrhne z ruky a uteče jí do vozovky, pak často dostane „co proto“; maminka ho odtáhne do bezpečí a… Jistě, je to trochu selhání, ale matka tím i odplaví svoji úzkost a projeví svou starost o dítě a sděluje mu, že takto se chovat nemá. Zatímco pokud se tresty sčítají a čeká se na exekuci, jde o týrání, a dokonce i o trestný čin. A toho se dopustí i ten, kdo nezabrání násilí, jemuž je přítomen. Takže když maminka pije kávu a vedle ní tatínek „seká“ dítě, je odpovědná stejně jako on a měla by být také potrestána. Zvlášť pokud otce k fyzickému trestání vybízí.
Existují nějaké „kategorie“ týrání?
Známe týrání fyzické a psychické a také sexuální zneužívání. A můžeme se setkat ještě s jedním významným typem, o němž se u nás zatím spíše mlčí, a to se systémovým týráním.
Systémové týrání? Co to je?
Systémové týrání postihuje nejen děti, ale i dospělé, dokonce staré lidi, stejně jako ostatní formy týrání. A tato forma spočívá v týrání jedince systémem, který byl původně vytvořen na jeho ochranu. Ve zdravotnictví má tato forma například podobu opakovaného a bolestivého vyšetřování, které může být zapříčiněno jistou úzkostí ošetřujícího lékaře. Někdy si taková vyšetření žádají sami rodiče, a to i když dítěti opakovaně vycházejí negativní výsledky. Setkávám se například s tím, že rodiče přijdou s „objednávkou“, že dítě má tumor na mozku. A když se zjistí, že ne, jsou zklamaní. Tumor by jim totiž mohl hezky vysvětlit obtíže, které jejich dítě má. A mít nemocné dítě je u nás sociálně přijatelné, byli by chudáčci, které to „potrefilo“. Systémové týrání ve zdravotnictví může mít i podobu tlaku na to, aby dítě bylo vždy hospitalizované s rodiči. Někdy to ale není vhodné, dítě má třeba negativní vazbu k rodiči, nebo ani možné, například když rodiče mají doma další děti. A dítě je pak v nemocnici traumatizované tím, že ostatní tam mají maminky.
Ve školství má systémové týrání také své zastoupení. Když učitelka děti shazuje, ponižuje je, říká jim, že jsou hloupé, něco neumějí, jsou nemožné, nechválí je, nepovzbuzuje… Systémové týrání najdeme i v soudnictví. Dítě je předvoláno k soudu, aby vypovídalo, jestli chce k mámě, nebo k tátovi. To je ve většině případů necitlivé a často zřetelné týrání. Setkala jsem se i s tím, že dívku, která byla sexuálně zneužitá a tato skutečnost byla prokázaná i znaleckými posudky, předvolali, aby vypovídala před odvolacím soudem, protože se soudci „nezdála“ její výpověď. Takové situace vedou k druhotnému poškození neboli k sekundární viktimizaci oběti. Podobně mohou ublížit i vyšetřovací postupy. Ale musím říci, že za posledních 15 let se práce vyšetřovatelů a policistů velmi zlidštila a dítě již během vyšetřování specialisty vyšetřovateli trauma zpravidla neutrpí.
Občas slýchám, že rodič, který týrá své dítě, musí být buď prostě hloupý, anebo mu chybí rodičovské instinkty. Jak to je?
Ano, lidé si často myslí, že něco takového dělají jen „vadní“, úchylní, patologičtí jedinci, ale to vůbec není pravda. O to je těžší dělat v této věci nějakou osvětu. Týrající rodiče ale vždy selhávají ve své rodičovské a vychovatelské roli.
Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová
