Mít více dětí je dnes podezřelé. To musí být divní lidé, myslí si mnozí. A přece jsou to lidé úplně normální a v mnohém leckdy výjimeční…
Petra byla nejlepší studentkou naší třídy a dle mého názoru i nejambicióznější. Bez problémů vystudovala práva a ihned po promoci začala pracovat jako právnička u vládní zmocněnkyně pro otázky uprchlíků. Tam se také seznámila se svým manželem, s nímž v současné době žije kousek za Prahou v Horních Krutech. Kromě šesti dětí se stará i o rozsáhlé hospodářství. „Nebylo to tak, že bychom se rozhodli, že budeme mít šest dětí. Prostě to tak vyplynulo. Vždycky přišel okamžik, kdy jsem si řekla, že by bylo hezké mít zase miminko. Každé bylo chtěné a na každé jsme se moc těšili, ale rozhodně to nebyl dopředu nalinkovaný plán,“ tvrdí Petra. První dítě, dcera Karolína, se Moravcovým narodilo v Praze. Potom se přestěhovali do Jílového, kde se narodil jediný syn Toník. „A když jsme se odhodlali k přesunu na venkov, kde bydleli manželovi rodiče, přišla na svět druhá dcera Anežka a pak Klára, Koleta a Markéta. Té jsou teď čtyři roky,“ vypráví Petra a dodává, že podobné to bylo i se zvířaty. „Od jednoho koníka jsme naše stádečko nakonec rozmnožili na pět koní, dvě kozy s kozlem a dva berany se čtyřmi ovečkami. Drobné kousky jako kočky a psi se nepočítají,“ usmívá se. „Je s tím hodně práce, ale o tu se můžeme podělit a děti se učí zodpovědnosti. Náš život získal díky zvířatům daleko přirozenější řád,“ vypočítává klady. Rodina má nejen své, ale i od sousedů pronajaté louky a pole, které s pomocí traktorů, sekaček a další mechanizace pravidelně sklízí. „Ale žádný velký zisk z hospodářství není, mláďata sice prodáváme, ale většinou tyto peníze ani nepokryjí naše náklady,“ konstatuje.
Kojení jako dar
Všechny děti Moravcových se narodily v porodnici. „Doma jsem rodit nechtěla, ale obdivuji každou ženu, která v sobě najde tu odvahu,“ popisuje Petra. ,,Všechny mé porody byly sice přirozené, ale rozhodně nebyly lehké. Nicméně po dvou dětech narozených v Praze, z nichž jsem si nepřinesla nejlepší zážitky, jsem hledala místo, kde by mi vyšli vstříc a nechali mě rodit tak, jak chci.“ Čtyři mladší dcery tedy přišly na svět v soukromé pardubické porodnici. „Asi nejvíce by se mi zamlouvalo, kdybych mohla hned po porodu odejít domů,“ tvrdí žena, která každé ze svých dětí více než rok a půl kojila, protože to považuje za jeden z nejdůležitějších darů, které může matka svému dítě dát.
Šest jedinečných osobností
Podle Petry je úžasné pozorovat rozdílné individuality jejích dětí. Každé z nich je totiž velká autorita a snaží se uplatnit v rodině svůj názor. Jediný kluk Tonek se věnuje sportu a zajímá ho muzika. Karolína se zase stará o koně, píše, fotí a mladší děvčata holdují keramice, tanci i sportu. Všichni jezdí na koních.
„Velká rodina byla jen moje a manželova volba, proto jsem nikdy nechtěla, aby mi s dětmi někdo pomáhal. Ráda si je vychovávám po svém, ale samozřejmě jim nebráním v setkávání s prarodiči. Ostatně manželova babička s námi bydlí v domě. Nejsem však příznivcem permanentně hlídajících babiček,“ vysvětluje Petra a uzavírá: „To nejlepší, co mohu pro své děti udělat, je připravit je na život, jak nejlépe dovedu, a poskytnout jim takový domov, ve kterém se budou cítit v bezpečí a do něhož se mohou kdykoli vracet. Snažím se je na cestu životem vybavit láskou a předat jim hodnoty, která sama považuji za podstatné.“
Michaela a Michal
I další maminka Míša Semínová je se svými dětmi doma. Její rodina však Prahu opustila teprve nedávno a nyní společnými silami postupně budují svůj nový život na vesnici nedaleko metropole. V domku se zahradou se uspořádání přizpůsobuje potřebám široké rodiny. V domě jsou tři dětské ložnice, ve kterých jsou děti po dvou. Nejstarší 13letá Adélka sdílí pokoj s šestiletou Mařenkou a 11letá Kačka se čtyřletou Helenkou. Devítiletý František je zatím sám, ale už brzy se k němu z ložnice rodičů přesune nejmladší dvouletý Josífek. Kromě toho mají děti pracovnu, hernu s pracovním místem pro výtvarné činnosti.