Postupem času jsme vyrostli a chtěli žít po svém. Jenže naše máma nám dělala a dělá ze života peklo.
Nejdřív to odnes brácha, když řekl, že se ožení, dostal vynadáno a čekal ho vyhazov z domu. Na svatbu mu máma nešla, jeho ženu pomlouvala a vnoučata od babičky nikdy nic nedostaly.
Když se vdávala ségra, bylo to samý, čekal ji vyhazov, o vnoučata nejevila zájem. Pak přišla na řadu druhá ségra. Ta si vše zaplatila, mámě přidala peníze a na svatbu jí šla.
Když mě bylo 17, zamilovala jsem se do svého budoucího manžela a když mi bylo 18 přesně na den, máma mě vyhodila z domu. Žádnej problém jsem neměla, jen mě nechtěla živit. Šla jsem k nastávajícímu. Na svatbu nám taky nešla a o vnoučata žádný zájem.
Mladšího bráchu měla s druhým manželem, takže ho rozmazlili, dali mu vše, po čem toužil. Když se ženil, tak se vytáhli, vystrojili velkou hostinu. Po dlouhý době jsme se sešli celá rodina, ale asi napoledy. Máma nás opětně pomluvila u každýho a co je nejhorší, začala na mě posílat sociálku, že se nestarám o děti, že je týrám psychicky i fyzicky.
Ještě že mi sociálka vyšla vstříc, holky se bály, že je daj do děcáku. Vše se vyřešilo, přijeli na kontrolu, zjistili, že to jsou pomluvy.
Já už si nevědela rady, tak jsem se odstěhovala 120km od ní, teď mám snad klid.
Ale zase posílá máma sociálku na mladšího bráchu, protože nemá ráda jeho ženu neboli snachu. Chce, aby jí sebrali děti. Švagrový je mi líto, ale nemá se čeho bát. Má vše a hlavně děti v pořádku.
Je to moc smutný, proč se k nám tak chová, vždyt je to naše máma. Jak ráda bych jí objala a řekla, mámo, nech nás žít.