Umět žít společně by si zřejmě přála drtivá většina lidí. Některé věci jsou nám dány do vínku a není možné s nimi „hnout“. A pak jsou takové, o kterých třeba ani nevíme, a mohou nám pomoci na společné cestě životem. Ke konfliktům dochází všude tam, kde jsou rozpory ve vnímání, názorech, touhách, snech…
Podtrženo, sečteno: jsou všude…
Jedno upozornění – nemluvíme zde o extrémních konfliktech typu drogy, alkohol, fyzické násilí nebo psychické týrání. Řeč je o běžných událostech všedních dnů.
Střet je součástí života, je to součást každého vztahu, dříve nebo později dojde v každém vztahu ke konfrontaci. Jsou mezi námi rozdíly, máme jiné vnímání, rozdílné názory, odlišné touhy atd. A přestože slůvko „konflikt“ (jiným slovem „střet“) vnímáme obvykle negativně, konflikt sám o sobě není a ani nemůže být špatný, a stejně tak ani dobrý. Podstatné je, jakým způsobem se k němu postavíme a co z něj vzejde.
Střet může mít pozitivní dopad, např. se mohou vyjasnit vztahy, může dojít k nečekanému setkání nebo životní změně (třeba v zaměstnání či vzdělání) a tak se stát zdrojem osobního růstu. A to jsou ty kladné důsledky konfliktu.
Střet vzniká z konfrontace protikladných (nebo rozdílných) názorů dvou (nebo více) jedinců. Pokud neumíme kontrolovat své emoce, komunikovat s druhými lidmi, jednáme agresivně, nezvládáme neshody, neumíme naslouchat druhému atd., může se nám stát, že se konflikt změní v „násilí“.
Pod pojmem „násilí“ se může skrývat velké utrpení z nevyřešených problémů, může to být projev dlouho zadržovaného hněvu, mohou to být nastřádané nespravedlnosti či něco skrytého uvnitř. Násilí má také mnoho různých podob, od fyzického násilí přes slovní napadání až po psychické násilí.
Jiná cesta z konfliktu může být: připomenout dohodu, stanovená pravidla či domluvené zákazy a přitom se snažit dodržet: neponižovat, nezraňovat, neobviňovat.
Umění společně žít bychom měli „pěstovat“ úplně stejně jako vztah, tzn. v každodenním životě. Můžeme to zkoušet, učit se, zlepšovat se, krůček po krůčku… víc spolu mluvit, naslouchat jeden druhému, respektovat odlišný názor a tak dále.
Člověk je od přírody bytost společenská, potřebuje mezilidské vztahy a není schopen být trvale sám. Z toho zcela logicky vyplývá nutnost získání jistých poznatků, vzdělání či dovedností, jak společně žít.
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Děkuji za Vaše názory, komentáře a zkušenosti.
Helena
Pěkný článek, mě zase zaujalo to dodržování pravidel. V mých vztazích bylo vždy těžké nějaká pravidla vůbec domluvit a o dodržování už nemůže být ani řeč. Tak co potom jiného než být raději sám. Je ale jasné, že dlouhodobá samota nevyhovuje asi nikomu.
Jinak souhlasím s Petrou, konflikty by se měly řešit před dětmi, ale řešit, ne se jen hádat a řešení žádné.
V tom si myslím, že je právě problém – když se rodiče před dětmi moc hlídají a veškeré neshody se snaží řešit bez nich.
Moc pěkně o tom mluví a píše J. Prekopová – tvrdí, že děti mají být svědkem konfliktů mezi rodiči a stejně tak mají být svědkem jejich vyřešení. Jedině tak pochopí, že konflikty patří k životu a naučí se s nimi vypořádat. takže tím, že se před dětmi nepohádáte, jim nijak neprospějete. Samozřejmě by taková výměna názorů měla probíhat ve vší slušnosti 🙂 – což jde mnohem snáz, když příležitostné neshody chápeme jako normální součást života a ne jako předzvěst konce světa 🙂
Souhlasím s článkem, myslím si, že k nějakým dohadům nebo neshodám dochází všude. Samozřejmě nemělo by se jednat o extrém – denní hádky bych asi nezvládla…
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jsou moji rodiče „dokonalí“, oni se před náma nehádali a já si myslela, že se nehádají vůbec. Přitom oni si své účty vyřizovali bez nás (dětí). Pak jsme povyrostli a naši už se tak nekrotili, tak jsem si zas pro změnu myslela, že je „konec“, že půjdou od sebe. Zdání klame…
Jsou spolu dodnes.:-)
Mobile Sliding Menu