Konflikty IV.

Narozením dítěte se zcela promění vztahy v rodině. Z partnerů se stanou rodiče, z rodičů se stávají prarodiče. Najednou je tu někdo, kdo nás cele potřebuje a zaměstnává a koho milujeme bezvýhradně od prvního okamžiku.

Soužití s dětmi
Rodiče jsou svým dětem modelem (ve smyslu „vzorem“), děti zcela přirozeně pozorují dění v rodině, chování rodičů k sobě navzájem a každé dítě se v tomto vztahu vyvíjí. Rodiče tímto způsobem „předávají“ svým dětem často informace, aniž by o to usilovali či to dělali vědomě, tedy cíleně.
Důležité je, aby rodiče dítě naučili, že existují pravidla, vedli ho k úctě a respektu, stanovili mu hranice a vodítka, které nutně potřebuje k růstu. Říci svému dítěti „NE“ je nezbytný výchovný čin. A důslednost je nezbytná součást výchovy.
Příklad: jedeme-li na velký nákup, upozorníme dítě předem, že jedeme JEN a POUZE pro potraviny a věci pro domácnost a že mu tentokrát nekoupíme žádné hračky. Chce-li dítě v obchodě nějakou hračku, znovu mu zopakujeme: „Vzpomínáš si, co jsme ti říkali doma, dnes ti žádné hračky nekoupíme.“ Pokud dítě začne trucovat, vztekat se či si vynucovat věc pláčem, můžeme říct: „Dnes ti nic nekoupíme. Můžeš se klidně vztekat, znovu ti zopakuji své „ne“. Důslednost je nezbytná. Pokud vydržíte, dítě to pochopí a situace už se nebude opakovat. Už bude vědět… Bude zralejší.
„NE“ je nepostradatelné slovo, které nezpůsobuje žádné křivdy ani zatrpklost, ale připravuje dítě na budoucnost. Vyslovit „ne“ neznamená, že dítě nemáme rádi nebo mu nechceme vyhovět, naopak – pomáháme dítěti stanovit si orientační body a učit se, jak existovat. Dětem je třeba stanovit hranice velmi brzy, protože se s nimi budou setkávat celý život.
Jiný příklad: zcela evidentní „ne“ přichází v okamžiku, kdy dítě začíná chodit, aby bylo zajištěno jeho fyzické bezpečí.
V těchto případech (a samozřejmě i mnoha dalších)- při stanovení hranic – se rodiče nesmí bát konfliktu s dítětem. Připravují tím své dítě na pozdějí překonávání překážek v životě.
„Ne“ je společníkem „ano“ – jedno bez druhého nefunguje.

Domluva
Být rodičem není lehké. A určitě nikdo nemůže říct, že si ví rady vždy a se vším. Ovšem pravdou zůstává, že rodič má ve svých rukou otěže výchovy a záleží jen na něm, jestli bude svému dítěti naslouchat, snažit se mu porozumět, bude svému dítěti rádcem a průvodcem a v případě potřeby oporou či ochráncem.
Domluvou lze řešit spoustu drobných konfliktů. Dá se použít i u malých dětí (cca od 3 let).
Úplně jednoduše lze shrnout do tří bodů.
1. Co chce dítě?
2. Co chce dospělý?
3. Ještě lepší nápad.
Dospělý nejprve vysloví nahlas, co si dítě přeje. Dítě si při tom uvědomí, po čem vlastně touží. Tím, že dospělý dá dítěti najevo, že o jeho přání ví, chápe ho, uznává jeho názor, dítě získává pocit, že mu rodič (rodiče) rozumějí, bude se chovat otevřeně a časem, jak bude růst, bude samo umět říct, co si přeje, na co má chuť, naučí se formulovat svá přání samo.
Dospělý řekne nahlas své přání. Tím dává dítěti najevo, že není samo. Je tu ještě někdo jiný. A ten někdo jiný může mít jiné přání.
Dospělý nabídne řešení (přijatelné pro obě strany). A tím dítě přivádí k domluvě.

Příklad:
Maminka uvařila oběd, jídlo je připravené k podání. Dítě si hraje a odmítá jít ke stolu.
„Ty si představuješ, že si budeš ještě dál hrát.“
Začala popisem toho, co chce dítě.
Maminka: „Já si myslím, že bys měla jít ihned ke stolu.“
Vyslovila nahlas své přání.
A nakonec nabídne řešení, které by mohlo vyhovovat oběma:
„Co kdybych se podívala, jak domaluješ tu kytičku, a pak půjdeme jíst.“

Pokud se nápad dítěti nezamlouvá, a to rodič pozná podle tónu hlasu, výrazu obličeje apod., je nutné ho opustit a nabídnout: „Vymysli ještě něco lepšího, co se bude líbit nám oběma.“

V případě, že by dítě chtělo časem zneužívat této metody, může rodič upozornit na to, že v případě, že se společně nedomluví, najde řešení sám a rozhodnutí udělá za dítě.
Nebo lze dát dítěti dvě možnosti, aby mělo výběr a zvolilo si samo, co je pro ně přijatelné.

Někdy postačí chvilka a konflikt může být zažehnán. Jestli se chceme pustit do domluvy, zbavme se na chvíli všech svých starostí či potíží, věnujme se několik minut plně svému dítěti, buďme mu k dispozici a svou pozornost upřeme jen na něj. Být zde a být přítomen, to je podstatné. Vztah s dítětem má jistě přednost před vytřenou podlahou či vyneseným košem…

Napsal/a: redakce (Helena)