Každý z nás má svou vlastní zkušenost z rodiny, ze které pochází. Někteří z nás mají představy či sny, jak by měla „ideální“ rodina vypadat. A ti, co už mají svou vlastní rodinu, se přizpůsobují vzniklým okolnostem a možnostem.
A tak jen pár věcí, které mohou pomoci zabránit konfliktům či usnadnit společný život.
Naslouchejte svému srdci
Dnešní doba je hodně uspěchaná a nejistá, na nás všechny je vyvíjen velký tlak – co všechno „musíme“ zvládnout, stihnout, umět, vydržet. Za úspěšného je obecně považován ten, kdo má víc peněz, velký dům, drahé auto. Ovšem při bližším pohledu na život lehce odhalíme, že lidé nejsou více šťastní, když mají víc peněz, nemají víc lásky, když jsou v práci úspěšní. Ono to spolu totiž nesouvisí. Tahle měřítka úspěchu nejsou „ta pravá“.
Jak řekl Antoine de Saint-Exupéry: „Dobře vidíme pouze srdcem. To zásadní je očima neviditelné.“ V mezilidských vztazích a obzvláště v rodině nastávají často situace, kdy je dobré nechat se vést instinktem, intuicí či srdcem. Někdy postačí se „jen“ pozorně dívat a naslouchat. Mnohdy zjistíme věci, které lidé nahlas neřeknou.
Společně
Společně si domluvte pravidla. Jsou věci, které se dají předem „ošetřit“ a tím třecí plochy omezit. Např. na velký nákup budeme jezdit v sobotu dopoledne, děti na tréninky budu vozit já a Ty je budeš vyzvedávat, kterýkoli člen rodiny jde ven, řekne, kam jde a kdy se vrátí, k babičce budeme společně jezdit jednou za čtrnáct dní.
Zcela jistě budou platit jiná pravidla, máme-li doma děti do školky a jiná pravidla, máme-li dospívající mládež. Ale pořád platí, že dodržování jistých pravidel nám usnadní společný život.
Odlišnosti
Přesto, že jsme členové jedné rodiny, jsme často v mnohém odlišní. Sourozenci bývají mnohdy jako voda a oheň. Stejné to může být i mezi partnery. Ne nadarmo se říká, že protiklady se přitahují. Respektujme odlišnosti u svého partnera, stejně tak jako u svých dětí. Nenuťme nikoho, aby cítil (myslel, jednal) stejně jako my.
Každý má právo mít své pocity, každý může být někdy smutný, rozpačitý, nejistý či vystrašený. Stejně jako my i náš partner či naše dítě prožívá své pocity opravdově, i když my se třeba v tu samou chvíli cítíme jinak.
Otázky
Je dobré klást otázky a ne vést výslech. Chceme-li se od dítěte či partnera něco dozvědět, formulujeme otevřené otázky typu: „Jak ses při tom cítil?“ „Jak to prožíváš?“ „Jak ti mohu pomoci?“ „Co pro tebe mohu udělat?“
Srovnání
Snažme se jako rodiče vyvarovat srovnání jako např. „Evička to udělala mnohem lépe a rychleji než ty, vidíš, jak jsi nemožný?“ nebo „Jiřík dostal s písemné práce jedničku a ty máš trojku, jsi hloupý“- taková a podobná srovnání dětem ubližují, mnohdy je ponižují a hlavně: nesou si je celý svůj život jako břemeno.
Umění mlčet
V neposlední řadě je zcela jistě „umění mlčet“. Než začneme jednat či mluvit, obzvláště ve vypjaté (konfliktní) situaci, je lépe si dvakrát rozmyslet, co chci partnerovi či dítěti sdělit a jakou zvolím „formu“. Unáhlená reakce na nepříjemnou situaci nebo neadekvátní reakce na nějakou banalitu může vztah narušit (či narušovat). V tom případě je lepší mlčet, nechat si odstup, volně a zhluboka se nadechnout, věc nechat tzv. uležet a až „vychladnu“ k věci se vrátit. V klidu dané téma probrat a hledat formou dialogu řešení.
pokračování příště
Napsal/a: redakce (Helena)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (31 vyjádření)
Lien, jsou to těžká témata pro psaní, to je spíš na rozhovor. S tím drogovým máš pravdu, rámcově. Drogy jsou těžká patologie, závislost je už pro běžnou životní situaci celkem extrémní prožitek. Už jen představa, že se člověk rozhodne a svou závislost ukončí – není to průměrné. Pokud to někdo opravdu takto dokáže, přirozeně opouští prostředí, v kterém už nenachází ani sounáležitost, ani podporu, ani společné cíle s někým jiným. Partner, spolubydlící, kamarád, s těmi se možná rozejdeš, souhlasím. Ale, dejme tomu, že maminka tvoji závislost neschvalovala, dejme tomu, že jste se těžce nepohodli, že tě vyhodila z domova, že tě nepřijímá. Změnou života v rámci osvobozování se od závislosti (a že ta změna je ohromná, jinak by se závislosti nikdo nezbavil) se dostaneš k práci, jiné formě bydlení a trávení volného času. Vzhledem k tomu, že matce primárně vadilo tvoje chybné chování a směřování a teď vidí tvou proměnu (o které se doslechla například od tvého bratra), pozve tě sama od sebe na návštěvu. Dřív by to neudělala, říkáš si, o co jí asi jde tentokrát? Protože ses změnila v tom hlavním, vysíláš to při návštěvě navenek každou větou, maminka potom nereaguje ani podrážděně, ani vztekle, a najednou zjistíš, že setkání proběhlo úplně jinak – matka je nějaká jiná… A přitom jsi jiná ty, jenom se nevidíš a pozoruješ hlavně změnu přístupu matky…
Uznávám, že se to špatně vysvětluje, možná je to nesrozumitelné. Změníš se hlavně ty. Tím, že změníš svůj projev navenek, lidé odlišně reagují. Najednou se začínají řešit věci, které dřív byly nemyslitelné. Tím, že si zvykají na neuvěřitelné = tvoji proměnu, jsou nuceni svoje chování vůči tobě trvale upravit, v důsledku i změnit. Někdy je jejich změna jen maličká, v tom chování, někdy to nastartuje proměnu hlubší, takže potom i ty s překvapením zjišťuješ, že maminka, která se na tebe usmívá, vyvolává úplně jiné tvoje reakce než maminka popichující.
Ale naprosto souhlasím, že někdy je potřeba k větší změně opustit prostředí, ve kterém změnu nejde provést. Třebas, v rodině žijící ze 100% na dávkách v kraji, kde není prakticky žádná práce, se musíš odstěhovat jinam, kde práce je a tím se můžeš stát soběstačnou. Jenomže zejména rodinu nenecháme nikdy za sebou. Ty problémy jdou s námi, přenášíme si je i do nových kulis, když opravdu nechceme řešit s blízkými lidmi. Tak někdo raději odejde a řeší „z čisté vody“, nanovo, a někdo řeší to, co má, v naději, že se posune a už nebude muset s jinými stejné věci řešit nikdy. A to je myslím každého věc, důležité je asi jediné – jestli něco řešit chce.
To je zas elaborát. Ony se ty věci ale vážně špatně píšou, tak se všem omlouvám za délku.
Lien, nikdo přece neříká, že setrvat navždy s člověkem, se kterým to nejde, je řešení a pokud se to nepovede, je to moje chyba. Chápu, že to musíš probírat z různých stran, ale podle mě to tak myšleno vůbec nebylo. Vem si to jinak: Zjistila jsi, že ti vadí, že ti maminka nadává a chová se nepříjemně. Rozhodla ses s tím něco dělat. Uzrálo to v tobě a něco v tobě se změnilo. Změní se pak asi i tvůj přístup a chování. A po čase pravděpodobně zjistíš, že se změní i chování matky. Anebo se matka nezmění, ale časem to začneš třeba brát s větším odstupem, naučíš se na to adekvátně reagovat a její útoky ztratí sílu.
Tak to chápu já a tak jsem to mnohokrát i pocítila ve svém životě.
Vírenko, ještě si lámu hlavu s tou změnou vnitřní a zmenou okolí. Samozřejmě nepopírám, že se vnitřní změna může zaměnit pouze se změnou chování. Ale, zase příklad.
Jsem drogově závislá, naleznu si partnera v totméž prostředí. Náramě si rozumíme. Za několik let zjistím, že to není úplně ono /drogy/, tak se své závislosti zbavím. Partner nejeví žádné známky toho, že by měl, nebo dokonce chtěl něco změnit. Pro mě je to tedy signál, že s takovým člověkem již dále nechci být, byť mi samozřejmě může nevadit, co on si se svým životem dělá. Rozhodně ho už ale nebudu považovat za člověka, se kterým chci sdílet budoucnost. Uznávám, že v případě maminky apod. je to těžší, ale stále nevěřím, že změna nastane automaticky i u druhého, změní se jen náš pohled na něj, nikoli on samotný. Nebo ne?
Vírenko, nijak mi to neublížilo, naopak.
Lien, já jsem o tvém manželovi nikde nepsala. Jenom tu větu, že „Jestli cítíš, že se tu naráží na problémy, které jsi měla ve vztahu…“. Nepsala jsem vůbec, ve kterém vztahu, a záměrně jsem napsala „jestli cítíš“, protože jsem se na to vlastně jen ptala, nebyla jsem si jistá, co se ti nelíbilo.
Možná, že ty chápeš Jarmuschku líp a adresněji než já. Já jsem tomu prostě rozuměla jinak, protože mě asi trápí a řeším jiné věci. A dobře, chápu, že podobné stručné vyjádření pro tebe nemělo cenu. Pro mě, když jsem zakusila i mlčeti zlato, i proměnu vnějších podmínek po změně mých signálů ven, byla srozumitelná – asi i beze slov. Máme prostě jiné zkušenosti a prožitky. Možná nikdy v celém životě nebudeme mít stejné, já i ty dojdeme lepšího stavu, moudřejšího, každá úplně jinudy. Jestli ti to, co jsem psala, nějak ublížilo, potom promiň, řekla jsem stejně všechno, co jsem asi tak uměla, tak do kdyžtak prostě smažme…
No, tak to jsme vnímaly každá jinak. Mě už se stalo několikrát u Jarmuschky, to co teď, že se mi zdá, že nabízí jakýsi náhled na I můj vztah k manželovi. Navíc o něm potom přímo píše, takže nevím, jestli to vnímám až tak od věci. Zajímavé ještě je, že o mém manželovi píšete obě, nevím, kde berete tu jistotu, že jsem ve své reakci myslela právě jeho.
Tak tedy ještě jednou. Vadí mi, že tato obecná tudíž nekonkrétní poučka je tak často používaná. Mám osobní zkušenost, kdy mi opravdu nepomohla, spíše naopak, takže při použití takových rad bych měla vědět, komu je dávám a trošku konkretizovat, jak je míněna, jelikož ne každý je na úrovni, na které je taková rada ku prospěchu nebo alespoň ne na škodu.
Ano, stagnace za odměnu, to už ale nebude tady.
Aha. Vidíš, já jsem vnímala slova Jarmuschky jen jako osobní zkušenost, ne jako hodnocení něčího stavu bez dostatku informací (což popisuje tvůj příklad).
Jinak, já jsem naopak osobně zakusila, že změna mě samé vyvolá změnu reakcí okolí, a to blízkého okolí, jmenovitě mojí maminky. Jenom to trvalo a nebyla to změna „jen“ mého chování (o kterém jsem si původně myslela, že už je to ta vnitřní změna), ale až skutečná změna. Potom mi najednou byla spousta věcí jedno a velmi to změnilo chování maminky, jsme teď jiné obě. S maminkou se přirozeně nechci rozejít, stejně jako s některými jinými blízkými, jinak s tebou souhlasím. I s tím o společné stagnaci.
Ale asi by se mi docela hezky stagnovalo s někým, s kým jsem předtím docílila oboustranně nekonfliktního vztahu 🙂 Myslím, že taková stagnace je potom ve skutečnosti za odměnu 🙂
Vírenko, nezlobím se, jen mi nepřijde nutná povrchní rada typu to co děláš ty druhému dělá i on tobě, právě proto, že je to tak samozřejmé.
Protože jsem prostá, napíšu prostý příklad. Je to asi jako kdyby se mě někdo zeptal, jestli nemá žaludeční vředy. Já bych se mu koukla do pusy (protože dál nedohlédnu) a odpověděla. Ta odpověď, ať je jakákoli ale udělá víc škody než užitku. Pokud řeknu ne, nemáš a on je mít bude, asi mu nepomůžu a pokud uvidím aft a řeknu ano, ano, máš vředy, tak i to může být fatální např. na jeho psychiku.
Tak možná, že to mě trošku rozlobilo, i když mi nepřipadá, že bych se zlobila, možná je to ještě dozvuk z té debaty o výzkumu.
Navíc si myslím, že jakákoli změna uvnitř mě neznamená automaticky, že se změní i lidé v mém okolí, může to znamenat i to, že zkrátka s takovými lidmi přestanu vycházet a již s nimi nebude možné jít dál, protože naše cesty se od sebe příliš vzdálily. To, že jsem s někým tisíc let může znamenat, že se společně měníme nebo také bohužel to, že společně stagnujeme.
O tom, že se člověku jeho působení vrací, podle mě není pochyb. Možná proto to stojí v každé příručce. Je to samozřejmost. Ale asi se o tom píše tak často proto, že každý tuto samozřejmost nepřijímá snadno a samozřejmě. Nějak nerozumím tomu, co by na tom mělo být špatného.
Je ovšem jasné, že jiní „vysílají“ směrem k nám a my pak reagujeme.
Vybavil se mi jeden citát: „To, co nám způsobili druzí, už jim nějak odpustíme. Nikdy jim ale neodpustíme to, co jsme si způsobili sami.“ Proto asi člověk víc řeší to, co způsobil, i když reakce jsou řetězové a podíl bývá často stejný na obou stranách.
V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ to nemyslím osobně na nikoho, max. tak na sebe.
Lien, a co tě tak nazlobilo? Jestli cítíš, že se tu naráží na problémy, které jsi měla ve vztahu, tak asi hlavně proto, že to stále intenzivně řešíš, a to je přece dobře.
Každý jsme nějaký, důležitý je záměr a cíl. Když chci být lepší, kdykoliv, a třeba znovu a znovu, můžu začít od začátku, od bodu nula. Bohužel, všechny cesty vedou do Říma, i ta blátivá, i ta, která vypadá bohatě a opatrovaně. V Římě vždycky zjistíš, že člověk musí začít u sebe, že za něj tu šílenou dřinu neudělá nic a nikdo.
Ptala ses na to porušování dohod (hranic), taky se sama sebe opakovaně ptám. Proč se domlouvat dál? Aby se situace zlepšila. Jak? Moc těžko. Nedovolit jinému překročit určitou hranici, ALE TO BOHUŽEL OBNÁŠÍ NEPŘEKRAČOVAT JI ANI SÁM, a to především… Toto je zase moje zkušenost a moc moc mi to nejde, jsem podrážděná a unavená víc než často. Když jsem byla odpočatá doma s dětmi, všechno bylo snadnější, lépe jsem se kontrolovala. Teď je to opravdu dřina, ale co nadělám? Za mě to neudělá nikdo. Navíc, ve chvíli, kdy vím, že já už svoje pravidla dodržuju dobře, najednou partner jako kdyby dělal naschvály, i když s tím sám potíže nemá. Jsou to zkoušky… Ale stojí to za to, i za riziko, že si stejně natlučeme čumáčky. Nevíme, co bude za dalších deset let, ale ty, co máme odžité, ty nám nevezme nikdo.
Mlčeti zlato. Takže nevím, jestli to nemám celé smazat. Jak ale jinak vyjádřit svůj názor… Jenom, Lien, teď to po sobě čtu, všechno píšu pouze osobně, nic jsem nemyslela na tebe a tvou situaci.
No a to snad popírá tohle obecné pravidlo? Řekla bych, že naopak potvrzuje.
Tady nemohu než si vzpomenout na Tvůj příspěvek o Tvém vyjadřování vzhledem k Tvému choti… bývalému…
…a následující poznámky jsem tedy už smazala.
Jsem vstřícná.
;oD
Jarmuschko, to právě poznal úplně každý, proto je to v každé příručce a netřeba si o tom dále číst i tady. U takových „rad“ bych raději uvítala to tvé umění mlčet…..
Lien, ale to chce zvednout hlavu z knížek a život žít.
Pak třeba dojdeš ke stejnému poznání, jaké někdo někde popsal, ale už to nebude „poučka z knížky“, ale Tvoje vlastní zkušenost.
A já mám opakovanou zkušenost s tím, že co vyzařuji ven, to se mi vrací…
Kdo nepoznal, neuvěří.
;o)
Reagovala jsem hlavně na tu větu v závorce, ne na tvé vztahy, opravdu si jí lze přečíst v každé příručce, ale jinak ti přeju, jak to moc hezky s manželem a příbuznými zvládáš, pokud se tedy dá usuzovat z délky trvání vztahu, deset let je opravdu dost (na dnešní dobu).
No vidíš, Lien, a moje reakce zrovna pod tímto článkem vychází zcela z mé vlastní zkušenosti.
Jsem žena z masa kostí, žiji s mužem z masa kostí.
Museli jsme se spolu naučit žít, a že to kolikrát nebylo snadné…
Ale shodli jsme se, že naší cestou není při prvním konfliktu zvolit taktiku „útěku“, ale že se chceme spolu naučit žít, protože tohle je naše cesta (nehledě na to, že bychom třeba narazili na někoho daleko horšího. (o; )
A to nemluvím o nutnosti vzájemného soužití s přibuznými, že.
Bez vzájemného respektu a tolerance to nejde.
A kolik si toho jen myslím a nevyslovím – protože hodnota vztahu je pro mě větší, než chvilkové uspokojení výslovného vyjádření. To jsou léta praxe…
Asi to s námi nebude tak špatné – „papírově“ už spolu budeme co nevidět 10 let. Což v dnešní době není tak málo, že?
;o)
Jarmuschko, je vidět, že tě psychologie asi opravdu baví, načteno máš dost. Kdyby ale bylo všechno tak jasné a jednoduché, všichni by žili šťastně až do smrti a ani bychom tu nakonec vlastně nemuseli být.
Někdy není snadné se podle toho říeit.
Jarmushko, myslím, že jsi to vyjádřila dost přesně, když se člověk nedrží sám nějakých pravidel, nedrží se jich ani ten druhý.
U nás je např. nepsané pravidlo netitulovat se navzájem různými sprosťárnami. Nikdy u nás nepadl „blbec“ nebo „kráva“, to si vůbec nedokážu představit a myslím si, že s takovým přístupem to pak asi jede hodně rychle dolů.
Jo jo, umění mlčet…
A taky zachování si jisté vlastní úrovně.
(Nemluvě o tom, že co do světa vysílám, to se mi vrací.)
Moc pěkné články a krásný obrázek, už se těším na další. Díky
Opět tady narážím na ta pravidla a co když je zkrátka někdo nedodrží, tedy spíš opakovaně neustále nedodržuje, jak se potom na něčem domlouvat a proč vlastně?!
Mobile Sliding Menu