Říká se, že sytý hladovému nevěří, ale v souvislosti s pochvalami to je složitější. Běžný klient ať již manželské a rodinné nebo pedagogicko-psychologické poradny prahne po pochvale, ale má-li své blízké chválit, stane se přísným soudcem vyžadujícím důkazy, že si to dotyční opravdu zaslouží.
Jde zřejmě o důsledky u nás poměrně přísné a kritické výchovy i školy zaměřené spíše na pokárání toho, co se nepovedlo, než na zdůraznění úspěchu. Výsledkem je jednoznačný nedostatek pochvaly v rámci běžné komunikace. Kritizovat, vytknout, setřít, ukázat, zač je nebo bude čeho loket, to je v pořádku. Pochválit, povzbudit, dát najevo, že se někomu něco povedlo, to už je jiná. Ještě by pochválení zpychli!Je to mimo jiné i proti všem výzkumům uskutečněným v rámci pedagogické psychologie. Tam bylo v nejrůznějších podmínkách prokázáno, že pochvala zlepšuje výkon i výsledek. Výchova v našich zemích často deptá osobnost, zdůrazňuje chyby a nedostatky. Nezůstává bez následků. I proto je nutno „dovolit si mít rád“ sebe i druhé, což bývají bez výjimky osoby chybující. Navíc je zde značná propojenost. U velkých sebekritiků platívá: Miluj bližního svého jako sebe sama. Jinými slovy jedním z předpokladů toho, abychom mohli mít rádi druhé lidi, je dobrý vztah k sobě. Zde vzniká začarovaný kruh. Rodiče s hyperkritickými postoji najdou na svém dítku ohromné množství chyb a dítě, byť třeba již dospělé, tuto „chybologii“ dále rozvíjí a rozšiřuje do svého okolí. Kritické, na chybu či neúspěch zaměřené myšlení podněcuje v okolí velmi podobné přístupy. Ty zpětně působí na kritika. Výsledkem je stav, v němž si lidé vzájemně „nic nedarují“, a tak zdůrazňováním a obracením pozornosti na ně posilují své horší stránky.
Jedním z úspěšných preventivních postupů je oddělení problémů od lidí, tj. schopnost řešit problémy neosobně, bez vyčítavého napomínání a rádobyzlepšování osobnosti někoho jiného. Jde opět o to, co vlastně chceme (tedy o asertivní rostlinku). Jde nám o konkrétní chování, tedy o to, aby dotyčný udělal, eventuálně neudělal takové či onaké činy. Nebo je cílem zlepšení osobnosti podle našich představ? První cíl je již pro svoji konkrétnost reálný a asertivní. Druhý – škoda mluvit!
Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Jako základní poznatek ze studia pedagogiky jsem si odnesla to, že by se učitelé i rodiče měli naučit najít na dítěti každý den nějaký, i když třeba malý, důvod k pochvale.
Myslím, že je jen málo lidí, které pochvala nemotivuje, které motivuje výtka a kritika.
Chválím i svého muže.
Ten na pochvaly bohužel často zapomíná, tak si o ně někdy musíme říct.
NO a jinak už se mi snad daří, abych případnou výtku neformulovala jako např. „chováš se nemožně“, ale spíš jako „tvoje chování se mi nelíbí“. Prostě oddělit jednání člověka od jeho osobnosti.
Chválím, chválím, chválím a zase chválím!!!! Pochvala je obrovská motivace a strašně zahřeje u srdíčka.
Já už Domču a Honzíka chválím i za to, že byli spolu v koupelně a nepřizabili se:o)…jako včera večer.
Každej je rád pochválenej!!! A je jedno jestli je to dospělák nebo dítko. A já se klidně pochválím sama…hlavně když držím smetáček a lopatku a zametám střepy ze svýho oblíbenýho kafíčkovýho hrníčku. To pak ty pochvaly znějí trošku jinak:o)
Pokud vás ukázka zaujala, můžete knížku dnes do 21.00 získat levně v aukci na http://www.akce-novinky.cz/aukce/detail/1806/asertivita-v-manzelstvi-a-v-rodine/.
Když už píšu – Jak jste na tom s pochvalami vy? Chválíte hodně? A umíte pochvalu sami přijmout nebo dokonce pochválit i sami sebe?