Když rodiče nejsou spolu

Rubrika: Partnerství a vztahy v rodině

Často slýcháme, že děti potřebují stabilitu. Co ji však dětem dává? Výzkumy psychologů dokládají, že základním stabilizujícím prvkem pro děti, a především pro ty nejmenší, jsou rodiče. Ti jim dokáží dát největší pocit jistoty, bezpečí, být jim oporou a rozvíjet je.

Výjimky samozřejmě existují – jistě jsou děti, z nichž vyrostly spokojení, šťastní a úspěšní lidé i v dětském domově. A děti, které u svých rodičů trpěly například týráním a následky si ponesou po celý život. Takové výjimky však jen potvrzují pravidlo, ale nestávají se jím (jak se nám někdy snaží namluvit zastánci rozvolnění rodinných vazeb).

Psychologické výzkumy potvrzují i to, že stejně důležití pro děti jsou oba rodiče, což platí také i pro ty nejmenší. Každý z rodičů dává dítěti už od kojeneckého věku svůj, z určité části nenahraditelný vklad do života. I z této nenahraditelnosti samozřejmě najdeme výjimky například v podobě tyranských rodičů. Ty ovšem ani v tomto případě nejsou pravidlem platícím pro běžné, normální rodiny, takovým, které by ospravedlňovalo zachovávat dětem jen jednoho rodiče.  Přestože i zde se z výjimek snaží udělat pravidlo například feministické kruhy a opatrovnická justice.

Dva rodiče jsou víc než jeden domov

Z těchto zjištění psychologů vyplývá, jak mimořádně důležité je dětem zachovat oba rodiče jako základ pro jejich stabilní a zdravý vývoj. Takovou stabilitu jim nedává připoutání se k jednomu místu, k nějakému prostoru, ale k živým lidem, ke svým nejbližším. Proto mohou být stěhující se děti diplomatů, ale třeba i kolotočářů, spokojené a šťastné. Naproti tomu dětem žijícím na jednom místě jen s jedním rodičem obvykle bytostně schází druhý rodič a tato mrtvolná stabilita „jednorodičovství“ se jen málokdy dá nazvat štěstím. Tyto děti si obvykle nesou špatné vzorce chování i do svých budoucích partnerských vztahů, čímž se rozvodová patologie jen rozšiřuje.

Tím, kdo v současné době chybí dětem mnohem častěji, je otec. Dle statistik amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb (česká data nejsou sledována) jsou děti vyrůstající v rodině bez otce významně ohroženy těmito riziky:

  • 5krát větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu
  • 32krát větší pravděpodobnost, že utečou z domova
  • 20krát větší pravděpodobnost, že budou trpět poruchami chování
  • 14krát větší pravděpodobnost, že se dopustí znásilnění
  • 9krát větší pravděpodobnost, že nedokončí školu5krát větší pr
  • 10krát větší pravděpodobnost, že upadnou do závislosti na drogách
  • 9krát větší pravděpodobnost, že skončí v převýchovném domově
  • 20krát větší pravděpodobnost, že skončí ve vězení

 

Chceme opravdu děti těmto rizikům vystavovat? Nebylo by přece jen lepší zachovat dětem mámu i tátu, i za cenu většího nepohodlí rodičů? Nezapomínejme, že rozvod nebo rozchod rodičů je „řešením“ pro rodiče, ne pro děti. Ty si obvykle nic takového nepřejí a především nechtějí ztratit ani jednoho z nich. Pokud se oháníme „zájmem dítěte“, měli bychom myslet především na tento zájem.

Jak zachovat rodinné vazby?

Bývám někdy označován za propagátora střídavé péče za každou cenu. Není tomu tak. Jistě jsou v určitých (ale opravdu jen zřídkavých) případech rodiče, jejichž výchovné působení dětem zjevně víc škodí, než prospívá. Pak jsou tu rodiče, kteří své děti opustili a o jejich výchovu zájem nemají. Za takových okolností střídavá péče nepřipadá v úvahu a děti bohužel o jednoho (někdy i o oba) rodiče přicházejí. Většina normálních lidí však své děti může a chce vychovávat. Proč je tedy od jejich dětí odstavovat? Problémy, spojené se zachováním péče obou rodičů, jsou spíše technického rázu a jsou bohatě vyváženy lepší psychickou i sociální pohodou dětí.

Rozhodně také nepropaguji střídavou péči jako alternativu úplné rodiny, ale jen jako alternativu škodlivého „jednorodičovství“. Pokud to jde, zachovejme prosím dětem to, co se za staletí osvědčilo nejvíce: úplnou rodinu s tátou a mámou pohromadě. Já vím, je to někdy hodně těžké. Ale podíváme-li se na životopisy lidí, kteří spolu žili celý život, jen málokdy to byla procházka růžovým sadem. Stejné, často i horší komplikace však nakonec potkávají lidi, když si najdou nový vztah. Jde tedy v podstatě o to, zda dokážeme problémy řešit, nebo se s nimi aspoň smířit, či před nimi raději utečeme a naivně si myslíme, že jinde nebudou. Budou.

Dovolím si proto na závěr ocitovat životní moudro, které párům procházejícím krizí radí maminka šesti dětí, paní Marie Tesárková:

*************************************

„Znovu se rozhodni milovat, a to svou vůlí. Třeba proti citům, pocitům, zkušenostem a hlavně proti své hrdosti.“

*************************************

Ať se to v případě problémů podaří i vám.

Autor článku bude na uvedené téma podrobněji hovořit na Informativním festivalu o těhotenství, porodu a šestinedělí, pořádaném v pražském Kině Perštýn v rámci Světového týdne respektu k porodu, a to v sobotu 26. 5. 2012.

Napsal/a: Ing. Aleš Hodina

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Anonymní

    Člověk, který napsal tento článek, patří k extrémistickým skupinkám mužů, kteří se agresivními praktikami domáhají střídavé výchovy – vyhrožování úřednicím, jejich veřejné pomlouvání, natáčení apod. Jedná se většinou o muže, kteří mají za sebou vykázání kvůli domácímu násilí nebo jsou obviněni či odsouzeni za další činy. Děti je nezajímají – považují je za věci, které si mohou přivlastnit nebo je půlit. Jediným smyslem jejich života je udělat peklo ze života bývalé ženě, která si dovolila je opustit.

  • Anonymní

    Super, tak skončím ve vězení nebo spáchám sebevraždu? To je ale dilema…. 😀
    Taky jsem z rozvedené rodiny a myslím, že já i brácha jsme vychovaní dobře. Že jsme slušní, přátelští, nekrademe, nevraždíme… atd.
    Jediné, co mi můj otec dal do života, co mám vryto ze soužití s ním, je averze na alkohol.
    Takže rozhodně raději neúplná rodina, než jeden milující a druhý terorizující. Byť nás nebil, neubližoval. Jen chlastal, nechodil domů, nebyly žádné rodinné výlety, společné procházky… Ale bylo nám líp bez něj.
    Z druhé strany, je otcův syn (poloviční brácha), určitě veden ve statistikách, jako ten chudák, který je z rozvrácené rodiny, je z něj zloděj, jednu dobu i bezdomovec. Žil s námi, dokud to šlo, starala se mamka perfektně. Pak si otec usmyslel, že vezme výchovu do svých rukou, že cizí ženská se mu nebude starat o syna. A dopadlo to tak, jak jsem psala. Tím se rozpadlo manželství mých rodičů definitivně.

    No, ach ty vztahy, co?!

    Omlouvám se, že jsem anonymní, ale jsou jisté věci, se kterými se člověk zrovna nechlubí a je rád, když ho s nimi ostatní nespojují, jednoduše řečeno – za které se stydí. Věřím, že pochopíte 😉

  • Anonymní

    Musím se přiznat… trochu nerada… a není mi to příjemné… nicméně – tento článek je sice v lecčems pravdivý, přesto ho vnímám negativně. Formulace „mrtvolná stabilita jednorodičovství“ mě poněkud překvapila a zaskočila…. a nelíbí se mi…
    Mám totiž kamaráda – spolužáka ze školy, známe se odmala, kterému zemřel tatínek a on vyrostl jen s maminkou. Dnes o něm mohu říct – vystudoval, pracuje, už má svou rodinu – ženu, dvě děti a s maminkou má krásný vztah. Další příklad – můj bratránek taky vyrostl jen s maminkou (s mojí tetou), strejda od nich odešel, když byl ještě školkový… a teta taky zůstala sama…
    Nejsou přece všichni stejní – někdo utrpí životní ztrátu (nebo prožije zklamání) a z pocitu zodpovědnosti nechce dítěti vnášet do života „cizí element“… a taky… třeba to už nechce zažít znovu (zklamání, pocit hanby, ponížení)… A proto je ten rodič špatný? Svému dítěti ubližuje? Matky, které znám, své děti milovaly a milují a určitě jim neublížily tím, že z nich vychovaly slušné a dobré lidi.

    Tuším, že autor chtěl především článkem říct, jak je rodina důležitá. Ano, je, rodina JE důležitá. S tím souhlasím. Rodina je pro dítě důležitá a určitě je dobré a v pořádku, když jsou rodiče spolu a dítě vyrůstá v kompletní rodině. To je celkem asi bez diskuze.
    Přesto se domnívám, že jsou případy (situace, události), které jsou námi neovlivnitelné (ať už je to nemoc, úraz, nehoda apod.)
    a mohou se stát a pak zůstane jeden z rodičů „sám“ a vychová to dítě sám… před takovým rodičem já osobně smekám… a určitě ho nebudu vinit nebo hanět….

    Helena

  • Marinada

    Ta americká statistika mě spíš pobavila než vyděsila – to by mě zajímalo, z jaké čtvrti vybírali „vzorek“ … že by Bronx? Jinak samozřejmě souhlasím, že když dítě vyrůstá v klasické rodině, je to pro něj dobré – ale tenhle článek je teda na můj vkus opravdu přehnaný.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist