Tam, kde frustrovaná žena pláče, jí tuny čokolády, svěřuje se kamarádkám a nakupuje, muž útočí a obviňuje své okolí. Je podrážděný, nedůtklivý a vzteklý. Čím to a co s tím? …
Dokaž, že jsi muž!
Jak v současném světě dokázat své mužství? Jak se má Václav cítit opravdovým mužem, když jeho fyzická síla není potřeba? Když jeho žena vydělává stejné peníze a děti už jej neposlouchají? Navíc mu na pracovišti vládne rázná šéfová… Problém, který trápí Václava a o němž hovoří Zdena se svými kamarádkami, se však netýká pouze střední generace. Dnešní muži to nemají lehké napříč celým věkovým spektrem. Řada mužů zažívá krizi své mužské identity, byť si to jen málokterý uvědomuje. Cítí se nespokojeni a příčiny svádějí na různé drobnosti ve svém okolí, tu vybouchnou při jízdě autem a ondy zase při konfliktu na pracovišti. Zejména však viní své manželky, neboť právě směrem k ženě, jako mužskému protipólu, je jejich problém nejzřetelnější. Jejich „slabá“ polovička už totiž není, a nehodlá být, o nic slabší. Není již schopná je bezmezně obdivovat a ochotná se podřizovat. Na vědomé úrovni je Václav zastáncem emancipace, souhlasí, že Zdena má mít doma stejné rozhodovací pravomoci jako on, a uznává, že za stejnou práci má dostat odpovídající plat. Na nevědomé rovině však často postrádá respekt a pravomoci hlavy rodiny. Pro své pocity většinou nachází řadu racionalizací. Prohlašuje třeba: „Neříkám, že to musím rozhodnout já, ale ona přece musí uznat, že mám pádnější argumenty.“
Nad krizí mužské identity se zamýšlejí psychologové, sexuologové, sociologové i antropologové. Chlapcům podle nich chybí mužské vzory, dospívajícím iniciační rituály a dospělým mužům chlapská práce.
Jed Diamond ve své knize hovoří o syndromu mrzutého muže. Jde podle něj o vícerozměrný problém, ovlivňovaný vedle sociálních, ekonomických a interpersonálních okolností též vlivy hormonálními, fyzickými, psychickými, emocionálními a sexuálními.
Lepším překladem termínu irritable male syndrome by byl spíše podrážděný než mrzutý muž, nicméně obě adjektiva vcelku výstižně vyjadřují převládající naladění. Muži trpící tímto syndromem jsou frustrovaní a přecitlivělí, pociťují úzkost a vztek, bývají nedůtklivými a popudlivými. Sami si většinou problém neuvědomují, respektive viní ze své náladovosti své okolí. Jejich ženy říkají: „Nikdy nevím, jestli to, co řeknu, ho nepopudí.“ „Mění se mrknutím oka. Je přátelský a srdečný, a v tu ránu začne být mrzutý a podrážděný.“ „Musím kolem něj chodit po špičkách.“ Jejich muži kontrují: „Přestaň mě rozčilovat.“„Víš, že to nemám rád. Proč to stále děláš?“ „Nech mě být!“
Zdena se přitom dušuje, že její manžel býval dobrosrdečný a optimistický. Změna prý nastala až v posledních letech. „Těšila jsem se, že si konečně budeme užívat života. Děti nám už odrostly a starají se o sebe samy, máme dům, jsme finančně zajištění… ale on se najednou nedovede z ničeho radovat, nedovede si užít danou chvíli. Když děláme něco pěkného, pospíchá, a přitom se ptá, kdy to budeme dělat znovu. Nerozumím tomu.“ Věřin manžel se naopak změnil ze dne na den. „Stalo se to v úterý 16. května 2006,“ tvrdí Věra. „Ten den mu nadřízený sdělil, že už ho v práci nepotřebují.“