V bezesné noci potom sčítám všechna pro a proti rozvodu a jako pokaždé předtím docházím k názoru, že to není tak horké. Ostatně v očích okolí je můj chlap téměř ideál… Od uvažování nad mužskými chybami se tak dostávám k přemýšlení nad těmi svými a nevím, jestli nemám propadnout depresi sama nad sebou. Raději se vracím do postele a tulím se ke svému spokojeně oddechujícímu cholerikovi.
Manželství bez hádek
Je tohle jen běžná hádka nebo plíživě nastupující manželský konflikt, který nás jako po klouzačce sveze až k rozvodu? Má smysl takovéhle situace „řešit“ nebo je raději „zahrát do autu“? Jsou páry, které se snad v životě nepohádají. Znám takové a dlouho jsem je sledovala s tichým údivem a mírnou závistí. Až do doby, kdy jsem se sblížila s Martinou, která takového partnera má. Údiv se vystupňoval, když z ní vypadlo, že mi docela často závidí toho mého „normálního“ chlapa. Klid a pohoda v tomto manželství je vykoupena velkými ústupky a vlastně jí i tak trochu chybí, že její muž ani zvýšit hlas nedokáže.
Definitivně jsem přišla o iluze o bezhádkovém manželství ve chvíli, kdy se po čtyřech letech zničehonic rozvedl můj dobrý kamarád. Žena se mu náhle odstěhovala k rodičům se vzkazem, že se asi nevrátí, že ji vztah nenaplňuje. Když potom za několik týdnů svůj názor přehodnotila, byl to můj kamarád, který podal žádost o rozvod – nějak si uvědomil, že mu jeho žena vůbec nechybí (manželství bylo bezdětné). Přitom se ti dva snad nikdy nepohádali, jejich vztah vypadal velmi idylicky a spokojeně a konec byl pro celé okolí jako blesk z čistého nebe. Vypadá to tedy, že spokojenost v manželství s hádkami a konflikty tak úplně nesouvisí, byť jsou samozřejmě partnery vnímané negativně a mohou ukazovat na začínající problém.
Rozdíl mezi „šťastným“ a „nešťastným“ manželstvím nebývá v počtu hádek, ale spíše v tom, jak si s nimi partneři dokážou poradit. Tedy zda se hádají férově, navzájem si neubližují a během střetu dokážou dojít k řešení, které uspokojí obě strany. Případně, což je ještě lepší, hádku přeladí tak, že končí pocitem sjednocení a výbuchem smíchu. Nevěříte, že to jde? Děti umějí i spor proměnit v žert, ani nevíte jak. Ty naše dostaly k vánocům opravdovou příšernost – velkého hliníkového medvěda s háčky, nejspíše závěsný stojan na CD. Manžel ho chtěl nepozorovaně vyhodit, ale byl přistižen a donucen jej sestavit. Neobešlo se to bez jedovatých komentářů na téma dárce a při mém (přiznejme, že netaktickém a přímo blbém – ale šlo o mého rodiče) pokusu se ho zastat se už začínala rozhořívat hádka. Do toho vpadla sedmiletá dcerka: „Nechte toho a pověs tam ty pověsy, ty… pověse,“ spustila na tatínka. Vybuchla jsem smíchem, manžel se přidal a bylo po hádce. „Pověs“ pomáhá chránit klid v rodině dodnes, stačí připomenout.
Kdopak dnes luxuje?
Je třeba rozlišovat hádky instrumentální, kde skutečně jde o nalezení řešení – třeba jestli se o víkendu budeme nudit u mých nebo u manželových rodičů – a hádky zbytečné. V prvním případě je „přehrávání do nevážna“ k ničemu. Pokud neexistuje smysluplné kompromisní řešení (pojedeme navštívit pratetu Natálii do domova důchodců, bude to kratší a uděláme tak dobrý skutek), nezbývá, než aby jeden z partnerů udělal ústupek. V ustupování by se partneři měli střídat. Pokud se podřizuje stále jen jeden, není to v pořádku a narušuje to rovnováhu vztahu. Troufám si odhadnout, že z instrumentálních hádek jsou nejproblematičtější ty, které zahrnují rozdělení domácích povinností. V tomto směru neexistuje univerzální řešení. Zkuste přinejmenším nebrat tuto parketu jako „boj o moc“ a domácí práce jako odvetu. Mnoho konfliktů se eliminuje, pokud manželka bude respektovat, že manžel sice není ochotný se podílet na úklidu, ale zase nemá problém v neděli navařit na polovinu týdne a pravidelně venčit psa i děti. Problém je, pokud jeden z partnerů dohodu bojkotuje, případně pouze slibuje a „skutek utek‘“. Tak se roztáčí kolotoč hádek, které ale nikam nevedou a pouze otravují rodinné ovzduší.
V takovém případě je lepší místo hádání vymyslet účinné protiopatření. Máme sklon vidět stav věcí tak, že partner je problematický. Podívejme se ale na situaci obráceně: on problém nemá, jemu stávající stav vyhovuje a je spíše ochoten snášet doma dusno, než něco změnit. Problém s tím máme my, takže i řešení je na nás. My musíme udělat něco, co vyvolá změnu u partnera, nebo se se stávající situací smířit. Je těžké nabízet univerzální řešení, ale možná vás inspirují následující dva příběhy.