Věříme, že díky současnému modernímu stylu života a proměnám myšlení se role tatínka a maminky dají vzájemně nahrazovat. Tedy že je nyní více či méně možné, aby tatínkové dítě krmili, chodili s ním na procházky, mazlili se s ním a koupali ho stejně jako maminky. A maminky se zase s ulehčením podělí o otcovské úkoly a domácí práce se svým mužem…
Není na tom nic divného. Ženy jsou celý den v práci stejně jako muži. Ale kdo si nakonec bere dovolenou, když dítě onemocní? Kdo s ním jde k lékaři? Kdo jde s dítětem k zápisu do školky nebo do školy? Kdo k němu v noci vstává? Kdo pere a žehlí? Kdo je denně zodpovědný za péči o dítě a jeho výchovu? Máma a zase jen máma. Pouhé 1 % párů se vymyká tomuto pravidlu a ženské časopisy se marně snaží podpořit v takovém přístupu mnohem větší počet lidí.
Ne že by tátové měli své dítě méně rádi nebo se o něj nezajímali, ale důvod je ten, že takzvaně „nemají čas“. Stěží se někdy s dítětem potkají ráno a večer, sotva se stihnou s ním rozloučit. Dlouhá cesta z práce domů navrch k celému pracovnímu dni udělá také své. Zbytek pak dokoná ztráta chuti, vůle nebo zájmu o velmi malé dítě.
To je ovšem jen velmi hrubá charakteristika. Ve skutečnosti se dnes situace v jednotlivých rodinách velmi liší. Někteří tatínkové se postarají o hraní, někteří o procházky a někteří i o koupání, ať už příležitostně, nebo pravidelně. A konečně někteří nedělají nic, snad jen v neděli spraví nějaké pochroumané hračky. Budují kariéru, vydělávají na denní chléb, což je samozřejmě v pořádku, ale nestačí to k tomu, aby se mezi nimi a jejich dítětem vytvořil vztah založený na důvěře a přátelství.
Není možné všechno omlouvat prací, vždyť maminky také pracují, a vždycky je možné dítěti alespoň zatelefonovat nebo si vyhradit chvíli na společnou procházku. Zní to banálně, řekneme-li, že ztracená léta nelze dohonit, ale platí to zvlášť v případě výchovy dítěte. Základy kvalitních vztahů mezi otcem a dítětem se vytvářejí právě v raném dětství.
Nemáme zde místo na to, abychom tuto otázku rozebírali hlouběji. Ale je důležité zdůraznit, že otec není jen tím, kdo dítě zplodí, nebo jeho společníkem či druhou maminkou. V době, kdy se rodina s dítětem sžívá, je ho více třeba u dítěte než u manželky. Jeho pozice vzhledem k dítěti je stejně důležitá jako pozice matky a bylo by dobré, kdyby mu všichni (celá společnost, ale také matka dítěte a on sám) umožnili využívat ty prostředky, které mu dovolí se takového úkolu ujmout. I když jsou důsledky, které má pro dítě nepřítomnost jednoho z rodičů v rodině, spojeny s mnoha faktory, je vždycky ohrožena budoucí vyrovnanost dítěte.
Dnes se setkáváme s mnoha rodiči, kteří o všedním dni dítěte nevědí nic. Svou roli táty nebo mámy můžeme plnit plnohodnotně jen tehdy, pokud chceme být svým dětem co nejblíž, sledovat jejich rozvoj a být skutečnou součástí jejich života.
Již tradičně byl otec vždycky tím, kdo sloužil jako prostředník mezi dítětem a společností, do které ho postupně uváděl. Z hlediska dalších rysů utvářejících psychiku dítěte plní otec tyto úkoly:
- pomáhá dítěti otevřít se okolnímu světu tím, že mu umožní vystoupit z dvoustranného vztahu s matkou a pomáhá mu se osamostatňovat;
- poskytuje mu nové, různorodé a vzrušující podněty a umožňuje mu vnímat svět plastičtěji;
- zprostředkovává dítěti modelový obraz společnosti, jakýsi ideál a podporu, díky nimž se dítě učí rozhodovat a vymezuje se vůči okolí;
- působením své autority vytváří v dítěti pocit jistoty, upevňuje jeho náklonnost a umožňuje mu vymezit se vůči okolí bez negativních důsledků;
- učí dítě chápat rozdíly mezi pohlavími a poznávat své vlastní pohlaví – chlapec nalezne v otci identifikační vzor, dívka zase svého prvního prince.
A jak je tomu u Vás doma?
vydal Portál, 2003
Napsal/a: Anne Bacus
