Jak si rodiče hrají

Hra, přesněji mezilidská hra, je jednou z forem komunikace mezi lidmi. Nemusí jít o klasické hry s autíčky či o Člověče, nezlob se. Existují i účelové hry. Uchylujeme se k nim v situaci, s níž si nevíme rady, citově se nás vše dotýká a chceme si zachovat tvář. Výchova dětí je pro hry jako stvořená…Rozborem her se zabývá psychoterapeutický směr nazvaný transakční analýza. Její klasik E. Berne popsal hry životní, manželské, společenské, hry v podsvětí, hry v poradnách a neškodné hry. Rodičovské rádoby výchovné hry jdou napříč jejich spektrem. Pro mnohé z nich lze použít i klasické berneovské názvy.

Kdyby nebylo tebe. Základním princip spočívá v označení potomka jako viníka nejrůznějších chyb a strastí, či dokonce všech možných konfliktů. Může být osočován (ne vždy vědomě) z toho, že vlastně rodičům „zkazil život“. Málem ďábelským trikem je přesunutí zodpovědnosti za rozvod rodičů na dítě. Zde lze dokonce volit dvě varianty. První: „Kdybys tolik nezlobil (měl lepší známky), tatínek by s námi zůstal.“ Druhá: „Odešel, protože tě (nikdy) neměl rád.“ S klidným svědomím lze říci, že jedna je horší než druhá.

Speciální variantou této hry je Sladký Berdych. „Sladký“ v tomto případě znamená citový, Berdych je příjmení šéfa historicky největší party českých mafiánů, kteří právě stojí před soudem. Zabývali se především vyděračstvím. Citový vyděrač manipuluje s dítětem s tím, že pokud mu nebude vyhověno, bude dítě brzy sirotek, rodiči pukne srdce, nevydrží to, zase dostane záchvat atd.

Počkej ty darebáku, já ti ukážu. Princip je nastražit past a když zaklapne, tak potrestat toho, kdo v ní uvízl. „Pastí“ může samozřejmě být i jednorázová návštěva ve škole spojená s odhalením špatných známek dítěte. Zvlášť rafinovaným a neurotizujícím postupem bývá varianta Až pohár trpělivosti přeteče. Dítě si může dělat po určitou dlouhou dobu, co chce, leč „když se ucho utrhne“, vane jižní vítr a rodiče mají za sebou perný den, schytá trest i s úroky. Společný a chybný jmenovatel těchto postupů spočívá v zanedbání prevence a včasného zásahu. Zasahuje se až poté, co se situace vyhrotila.

Nekopejte do mě, prosím. Rodiče proklamují, že nechtějí nic vědět, ani nic slyšet o problémech svých dětí. Mají svých starostí dost a především potřebují klid a pohodu. Že to takto jednoznačně nikdo neříká? Možná ne. Jenomže pokud se komunikace na školní téma omezí na dialog: „Co ve škole, dobrý?“ „Dobrý!“ jde o něco podobného. Berne říká, že kdo příliš zdůrazňuje své přání nebýt kopán, kopance přímo přivolává. V našem případě bývá vzhledem k nedostatku informací ze školy tak dlouho klid, až jednou nastane o to větší problém.

Vidíš, k čemu jste mne dohnali. Dítě něco provede, otec (matka) se nepřiměřeně rozčílí, dítě nadměrně potrestá, eventuálně se odejde opít či dokonce rodinu úplně opustí. Své jednání vysvětluje názvem této hry. Neuvědomuje si, že zodpovědnost za nepřiměřený fyzický trest, ani za odchod z rodiny z něj nikdo nesejme, byť by jeho potomek soustavně nedával pozor a vyrušoval, či dokonce páchal i větší prohřešky.

Kout. Dítě nadšeně: „Tati podívej, vystřihl jsem a slepil krásné letadlo!“ Otec kriticky, podrážděně: „Ukaž, co tady to písmeno, ty ani nevíš, na kterou stranu se obrací S. Když chceš dělat letadla, tak se napřed nauč abecedu. A ty křídla jsi vystřihl křivě. A tady ten lep…“ Nadšený potomek je třeba i reálnými, ale absolutizovanými výhradami zdeptán.

Soud. Může například jít o hru mezi rodičem a jeho dvěma potomky. Syn křičí: „Mami, ona mi vzala bonbón.“ Dcera: „A on mi vzal panenku.“ Vzít bonbón znamená – obrazně řečeno – učinit něco, co je hodno odsouzení. Může tak činit nezletilec i dospělý. Jeho jednání je posléze probíráno na rodinné radě a rozebíráno do všech souvislostí. Pomyslný hodný Fridolín takto získává symbolické pohlazení, neboť se ukáže, že jednal mravně. Zlý Dětřich získává též jakousi formu pohlazení, neboť se o něm mluví. Je lépe být „padouch“ než lhostejný. Pohlazení a ocenění ale má smysl především tehdy, pokud jej dáváme bez podmínek. Připomeňme výrok J. A. Komenského: „Tajemství výchovy spočívá v tom zajistit, aby děti věci udělaly dobře, a pak je zato pochválit.“

Otrokyně. Berne o této hře tvrdí, že ji provozuje každá uštvaná hospodyně. Můžeme dodat, že otrokyní nejsou jen matky, které jednou rukou vaří, druhou konejší potomka, přičemž mu nohama pletou svetr – to vše do pozdních nočních či časných ranních hodin. Otrokyní se může stát i rodič, který svůj život podřídí převážení a přivážení svého dítěte do nejrůznějších kroužků, byť třeba v naději, že se jednou všechna dřina zúročí. Otrokem je i ten z rodičů, který považuje prospěch potomka za zcela zásadní kritérium vlastní životní spokojenosti, ba i smyslu života. Má vyznamenání, pak je vše O. K. Má dvě trojky, pak štěstí, klid a pohoda prchly v dál.

Vidíš, jak se obětuji. Hra je rozvinutím hry předchozí. Rodiče nebo alespoň jeden z nich rezignují na vlastní i partnerský život. Heslo dne zní: Vše pro dítě! Mnohdy dokážou zázraky, leč při vší své nezištnosti očekávají výraznou odměnu. Pokud potomek nebude dejme tomu vrcholovým sportovcem, umělcem nebo polyglotem, budou po čertech zklamáni. Jsou i méně výluční obětavci. Ti dřou a někdy snad i hladoví, aby zaplatili topení ve velkém domě, obdělali ohromnou zahradu. Své jednání – k němuž je obvykle nikdo nenutil – pak prezentují potomkům jako oběť, vždyť jednou to přece bude všechno jejich.

autor: Tomáš Novák, Rodina a škola, 3/2006
Jedná se o ukázku z časopisu Rodina a škola, vydává Portál