Jak se vymanit z role?

Jeden z hlavních způsobů, jak se vymanit z dramatického trojúhelníku, je definitivně neutralizovat jeho role. Bez oběti, zachránce nebo kata není žádná další hra možná.
Jak to udělat?

– OBĚŤ

Uvědomíme si, jakým způsobem dokážeme manipulovat. Nahradíme své nářky přesně zformulovanými žádostmi. Vezmeme na vědomí fakt, že řešení máme v sobě, takže pokud se řešení našich problémů zhostí někdo další, nemůže to přinést žádoucí výsledek, protože původcem takové pomoci je zachránce, který podporuje u oběti její nedospělost. Připomeneme si důležitý poznatek, že bez souhlasu oběti žádný tyran neexistuje. Práce na sobě nám umožní, abychom se cítili dobře, poznali své opravdové potřeby, vážili si sami sebe a reagovali úměrně svým možnostem a svému tempu. Nezávislost individua se rozvíjí prostřednictvím politiky drobných krůčků, to znamená skromným, zato však každodenním pokrokem.

– KAT

Budeme pátrat po zdroji vlastní frustrace, zformulujeme svá neuspokojená přání, budeme věnovat péči svým zraněním a potřebám. Budeme se snažit rozvíjet svou schopnost tolerance, otevřenosti a smyslu pro reálnou skutečnost. Vzpomeneme si, že dříve nás snaha zbavit se svého někdejšího břemene zákazů vůči sobě vedla k tomu, že jsme kritizovali u ostatních právě takové chování, které nám na nás samých vadí. Využijeme tedy každé příležitosti, kdy dostaneme chuť někoho kritizovat, a uvědomíme si, co nechceme sami dělat, a zároveň si dopřejeme všechno, co potřebujeme pro svou pohodu. Dovolíme si být sami sebou, abychom mohli žít život v souladu se svou zrevidovanou zosobněnou etikou. Všechny své schopnosti „vyladit se“ se pokusíme dát do služeb bezpečnosti a ochrany svého vnitřního dítěte.

– ZACHRÁNCE

Budeme se snažit najít si nové, konstruktivní způsoby získávání pozornosti druhých a posilování vlastního ega. Dospěli jsme už k přesvědčení, že mezi dospělými neexistují opravdové, stoprocentní oběti. Dovolíme druhým stát se nezávislými tím, že je opět necháme svobodně rozvíjet možnosti vlastní záchrany. Budeme se učit jednat s ostatními jako rovní s rovnými a nahrazovat útrpnost, která je ostatně velmi ponižující, soucítěním a empatií. Pokud chceme setrvat ve vztahu založeném na pomoci, naučíme se naslouchat druhému a poskytovat skutečnou pozitivní pomoc (viz 11. kapitola: „Vztah založený na zdravé pomoci“).

Pokud budeme mít co do činění

– …S OBĚTÍ,

budeme si stále uvědomovat skutečnost, že žádný člověk není oběť „tady a teď“, ale že si přehrává scény, které se naučil hrát dříve, v bolestné minulosti. Odmítneme poslouchat nářky oběti a výčty jejích neštěstí. Přerušíme její výlevy a přinutíme ji, aby se soustředila na svůj momentální problém. Vyzveme ji, aby si jasně a přesně zformulovala to, čeho si přeje dosáhnout, a našla si řešení uvnitř sebe.
U „her podsvětí“ působí termín hry jako eufemismus. Oběti vypadají jako skutečné „oběti“ a dané situace se jeví až příliš vážně, než aby byly chápány jako relativní.

Například newyorská policie zaznamenala, že někteří lidé podali žalobu kvůli napadení více než čtyřicetkrát. Na základě předpokladu, že by mohl existovat profil oběti, policisté provedli následující experiment: Uvězněným recidivistům ukázali fotografie anonymních lidí uprostřed davu a chtěli vědět, koho z nich by si vybrali, kdyby měli někoho napadnout. Oslovení zločinci neměli možnost se mezi sebou domluvit, a přesto ukázali na tytéž osoby. Znám také jednoho učitele sebeobrany, který vzal místo první hodiny své žáky na malou vycházku na trh. Vyzval je, aby si pozorně prohlíželi kolemjdoucí a vytipovali mezi chodci podle určitých znaků chování takové typy, které svádí k napadení nebo k okradení. Někomu vykukuje ze zadní kapsy kalhot naditá peněženka, nebo se najde žena, která si na držadlo kočárku, v němž má dítě, pověsí kabelku a klidně se otočí zády, když se přehrabuje ve vyloženém zboží u stánku. Další takový člověk třeba zastaví auto u chodníku, vystoupí z něj a jde hodit do schránky dopis. Přitom nechá u auta otevřené dveře a zapnutý motor. Vidíme, kolika způsoby lze neverbálně křičet do světa: „Prosím vás, napadněte mě!“

Takže jde vlastně i v tomto případě o „hry“, konkrétně o hru Zloději a policajti a případně ještě Kopejte do mě třetího stupně. Ještě choulostivější bývají případy domácího násilí, zejména týrání žen. Ve Francii lze v tomto směru hovořit o dramatické situaci – fyzické násilí se týká deseti procent žen, přičemž každé čtyři dny na ně jedna z nich umírá.* Domnívám se, že kořeny tohoto problému tkví už ve výchově. Zde se projevují spíš snahy udusit přirozenou agresivitu malých děvčátek, takže se pak zpravidla neumí skutečně účinně bránit. To je prevence, jejímž cílem je, aby byly pasivní. Je to způsob, jak vyrábět ideální oběti predátorů. Týrané ženy bývají často předurčeny pro život, který jako by se podobal scénáři „Krásky a zvířete“. Věří, že zlo lze vykoupit láskou a že se jim jejich surovce podaří převychovat trpělivostí, pochopením a něhou. Když konečně pochopí mylnost takové představy, uvědomí si zároveň, že se deset až dvacet let nechaly bít „zbytečně“. Takové zjištění nebývá ničím příjemným. Některé ženy jsou skutečnými masochistkami a hrají hru Kopejte do mě třetího až čtvrtého stupně, ale na většině týraných žen se projevuje zastrašování, silný vliv partnera a nemožnost najít adekvátní pomoc, aby se z této pasti mohly vymanit. Když jsou tyto ženy považovány za oběti, jen se tím posiluje jejich pasivita. Naopak by v nich bylo potřeba probudit pud sebezáchovy a naučit je, že tím nejdůležitějším je pro ně jejich bezpečnost a úcta k sobě samým. Až se budou jednou všechny ženy věnovat odmalička bojovým sportům a odváží se v případě napadení útočníkovi ublížit, dá se násilí, jemuž jsou neustále vystavovány, definitivně na ústup.

A konečně je potřeba si uvědomit, že některým lidem se daří lépe než jiným své utrpení podat teatrálně. Existují němé, skryté a důstojné bolesti, často mnohem větší než ty, co jsou bez obalu halasně vykřikovány do světa.

Napsal/a: Christel Petitcollin