Jenomže jakmile bude mít alkoholik vedle sebe člověka schopného zrušit nebo zmírnit účinek jeho nestřídmosti, neuvědomí si závažnost svého stavu. Většinou si po pořádném tahu ani nevzpomene, co dělal sám, natož co jste udělala vy pro něho.
Robert je milující, oddaný muž. Jeho žena Lucie je alkoholička, tři roky nezaměstnaná. Když tedy Robert zjistil, že už není schopná plnit své mateřské povinnosti, postupně si vzal na starost výchovu dcer i péči o domácnost. Vzdal se svých koníčků, tenisu, rybaření a jízdy na kole. „Už nemám jedinou volnou chvilku, kterou bych měl sám pro sebe,“ vysvětluje.
„Po návratu z práce hned spěchám na nákup a pak pomáhám dcerám s úkoly. Chystám večeři a tak stále dokola. Neodvažuju se prosit o pomoc někoho ze svých příbuzných. Nechci jim přidělávat starosti. Každopádně mám velkou obavu, aby se doma během mé nepřítomnosti něco nepřihodilo. Když tam jsem, aspoň můžu bránit manželce v pití.“
Není snad Robert příkladným manželem? Ve vlastních očích i z pohledu těch, kdo o jeho situaci vědí, rozhodně je. Jenomže při takovém způsobu života se pohybuje na hranici deprese.
Nevidí žádné řešení. Netuší, že svým sebeobětováním jen napomáhá udržovat závislost své ženy. Lucie, na níž už neleží žádná povinnost, tráví větší část dne v posteli. Proč by se měla namáhat, když si bez ní rodina výborně poradí?
Mnoho manželů si myslí, že nemají na výběr, a cítí povinnost zasáhnout, aby se vyhnuli neblahým důsledkům požívání alkoholu své polovičky. Doufají, že mají pod kontrolou něco, co kontrolovat nelze. Avšak pokud není ten druhý nikdy konfrontován s následky svého jednání, nepocítí nutnost sám to nějak řešit.
„To nejlepší, co můžete udělat pro někoho, kdo se zhroutí namol opilý na schodech, není to, že mu pomůžete dostat se domů, ale že ho tam necháte,“ prohlásil Dan, jehož manželka mu v takové situaci opakovaně pomohla nejen ze soucitu, ale i z obavy, že ho uvidí někdo ze sousedů. „Tohle se mi stalo taky. Nikoli na schodech, ale v zahradě. Probudil jsem se ve čtyři ráno na vlhkém trávníku. Z předchozího večera jsem si nepamatoval vůbec na nic. Bylo zima, měl jsem na sobě mokré šaty a hlavu jsem měl jako ve svěráku. Chtěl jsem jít domů, ale ruce se mi třásly tak, že se mi nepodařilo strčit klíč do zámku.
Schoval jsem se do garáže. Mé auto tam nebylo. Jak jsem se dostal domů? Nedokázal jsem si vzpomenout. Poprvé jsem si uvědomil, jak hluboko jsem klesl. Ráno jsem počkal, až žena a děti odejdou z domova, a vklouzl jsem dovnitř. Osprchoval jsem se, převlékl a zavolal svému lékaři. Řekl jsem mu, že bych chtěl absolvovat detoxikaci. Následující den jsem nastoupil do nemocnice.“
