Spory mezi sourozenci mohou vzniknout z mnoha různých důvodů; například některý ze sourozenců se nudí nebo je unavený a snadno ho něco vyvede z míry. Důvodem může být i to, že si jedno z dětí přinese hněv už odjinud. Většinou ovšem důvod souvisí s potřebami, například s potřebou přijetí nebo obdivu. Proto bývají sourozenecké konflikty spojené se čtyřmi cíli chování.
Nejčastější je asi boj o moc, spočívající v soupeření o pozici v rodině mezi starším a mladším sourozencem, kdo bude mít rozhodující slovo. Boj o moc se může týkat i boje o prostor, různé hračky nebo předměty, kdo a kde si s nimi bude hrát.
Dalším důvodem konfliktu je snaha o upoutání pozornosti rodičů nebo o upoutání pozornosti druhého sourozence. Často k tomu dochází v případě, kdy je mezi oběma sourozenci větší věkový rozdíl a starší sourozenec si sám hraje nějaké náročnější hry. Mladší sourozenec se chce do hry také zapojit a staršímu začne hru kazit, něco bořit nebo ničit. Důvod použití msty pak vychází zejména ze žárlivosti nebo z pocitu nespravedlnosti a objevuje se spíše u mladších sourozenců ve vztahu k starším.
Jaké jsou možné reakce na konflikt
Možné reakce sourozenců ve vzájemném konfliktu uvádějí Rita McLeodová a Lynne Panasiuková:
1. Pasivita nebo únik. Tato reakce spočívá v ustoupení a neřešení konfliktní situace, aby sourozenec nikoho neurazil. Bojí se porážky, a tak raději uteče. Přitom nevyjadřuje své pocity ani přání a upírá si vlastní práva. Jeho potřeby nejsou uspokojeny, a proto je zahořklý a vzteklý, má pocit, že je obětí vnější situace. Proto se tento způsob reagování dříve nebo později projeví sníženým sebevědomím a zvýšeným stresem. Ostatní sourozenci takového chování využívají a nejednají s tímto sourozencem s respektem. Takové jednání může u druhých vyvolat nečekanou agresi, pohrdání nebo v lepším případě soucit.
2. Agrese, reakce, která spočívá v napadání a ponižování druhého. Sourozenec má strach z porážky, a proto musí za každou cenu vyhrát. Přitom vychází z falešného předpokladu, že když něco chce, má na to právo. Vyjadřuje své myšlenky, pocity a názory ponižujícím způsobem a upírá práva druhým.
Je pro něho důležité, co si myslí on, a jeho cílem je porazit ostatní, ponížit je a ovládnout. U ostatních sourozenců takové chování vyvolává agresivní odpověď, nebo únikové reakce a zášť. V důsledku toto chování způsobuje, že ostatní k agresorovi ztrácejí respekt a záměrné se mu vyhýbají.
3. Pasivní agrese je kombinací obou předcházejících způsobů a je ze všech nejhorší. Pasivně agresivní sourozenci mají vztek, ale nedokážou se svým hněvem naložit patřičným způsobem. Dají druhému ránu pod pás, když to nikdo nečeká, mají nízké sebevědomí, a místo aby se snažili uspokojit své potřeby, vymýšlejí, jak by se pomstili. Druhým ve svém okolí neřeknou, jak se cítí, a to ostatní frustruje. Snaží se nad druhými zvítězit, ale nemají odvahu to udělat přímo, proto volí cestu lsti za jejich zády.
4. Asertivita. Tato reakce umožňuje sourozencům, aby hovořili otevřeně o svých potřebách, aniž by přitom porušovali práva druhých. Sourozenec vstupuje do konfliktu s důvěrou ve své cíle a schopnosti a věří, že se mu podaří nalézt konstruktivní řešení. Snaží se ostatní sourozence pochopit, porozumět jejich názorům a potřebám, respektovat je; zároveň se snaží zachovat vlastní názory a uspokojit své potřeby a zájmy. Své potřeby a přání dokáže vyjádřit, aniž by tím zraňoval nebo ponižoval ostatní.
Protože tato reakce je jediná pozitivní, je třeba učit děti vyjednávat a řešit konflikty. Můžeme jim sami jít příkladem a ukázat jim, jak řešíme konflikty mezi sebou asertivně. Tento způsob řešení konfliktu spočívá ve čtyřech základních krocích.
Vydalo nakladatelství Portál, 2010.
Napsal/a: Jan Čapek, Markéta Čapková
