Zavřete oči a zkuste si představit svého partnera v živém rozhovoru s velmi atraktivní osobou druhého pohlaví, o kterou zcela evidentně jeví zájem. Jak se cítíte? Zkuste si představit svého partnera při sexuálních aktivitách s touto osobou. Jak se cítíte teď? …
Partnerská žárlivost je bezesporu jednou z nejzákladnějších lidských emocí, nebo přesněji komplexu emocí, který se objevuje v nejrůznějších situacích a projevuje se rozličným chováním. Příkladů z krásné literatury je nespočet – Othello, Pozdnyšev, mladý Werther… Ovšem žárlivost nemusí mít takto vyhrocené podoby.
Kdybych se vás zeptala, zda jste někdy v životě pocítili žárlivost, naprostá většina by nejspíš odpověděla ano. Kdybych se vás ovšem zeptala, zda žárlíte na svého partnera, jednoduché ano – ne by se rozrostlo ve velmi pestrou škálu výpovědí, v nichž by patrně dominovaly dvě, znějící přibližně „ano, trošku“ a „skoro ne“.
Jedním z hlavních problémů studií zaměřených na žárlivost je totiž negativní náboj tohoto pojmu. Proto při zjišťování míry žárlivosti konkrétního člověka je třeba počítat s tím, že se k této „slabosti“ obtížněji přiznává. Navíc aktuální pocity závisejí samozřejmě na řadě aspektů partnerského soužití.
Miloval jsem ji až k smrti
„…pořád jsem na to musel myslet. Už asi čtvrt roku jsem jí tajně kontroloval telefon i e-mail. Když nebyla doma, byl jsem nervózní, představoval si nejrůznější věci, které provádí, a tak dvakrát za hodinu jsem jí psal smsku. Jednou přišla později, než slíbila, já ji začal vyslýchat, chtěl jsem vědět do nejmenších podrobností, co dělala. Napřed zase plakala, ale po chvíli mi sdělila, že toho má dost a že když to teda chci vědět, tak s Petrem spala od té doby, co se ke mně vrátila, asi třikrát. Začal jsem jí sprostě nadávat. Byl jsem v transu, naprosto šílený. Běžel jsem do kuchyně, popadl nůž a běžel zpět do ložnice. Zeptal jsem se jí, jestli to myslí vážně, ale ona neodpověděla. Strhl jsem ji na postel a bodal do ní. Potom jsem sám zavolal policii. Nevím, proč jsem ji zabil, miloval jsem ji.“ (výpověď odsouzeného Jaromíra, 45 let, pochází z rozhovorů autorky v rámci výzkumu o žárlivosti)
Pro patologickou formu žárlivosti se v psychiatrické praxi běžně používá několik názvů, například Othellův syndrom, patologická žárlivost či erotický žárlivostní syndrom. Patologická žárlivost je popisována jako rozsah iracionálních myšlenek a emocí, které jsou spojené s nepřijatelným, extrémním chováním, v němž hraje dominantní roli předpojaté přesvědčení o partnerově sexuální nevěře, které není založeno na reálných důkazech. Jinými slovy, zdravý člověk žárlí jenom, když má pádný důkaz, kdežto nemocná osoba vnímá i malé signály jako přesvědčivý důkaz a velmi prudce na ně reaguje. Patologický žárlivec se nepoučí ze svých chyb a jeho podezření bývá směřováno na více osob, kdežto „normální“ žárlivec modifikuje své chování podle okolností a zaměřuje své podezření na jednoho konkrétního rivala.
Trocha žárlivosti vztahu prospívá
„Muž byl první rok našeho vztahu žárlivý celkem hodně. Pořád chtěl všude chodit se mnou, nenechal mě samotnou s mými kamarády a s mým bývalým partnerem jsem musela nakonec veškeré kontakty přerušit. Potom ale jako by ho to úplně přešlo a najednou nežárlil vůbec. Tvrdí, že je to tím, že mi začal věřit, a taky, že už všechny lidi kolem mě zná a jsou to taky jeho kamarádi. Dneska, po pěti letech, mě občas zamrzí, že nežárlí aspoň trošku, protože ono s ním opravdu vůbec nic nehne. To já, která jsem na začátku nežárlila skoro vůbec, se dnes přece jenom občas přistihnu, že ho kontroluju, jestli se náhodou příliš neusmívá na některou z mých kamarádek. Taky mi čím dál víc vadí, když se chce jít někam bavit sám. Je to, jako by se on vyléčil a já se nakazila. Ale není to nic hrozného. Mám prostě pocit, že mi na něm záleží víc než dřív.“ (Milena, 37 let)
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: Kateřina Klapilová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
Tomaso, fakt myslíš že by ses rozvedla? Nějak jako by mi ty tvoje 2 řádky mluvily z duše – manžela mám taky moc ráda (samozřejmě po 13 letech vztahu už ne „milenecky“, ale spíše „partnersky“ – prostě vývoj vztahu;na stupnici žárlivosti jsem asi tak uprostřed)…vždycky jsem si říkala, že dozvědět se o manželově nevěře, balím kufry a samozřejmě se rozvedu – ALE: co děti? Dceru z 1.manželství vždy bral jako vlastní, už od malinka, synek na něm doslova visí a teď máme 9měsíční dcerku…jestli by to pak člověk měl překousnout? Někde jsem četla názor psychologa, že po tolika letech je vztah už tak pevný, že by nestálo za to ho bourat a budovat nový..fakt nevím, jak bych reagovala, a pevně doufám, že nebudu muset takovou situaci zažít.
Tak já nežárlím, ale svého manžela mám velice ráda. Co bych cítila, kdybych ho viděla s jinou ženou? Ponížení. A protože já jsem hrdý člověk, určitě bych se rozvedla.
Zažila jsem něco podobného, jako Brmbulka. Asi zhruba po 9 roce manželství už nic nebylo jako dřív. Doma vše pouze ve zdvořilostní rovině, žádné city. Nejdřív mi všichni napovídali, že určitě někoho má. Věřila jsem, že ne, vůbec žádná žárlivost. Teď už vím, že pokud mi na někom záleží, určitou maličkou míru žárlivosti musím cítit, jinak je vztah pasé. Po dvou letech takového na nic manželství jsem řekla, že chci z toho vztahu ven. On byl velmi překvapen, takhle mu to vyhovovalo, dvě krásné děti, doma žena, která se naprosto o vše postará, a večer hupky šupky k milence do postýlky. Ale proběhlo to bez emocí, v naprostém klidu. A dokonce teď si rozumíme mnohem líp, zasmějem se věcem, které dřív bolely, a řešíme v pohodě vše kolem dětí. A já nakonec potkala štěstí. Už tři roky mám chlapa s velkým CH, přiznám se, že trošičku na něj žárlím a on na mě a děláme si z toho legraci a tak to má být. Čekáme miminko a snad se schyluje ke svatbě, loni v září jsme se zasnoubili.
Nedavno byl Valentyn. Kdyz jsem otevrela dopisni schranku,nasla jsem tam dopis pro meho muze (bude mu zanedlouho 40 let!), ktery obsahoval cervene srdce. Postu si neotevitrame, prosvitalo. Jsem poprve tehotena. Rozbrecela jsem se nejdriv a rikala si, ze to se mi snad zda. Asi mi bylo lito, ze to neprislo me 🙂 Chvilku jsem vymyslela, ktery krasny oci uz se asi dlouho snazi upoutat jeho pozornost a jestli jsou to jen oci…Musi byt moc zamilovana. Napsala jsem o tom svym 3 nejlepsim kamaradkam a tak si ulevila od prvnich emoci. Vsechny mely nadherne pochopeni a spoustu rad (vyhodit z okna, do zachodu, poslat mi podobne prani…atd). Nez manzel prisel z prace, mela jsem dost casu na premysleni a uklidneni se. Kamaradky se rozcilovaly za me, takze bylo hrackou to zacit sledovat s nadhledem. S muzem jsme si to pak pobavene prohledli a shodli se, ze je to ponekud naivni. Jako z Hollywoodskeho filmu. On spis podezriva kamarady z nevydareneho vtipku, taky nas napadlo, ze nam jen nekdo nepreje nase stesti a zkousi, co vydrzime. Jestli je za tim vsak skutecne zamilovana zena, verim, ze budu prvni, komu o ni manzel rekne, kdyz to zjisti. Tolik k zarlivosti. Hana S.
Ginny….no vis…asi jsem to citiula ze me uz nema rad…a sama uznas…kdyz se chlap zamiluje…je jak blazen…..ale vse se ma asi dit kdy ma….ale zase ten dalsi partner to ma vzdy tezsi si ziskat duveru…ted jsem dva mesice cerstve vdana….a to jsem tvrdila ze uz nikdy….sest let jsem na otazku vezmes si me…rikala ze nepotrebujeme papir…a ted to nejak dozralo…mam nejlepsiho muze na svete…a kdybych tehdy delala sceny a premlouvala at byvaly necha milenku a na sílu zacne milovat mne….tohodle muze bych nepoznala a byla ted o sest let starsi a byvaly manzel by mel treba uz 15 milenku….ted s nim vychazim lip jak v manzelstvi:)…ale sveho nynejsiho muzika bych nedala ani za svet
Dáši, tak v tom se asi (opět 🙂 shodneme. Určitě bych poznala, kdyby se dělo něco podobného, můj muž totiž neumí lhát a neumím to ani já. A taky – nežárlím, protože nemám důvod. Kdybych měla, žárlila bych určitě,asi bych mu to i dala „sežrat“, ale nevím, k prohledávání kapes a mobilu bych se asi nesnížila. V tomto spíš zastávám stanovisko – promluvit si o tom. Určitá míra žárlivosti ve vztahu je asi potřebná, ale důležitá je ta „určitá míra“. Měli bychom se k sobě navzájem chovat tak, aby partner neměl důvod žárlit. A taky, aby neměl důvod chodit jinam ( i když je mi jasné, že vždy to ovlivnit nejde). Jsem ráda, že za 12 let manželství jsem důvod k žárlení neměla.
Nežárlím, protože nemám důvod.
Kdybych měla, žárlila bych.
Našla se jedna „dobrá duše“, co mi psala anonymy, že spí s mým mužem.
Ale protože jsem měla důvod si myslet, že existuje někdo, kdo mě nemá rád a z nepochopitelných důvodů se mi chce mstít a proto si vymyslel tuto lež, tak jsem těm anonymům nevěřila.
Dobře jsem udělala. Nakonec se ukázalo, že to bylo tak, jak jsem si myslela, a dotyčná mi chtěla jen ublížit, mého muže vůbec neznala. :o)
Asi to bylo moc okaté na to, abych jí věřila. Musela bych mít sama podezření, abych přistoupila na její anonym.
Můj muž se vyjádřil v tom smyslu:
„Škoda, že nevím, s kým Ti zahýbám.“, když jsem se ho na to otevřeně ptala.
Prostě nějak už poznám, kdy lže a kdy mluví pravdu.
Aspoň doufám.
Tedy Brmbulko, klobouk dolů 🙂 myslím že bysme se mohli od tebe všichni učit, jen málokdo to ale zvládne s takovou noblesou! 🙂
Tak to já žárlím hodně, ale skrývám to (zatím úspěšně) :-D.
Když čtu příspěvek karamely, jsem v klidu, žárlím zdravě. Do telefonu a do pošty si nelezeme a do hospody na pivko chodí manžel taky sám…právě přišel :-).
ja nezarlim…a presvedcila jsem se o tom…vzdy jsem si rikala jak bych asi reagovala kdybych se dozvedela ze muj manzel nekoho ma…..jednoho dne jsem to zjistila…(byvaly manzel)…a rozvedla se…v klidu….clovek ktery o mne nestoji si nezaslouzi abych s nim byla…a delat sceny?..proc…chce jinou…tak oc bojovat?…zarlivost je nemoc a nemyslim si ze kdyz nezarlim ze nemiluji…
Ginny,třeba kecá:-))) Co víš? …třeba žárlí stejně jako všichni ostatní ale nechce si to připustit a už vůbec to nechce dát najevo:-)))
Já nevěřím,že existuje láska bez žárlivosti a ani v žárlivosti nevidím něco nižšího..pro mě je to takové koření,takové jemné píchnutí..co když,co kdyby…člověka to udržuje v ,,bdělosti“ a ,,snaze“ na vztahu pořád pracovat..myslím že v rozumné míře je žárlivost zdravá…
ale do zdravé žárlivosti už nepatří kontrolovat partnerovi mobil,nebo mu dělat všude společnost a nebo mu něco a někoho zakazovat..to ne…
Ja osobně žárlivá jsem a vždycky asi budu, i když vím že to není jedna z nejlepších vlastností. Taky si nepamatuju, že bych někdy v partnerském vztahu alespoň trochu nežárlila a vždycky se mi potvrdilo, že pokud jsem na chlapa nežárlila vůbec, už mi na něm tolik nezáleželo.Můj přítel paradoxně tvrdí, že on žárlivost nezná a nikdy ji prý ve vztahu nepocítil. Když jsem se ho zeptala jak by klasifikoval žárlivost, řekl mi: „je to snaha získat pro sebe pozornost, kterou partner věnuje někomu jinému“. Když jsem se ho zeptala co tedy cítil, když ho partnerka podvedla, odvětil na to: „byl jsem zklamaný a nešťastný, protože jsem věděl, že už ji nemůžu důvěřovat“. I když jsou moje pocity a zkušenosti naprosto opačné, než ty mého partnera (pokud je tedy 100% upřímný), věřím v to, že láska bez žárlivosti existuje a žárlivost je spíš jejím nižším a negativním projevem, který má jádro v tom, že člověk v první řadě nevěří sám v sebe a následně nedůvěřuje svému partnerovi.
Asi ne,neví,nejsem patologický žárlivec,taky trochu někdy zažárlím,ale ne,že bych se trápila. Je to asi normální.
Mobile Sliding Menu