Na začátku bylo určitě to, že se nám nepovedlo mít vlastní děti. Že je problém jsme věděli relativně brzy, v mých 22 letech. Hned po svatbě jsme podali žádost o adopci, to bylo v roce 2000. Bylo mi 24 let, manželovi 25.
Jak dlouho trval proces prověřování a jak jste potom dlouho čekali na Honzíka?
Tak to jsi mě zaskočila. To nepříjemné se tak strašně rychle zapomíná. Myslím, že určitě déle než rok. K žádosti jsme museli přiložit posudky lékaře, posudek z místa bydliště – asi hlavně z důvodu, že jsme sice spolu dva roky bydleli, ale po svatbě jsme měli jen měsíc. (Přišlo mi tehdy divné, že na mě má psát posudek někdo, kdo mě dvakrát do měsíce potká na ulici??) Dále posudek ze zaměstnání, opis trestního rejstříku, fotky… Matně si vzpomínám, že u nás byly paní sociální na návštěvě. Potom jsme museli k psychologovi. Tenkrát ještě na tři hodiny písemných testů a po vyhodnocení na osobní pohovor. Měli jsme nařízenou rodičovskou výchovu a byli jsme se také podívat v kojeneckém ústavu. Zdálo se nám to strašně zdlouhavé. Asi po roce nám teprve přišel ten vytoužený dopis, že jsme v registru čekatelů.
Po roce v registru nám přišel další dopis, že nás zařazují i do celorepublikového, což pro nás mělo ale nulový efekt. Chtěli jsme miminko do 2 let, majoritní etnikum, zdravé. Já bláhová si myslela, že když jsme v tom celorepublikovém, že to bude výhoda – že se nám zkrátí doba čekání.
Honzíka jsme se dočkali až v létě 2004.
Máš pocit, že všechno, co se dělo v rámci prověřování bylo opravdu „smysluplné“?
Upřímně, nevím. Například ten zmiňovaný posudek z místa bydliště. Nemám také tušení, na kolik se z několikahodinových psychotestů pozná, jak kvalitní budeš rodič. Chápu, že „nějaká“ kontrola být musí – ale…
Při podávání druhé žádosti v roce 2002 jsme všechno museli podstoupit znovu. Byla nám odpuštěna pouze rodičovská výchova. Tu jsme poprvé absolvovali v plném rozsahu a usoudili, že dvakrát na ni nemusíme. Psychotesty jsme museli projít znovu.
Co tě v době po tom, co jste si Honzíka přivezli, překvapilo? Na co jsi nebyla připravená?
Asi se budeš smát. Nebyla jsem připravená na to, že ze dne na den nebudu spát (smích). Byla to strašná rychlovka. V pondělí nám volali, že se máme dostavit. Hned v úterý ráno jsme jeli na krajský úřad, ve středu ráno na návštěvu kojeňáku, ve čtvrtek jsem tam přespala a v pátek jsme si Honzíka vezli domů. Přece ho tam nenecháme, že??? Určitě jsem se potýkala s normálními problémy, které má mnoho novopečených maminek. Ale ty mají výhodu, chystají se na to 9 měsíců. Já sice čekala pátý čekací rok, ale nevěděla jsem co, kdy, jak… Během dvou dnů jsme nakoupili všechny věci, vyřídila jsem si mateřskou. Naštěstí mi nikdo nedělal v práci problémy a pustili mě okamžitě.
Tajíte okolí, že je Honzík adoptovaný?
Jak už jsem psala, bydlíme na vesnici. Tam by to dost dobře ani nešlo!
Jak jste tu informaci sdělili Honzíkovi?
Pohádkou o maminčině nemocném bříšku. O paní, která se o něj nemohla starat, a o domečku, kde jsme si ho vybrali. Zatím se na víc neptá. Bere to jako fakt. Každý rok jezdíme „do domečku“ na dětský den. Čekám, kdy to pravé vyptávání vypukne! A upřímně – netěším se na to…
Máte podanou druhou žádost. Vím, že došlo k nějaké „informativní schůzce“ na sociálním odboru. Mohla bys popsat ani ne tak samotný průběh jako pocity, které jsi si ze schůzky odnesla?
Pocity? Naprostá beznaděj! Když to shrnu, tak nám bylo sděleno, že dostat druhé malé dítě do adopce je utopie. Právně volných dětí je málo, žadatelů hodně. Celé čtyři hodiny nám vyprávěli o tom, jak báječná je pěstounská péče…a že pokud nějak neupravíme své žádosti, dítě nedostaneme. Že sice naše žádosti dávají do aktivů, ale na druhé nebo třetí místo a vlastně je zase ihned odkládají. Že je spousta prvožadatelů po 30. roku věku, kterým běží čas…
Pěstounskou péči sociální pracovnice popsaly jako samou výhodu a pozitivum (nebo tak mi to alespoň vyznělo). Když se někdo zeptal, jak staré děti se do PP dostávají, zněla odpověď – malé, pak až předškoláci, školáci kolem 10 let.
Vadilo mi, že asi nevěděli, co za lidi tam sedí, protože to vysvětlovaly i páru, který si něčím podobným evidentně prošel a dítě nakonec vrátili (resp. spíš dítě se chtělo vrátit zpátky do domova)!
Další věc, která mě tloukla do očí (nechci se nikoho dotknout) – ale těhotná paní sociální cca ve věku 35let de facto řekla, že 40-ti leté a starší páry nemůžou očekávat, že dostanou druhé miminko! Možná jsem přecitlivělá??!!
Na pěstounskou péči se necítíme. I přes ujišťování o tom, že se nemůže stát, aby nám biologická rodina přešlapovala u dveří (to je moje noční můra). Já osobně se necítím ani na postižení. Nevím, jak bych to ustála psychicky a jak by to změnilo běh rodiny. Možná mě za to někdo odsoudí. Ale myslím, že je lepší si to přiznat, než se v tom pak plácat! … a budeme doufat, že se stane zázrak a Honzík se dočká sourozence…
Příběh, jakých je v naší zemi čím dál více. A můj osobní názor – i kdyby se Honzík sourozence nedočkal, má obrovské štěstí on i jeho rodiče. Štěstí v tom, že jsou RODINA!