S podobnými potížemi je podle psycholožky PhDr. Ivany Halíkové u dětí ve střídavé péči třeba počítat. Za nejdůležitější přitom považuje, aby učitelky dokázaly situaci řešit s oběma rodiči, nepřenášely problémy na dítě a nezvyšovaly jeho úzkost v záležitostech, které může jen velmi těžko ovlivnit.
Dva domovy – nebo žádný?
Institut střídavé péče je v našem právním systému poměrně novým fenoménem. Ti, kteří o jeho zavedení usilovali, cítí zadostiučinění, ostatní si na něj musejí postupně zvykat. A jako u každé těžce vydobyté novinky je objektivních, zkušenostmi podložených a emocemi nezatížených názorů a hodnocení pomálu.
„Já se střídavou péčí u dětí předškolního věku vnitřně příliš nesouhlasím,“ otevřeně přiznává psycholožka Halíková. „U starších dětí či dospívajících je situace jiná. Už proto, že jsou fyzicky i psychicky schopny zvládnout cestu přes celé město do školy, na různé kroužky nebo dojet za kamarády – ve většině případů se děti ve střídavé péči cestování nevyhnou, protože máma s tátou obvykle nebydlí za rohem. Navíc větší děti už začínají mít, podobně jako to mají dospělí, vnímání domova více spojené s lidmi, se kterými je jim dobře. Předškolní dítě ale potřebuje k pocitu domova i jedno pevné místo, takový svůj pelíšek.“ U takto malých dětí soud zpravidla stanovuje kratší interval pro pobyt u každého z rodičů, velmi často se stěhování od otce k matce a obráceně děje po týdnu. Podle doktorky Halíkové nemá čtyř- či pětileté dítě pocitově dva domovy, spíš se cítí jako „bezdomovec“ putující mezi dvěma chatami. O to větší význam pro něj ovšem může mít prostředí mateřské školy, které se může stát jeho stabilní jistotou – vždyť v tomto prostředí, s dětmi a učitelkami tráví pět i osm hodin, tedy velkou část svého bdělého času.
V předškolním věku jsou v zásadě adaptabilnější holčičky než kluci, dá se tedy předpokládat, že by se s nároky střídavé péče snáze vyrovnaly. „V praxi jsem se ale setkala jen s chlapci ve střídavé péči,“ upozorňuje psycholožka. Důvodem může být patrně i to, že otcové více bojují právě o syny a soudy přihlížejí k tomu, že zatímco dívenka má u matky přirozené vzorce chování, chlapci vyrůstajícímu mezi ženami, takový vzor chybí. V každém případě bychom měli vzít v úvahu, že situace dítěte, cestujícího mezi oběma (byť milujícími) rodiči a dvěma domácnostmi, které mají logicky jiný vnitřní řád a nároky, je v mnohém složitější.
Změny chování
Náročnější situace dítěte, které se v relativně krátkých časových úsecích stěhuje od jednoho rodiče ke druhému, se může projevit například tím, že je v každém týdnu trochu jiné.
„Objevit se může kupříkladu zvýšená úzkostnost ve vztahu k druhému rodiči,“ říká Ivana Halíková. „Stává se, že jeden z rodičů na sebe dítě více fixuje, mnohdy i formou citového vydírání. Ve školce se to projeví sníženou odolností vůči běžné zátěžové situaci. U některých dětí se začne pravidelně objevovat negativismus. Setkala jsem se s tím, že děti trestají okolí za to, že týden nejsou s mámou,“ vyjmenovává psycholožka. Dítě může být rozmrzelejší, extrémně reagovat na podněty, ať už v pozitivním, či negativním smyslu. Pokud nemají rozvedení partneři zvládnutou komunikaci mezi sebou a jeden z nich před dítětem na druhého „nasazuje“, stávají se učitelky ve školce svědky toho, že dítě začne pomlouvat toho rodiče, s nímž právě není.
Učitelky bývají velmi často také u předání dítěte, protože mnohdy probíhá ve školce. V praxi je obvyklé, že v pátek přivede dítě jeden rodič a odpoledne ho vyzvedává druhý. Z psychologického a pedagogického hlediska je užitečné pozorovat, jak rodič reaguje na dítě po týdnu pobytu u druhého rodiče. Nejednou ho vítá větami typu: „Tak co jste zase s tátou roztrhali a ušpinili?“ „Ta máma tě zase nechala jako dříví v lese.“ Pokud se podobné scény opakují a gradují, doporučuje psycholožka poučit rodiče, že nemají své emoce ventilovat tímto způsobem v šatně před dalším publikem.