Běh na velmi dlouhou trať

Zájemci o adopci musejí být trpěliví a mít pevné nervy. Vzít si domů cizí dítě totiž vůbec není jednoduché. Čekají je zdlouhavé úřední postupy, vyplňování dotazníků, shánění potvrzení i prověřování psychologem. Ne každý pár to vydrží, některé si to nakonec se žádostí o adopci rozmyslí.V Česku se na adoptované dítě čeká v průměru dva až tři roky, v některých regionech dokonce i déle. Ne vždy je to ale jen vina úřadů. Časovou brzdou jsou také samotné představy rodičů o novém členovi rodiny. Většina lidí chce co nejmenší, zdravé dítě bílé pleti, kterých je ale velmi málo. Na mentálně či fyzicky postižené dítě si troufne jen málokdo. Podobně je to s romskými dětmi, ani na ty se dlouhé zástupy čekatelů netvoří.

Dotazníky, potvrzení…

Co všechno musejí žadatelé o adopci absolvovat? Jen málokdo si to dovede představit.

Na úplném začátku je nutné navštívit sociálního pracovníka na příslušném obecním či městském úřadě, v případě velkých měst na magistrátu. „Alespoň jeden z páru musí mít přitom v místě trvalé bydliště,“ upozorňuje Lucie Klimentová, odbornice na oblast adopcí. Na prvním setkání dostanou zájemci základní informace a několik dotazníků, které budou muset vyplnit.

Kromě osobních údajů se jich úřady zeptají i na představy o dítěti. Mohou si přitom vybrat nejen pohlaví či věk, ale i barvu očí nebo vlasů. Svoje požadavky mohou ještě blíže upřesnit, například zda to má být sirotek nebo jaké vzdělání by měli mít v ideálním případě jeho biologičtí rodiče. Někteří rodiče si dokonce dávají jako podmínku, že dítě nesmí být podprůměrně inteligentní. Většina žadatelů časem zjistí, že jejich představám takřka žádné dítě nevyhovuje. Pokud ale mají o adopci vážný zájem, mohou své nároky snížit a úřady pak začnou ,,pátrat“ nanovo.

Druhé setkání

„Druhá schůzka se už může odehrávat u žadatelů doma. Sociální pracovník se podívá, jak rodina žije ve svém prostředí. Nejde ale o žádnou kontrolu skříní nebo zásuvek,“ přibližuje Klimentová. Jde spíše o to vidět pár v přirozeném prostředí.

Zájemci o adopci by si na toto setkání měli připravit kromě vyplněných dotazníků i zprávu o zdravotním stavu, potvrzení o příjmech, fotografi a životopis. Pak se může odehrát ještě několik schůzek. Výsledkem bude doporučení či nedoporučení jejich žádosti.

Tento posudek dostane do rukou vyšší úřad, nejčastěji kraj nebo magistrát. Ten žadatelům zprostředkuje důkladné psychologické vyšetření a pošle je na povinný kurz přípravy na rodičovství. „Klienti jsou z něho většinou nadšení. Dozvídají se na něm o všech věcech, které je na cestě za dítětem mohou potkat, ale i to, jak se s nástrahami adopce co nejlépe vyrovnat,“ uvádí Klimentová. Kurzy nejsou povinné jen pro lidi, kteří si už nějaké dítě adoptovali nebo ho vychovávají v pěstounské péči.

Vybírají se rodiče, ne děti

Po úspěšném absolvování psychologického vyšetření a kurzu rodičovství nezbývá než čekat, zda se najde dítě, které by si žadatelé mohli osvojit. Vše je v rukou takzvaného aktivu. Jde o skupinu odborníků, kteří opuštěným dětem vybírají vhodné rodiče. „Není to tedy tak, že rodičům se vybírají děti,“ upozorňuje Klimentová. Aktiv se svolává vždy, když se sejde více dětí vhodných k adopci. Zájemci o osvojení si zkrátka musejí počkat, často i měsíce.

Pokud se najde dítě, které se do rodiny žadatelů hodí, mohou ho navštívit v kojeneckém ústavu nebo dětském domově. Lze si ho také vzít na návštěvu domů. „Klienti pak mají dva týdny na to, aby si rozmysleli, zda si ho chtějí převzít do péče. Pokud ano, dostanou ho domů na propustku v trvání maximálně dvou týdnů. Návrh na osvojení se k soudu podává až po třech měsících, kdy má rodina dítě na své náklady doma.“

Dětem, které mohou jít k adopci, se právně říká volné. To znamená, že jejich biologičtí rodiče dali k adopci dobrovolně souhlas. Souhlas s osvojením může dát matka nejdříve po šesti týdnech od narození dítěte. Neplatí tedy, že adoptivní rodiče si mohou miminko odvézt hned z porodnice.

Právně volné jsou i děti rodičů, kterým soudy odebraly rodičovská práva. Například proto, že se o dítě pořádně nestarali. „V dalším případě může soud vyjádřit takzvaný nezájem o dítě,“ říká Klimentová. To značí, že původní rodiče se podle soudu o dítě dostatečně nezajímají.

Traduje se přitom, že stačí, když rodič pošle do dětského domova jednou za rok dva pohledy, a tím adopci zabrání. Jenže to není pravda.

„Zákon nestanovuje, jak se má zájem rodičů konkrétně projevovat. Soud posuzuje, zda se rodiče o dítě skutečně zajímají.“ Biologický rodič tak může poslat sto pohledů měsíčně, ale soudce se rozhodne podle jiných kritérií, například zda rodiče dítě často navštěvují a projevují opravdový zájem o jeho život.

Než je dítě právně volné, uplynou někdy dlouhé měsíce. Právě proto je v dětských domovech tolik starších dětí, které nikdo nechce. Kdyby se staly právně volnými rychleji, mohly už vyrůstat v nové rodině.

(autor: Gabriela Bachárová, Děti a my, 2/2007)
Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my, vydává Portál
Jedná se o ukázku z časopisu Děti a my č. 2/2007, vydává Portál