Asertivně, ale co když je vše zcela jinak?
Když to nejde po dobrém, nemusí to vždy jít po zlém. Trocha kultivované, jak praví vědci, „kreativní“ agrese nikoho nezabije, ale její odreagování pomůže. Psycholog Petr Šmolka tvrdí, že postoj společnosti k agresi je obdobný tomu, jež zaujímaly puritánské společnosti k sexu. Jinými slovy tedy – mužům dovoleno s výhradami, ženám (těm počestným) vůbec ne nebo jen v určitých předem přísně hlídaných mezích. O tom, že razantní potlačování agresivity a ostatně i sexu může napáchat neplechu, netřeba se šířit. Proto je-li nám těžko na duši, využijme postupy inspirované pojetím tzv. tvořivé agrese G. R. Bacha a H. Goldberga.
- Pavlač (možný název též Sopka). Výbuch zlosti včetně souvisejících projevů, například pověstného „bušení pěstičkami“. Intenzivní odreagování, leč krátce trvající – tři minuty.
- Rudolf II. Jde o znovupřehrání scény známé z filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Komorník tam podává rozčílenému císaři vázu. Ten s ní mrští o zem, váza se rozletí na tisíc kousků a vladař si tím uleví. Rudolf je v tom ovšem nevinně. Historicky je prokázáno, že si takto ve stresu ulevoval car Petr Veliký.
- Protržená hráz. V situaci, kdy roste napětí a zklamání z nějakého přesně definovaného jednání nebo z nedostatku určitého jednání, lze požádat protějšek o to, zda můžeme nechat „protrhnout hráz“ nebo „utrhnout ucho od džbánu“. Následuje vodopád výčitek, výhrad a kritických připomínek po dobu tří minut. Kritizovaný pouze poslouchá, nebrání se a nepolemizuje. Může, ale nemusí na závěr nabídnout změnu k lepšímu.
- Muzeum křivd. Pojem je znám z chronických hádek rozvaděných partnerů. Ti vytahují staré a odbyté záležitosti, aby se vzájemně potrápili a ukázali si, jak jsou nemožní. Zde jde samozřejmě o něco jiného. Naše „muzeum“ je řízená akce. Partneři si napíší seznam křivd, které jim udělal ten druhý. Poté si je bez vysvětlování, výčitek a obhajob přečtou. Některé pak společně „pohřbí“, řeknou si, že se k nim již nebudou vracet. Jiné si vymění stylem „já zapomenu na toto, ty na ono“. Trvání akce opět nesmí být příliš dlouhé.
Seznam cílů (nejen moderní války)
Jak známo, totálním válkám současná bojová doktrína NATO odzvonila. Útočí se výběrově na cíle, které jsou pro existenci protivníka obzvlášť citlivé. Zde postupujeme opačně, vyměníme si cíle, které jsou tabu. Relativně nebezpečnou variantou pro zvlášť tvrdé veterány partnerských bojů je postup nazvaný podle divadelní hry Kdo se bojí Virginie Woolfové. My bychom jej spíše nazvali podle známého filmu, v němž se gradujícími konflikty manželský pár zničí – Válka Roseových. Zde po dobu 2–3 minut lze jeden na druhého vykřičet všechny možné výhrady. Vše je dovoleno říci, ale pak stop a dost. K řečenému se již nevracíme.
Kung-fu. Jde o fyzický útok na nafukovací panáky s obličeji osob vyvolávajících agresi. Název japonského bojového umění jsme zvolili proto, že postup bývá užíván v rámci pracovních přestávek v některých japonských firmách.
Variod mého prahu. Zde jako symbol odreagování agrese slouží zahození nebo jiné zničení předmětů, jež jsou tak či onak spjaty s osobností protějšku. Někdy jde o zahození, či dokonce rozstříhání fotografie. Tento postup má zřejmě poměrně dlouhou tradici. Vlastníme sadu svatebních a rodinných fotografií z počátku století. Na jedné z nich je obličej dominantní ženské postavy vyškrábán. V projevech tohoto typu agrese platí okřídlené „dvakrát měř, jednou řež“. Jedna z našich klientek v rámci vyrovnávání se s rozvodovým traumatem zahodila snubní prsten z hráze brněnské přehrady. Posléze coby samoživitelka trpce litovala, protože hodit onen zlatý kroužek na váhy výkupny drahých kovů by bylo stejně ostentativní, leč finančně výhodnější.
Jistěže výše zmíněné formy agrese nemají s asertivitou nic společného. Řízená agrese může pomoci spálit adrenalin a připravit podmínky pro neagresivní, asertivní projevy. V žádném případě není jejím cílem agresivní konfrontace.