My mámy máme takovou zvláštní schopnost. Ať děláme, co děláme, máme aspoň jednou za čas pocit, že toho není dost a že bychom měly dělat víc. A kdybychom toho udělaly víc, nebo to udělaly jinak, určitě by se našim dětem a celé rodině lépe dařilo. Znáte to? Děláte to také?
Uvědomuji si znovu a znovu pevnost i křehkost pouta mezi mámou a jejím dítětem. Ale i jak je snadné přestat vnímat sebe samu. A také mi došlo, o kolik jsem se posunula z mámy, která prošla poporodními depresemi, jejíž osobnost se rozpadla na tisíce kousíčků, myslela, že prvního půl roku nepřežije, nevěděla, jak svoji novou roli přijmout a připadala si jako nejhorší matka na světě. Měla jsem pocit, že nejsem dost dobrá a že nedělám dost.
Dnes vím, že mám své chyby, ale nebičuju se za ně. Vím, že se mám stále co učit a spousta věcí mi trvá a nezvládám je hned tak, jak bych chtěla. Vím, že je přirozené, že o sobě občas pochybuju. A že je pořádku se taky pochválit a připomínat si, že si mě dcera vybrala právě proto, jaká jsem. A i přes to všechno vím, že jsem skvělá máma a mám skvělou dceru.
A následně jsem začala přemýšlet, co znamená být skvělá máma. Každý si pod tím pojmem nejspíš představí něco jiného a já vám teď nabídnu svůj úhel pohledu.
Neznamená to, že nikdy nezakřičí. Nejsme roboti, máme emoce, a ne vždy se nám podaří situaci ustát s odstupem a nadhledem. Je-li toho na vás moc, pak stačí málo a můžete být sebe-vědomější a prostě vybuchnete (pokud je to váš případ, možná se vám budou hodit mé tipy, hlavně bod 2 a 4 – vztahují se sice k zimnímu období, ale jsou univerzální a já je praktikuji celý rok).
Stane-li se tak, mluví o tom s dětmi, aby pochopily, jak a proč situace vznikla a že nejsou jejími strůjci. Že jsou v pořádku takové, jaké jsou, stejně jako my.
Učí tak děti, že je v pořádku mít emoce a jak s nimi pracovat. A že je lidské chybovat, chyby jsou součástí života a jsou velmi důležité, protože se díky nim učíme. Že chyby nejsou nic, za co bychom se měly stydět, a naopak nás posouvají dál. Je skvělé se z nich poučit a příště vše zvládnout lépe.
Vnímá své potřeby a má se na prvním místě, protože ví, že kdyby to neudělala, nespokojenost by ji časem dohnala, a odnesla by to nejen ona, ale i ostatní blízcí v jejím okolí.
Bývá i unavená a nemusí vždy vyjít dětem (či komukoli jinému) vstříc. Dopřeje si odpočinek, čas pro sebe sama, své koníčky, přátele, cokoli, co má ráda a ví, že jí to udělá dobře (i kdyby to bylo denně dvacet minut). Ví, kdo je a co ji dělá tím, co je. A dopřeje si to.
Neřeší a nestresuje se, že nemá dokonale naklizeno, protože s dětmi to podle mě prostě ani nejde. Ale dopřeje si takový prostor, ve kterém jí je dobře, cítí se sama sebou a je jí bezpečným a útulným domovem.
Ukazuje tak dětem, jak mít hodnotu sebe sama a že myslet na své potřeby není sobectví, ale základní předpoklad k harmonii, vyrovnanosti, spokojenosti. A tím, že si hlídá se potřeby a nejde proti sobě, učí děti, že i ony je budou vnímat a budou pro sebe důležité.
Je autentická, upřímná, je si vědoma svých kladů i záporů a nedělá ze sebe někoho, kým není.
Dělá to, co říká a ne naopak. Dělá to, čemu věří a co považuje za správné. Dodržuje sliby, je důsledná, pravdivá, milující a respektující. Chová se k dětem tak, jak by chtěla, aby se ony i ostatní chovali k ní.
Je si vědoma své hodnoty. Ví, že je zodpovědná za sebe sama a své štěstí. Není ničí obětí ani služkou. Je přímá, nemanipuluje, nevyhrožuje a váží si sama sebe.
Předává tak dětem své životní hodnoty, co je správné, a že je v pořádku být svůj, originální, jiný, nesplynout s davem a dělat si věci po svém a stát si sám za sebou.
Tráví čas s dítětem, je tu pro něj, věnuje mu plnou pozornost (ale zdaleka to nemusí být celý den). Podporuje jeho individualitu a potřeby, ale není jeho „otrokem“. Věnuje čas a pozornost i sobě a nepřekračuje své hranice. Protože ví, že překračování hranic se nevyplácí, kumuluje se a jednoho dne se na těle či na duši odrazí – výbuchem vzteku, útlumem, nemocí atd.
Nastavuje dětem (případně s dětmi) hranice, pevně, ale s láskou a respektem. Nedělá, co jí není příjemné, co nepovažuje za správné, s čím není v souladu. A ví, že je v pořádku, když na svých hranicích trvá.
Učí tak děti stanovovat své hranice. A že je v pořádku být pro sebe důležitý a že je důležité být v harmonii se sebou samým. A že každá nerovnováha se někde projeví.
Ví, že je lidská bytost stejně jako její dítě a že je-li někdo menší, neznamená, že je míň moudrý. Nejedná z pozice síly a nadřazenosti. Domlouvá se s dětmi a společně hledají řešení, ve kterém jim je dobře. Respektují se navzájem, vnímají se, poslouchají se.
Ví, že děti reagují na situace, energie, vztahy, ale nedělají to „naschvál“ (i když to tak někdy vypadá). Jsou našimi velkými učiteli a můžeme se toho od nich hodně naučit. O sobě i o nich.
Ukazuje dětem, že společně jsou silnější, mají více nápadů a mohou se inspirovat a ovlivňovat navzájem. A že spolupráce a komunikace je v životě velmi důležitá. Učí tak děti, jak komunikovat, brát ohled na druhé, ale nezapomínat na sebe.
A pokud jste skvělá máma, která nic z toho nepotřebuje, dejte si na chvíli nohy na stůl, čtěte si, uvařte si kávu nebo čaj a jen relaxujte a uvědomujte si, jak jste skvělé.
Připadáte si jako skvělé mámy?
Jak vnímáte skvělou mámu vy?
Ještě pro přehled všechny body zopakuji:
1. Mluví s dětmi, komunikuje, umí se omluvit a přiznat chybu.
2. Ví, co potřebuje k tomu, aby byla v pohodě, spokojená a dopřeje si to.
3. Svým příkladem a tím, jak se chová, učí děti, jak žít a co je důležité a správné.
4. Hlídá si své hranice.
5. Nestaví se nad dítě, je mu rovna.
Mějte se krásně a vězte, že skvělé jste!
Chcete vědět o novinkách a článcích, inspirovat se a tvořit se mnou lepší svět. Přihlaste se k odběru novinek z mého webu.
