Četla jsem jednou někde, že 2 generace pod 1 střechou by bydlet neměly. Prostě to nedělá dobře ani jedné straně. No je to vlastně výhoda i nevýhoda a hlavně věc názoru.
Ukážu Vám ten pohled z té „naší“ strany.
Bydlíme s manželem a dětmi u mých rodičů v rodinném domku. Máme 2+1. Rodiče mají 3+1+ k tomu saunu, prádelnu. Máme společný vchod. Neplatíme nájem, proto vše ostatní platíme přesně na půl. Například elektriku, vodu, uhlí+brikety (ty se kupují rozhodnutím „o nás-bez nás“). Na dřevě se snažíme podílet, jak nejvíce to jde…ale moji rodiče mají divný styl přístupu k práci. Jelikož jsou důchodci, tak mají čas, kdy si vzpomenou, a nepochopí, že člověk zaměstnaný,( který je od rána do podvečera v práci) má v hlavě i jiné věci a povinnosti, a že potřebuje trochu proto práce tohoto typu „plánovat“ trochu dopředu. Oni prostě přijdou a „jdeme dělat dřevo“, takže veškeré naše plány „musí“ stranou. Když jim něco na to řekneme, tak prostě jako když vlastně ani nic neřekneme, nebo se cítí uraženě.
Také protože nám to tu neříká „pane“, tak jsme rádi, když máme aspoň trochu toho soukromí. Když k nám někdo přijede na návštěvu, tak máti má zrovna něco „nutného“ a musí sem přijít, jen aby zjistila, kdo tu je! :o( Aspoň že ťukat jsme jí naučily, ale když jsem sama doma (manžel v práci), tak sem chodí, jak se jí zlíbí. Kolikrát se už stalo, že jsem se jí až lekla, že za mnou se ocitla, jak duch…Chodí kontrolovat, zda máme pořádně dovřená okna, věčně chodí a větrá nám koupelnu a dotahuje kohoutky, že nám prý kape..no pořád něco. No občas mám pocit, jako když jsem naprosto neschopná. Já jí sama neumím říct, ať nás nechá v klidu nebo prostě že se nám to nelíbí. Možná zas kdybych jí to řekla, byl by klid a třeba i „ticho“. Když syn nebo dcera dlouze brečí, popř. se syn vzteká, už slyšíme kroky po schodech a „Cože se to tu děje?“ a jak teda mám dceru naučit spát samotnou v postýlce (metodou všem známou-položit, nechat vybrečet, jen se chodit dívat a nezvedat a za pár dní je klid!), když jsou naši hned tady a s tím, že dětem způsobíme psychické trauma a hned spustí na děti„pojď k babičce ty malá chudinko, oni tě trápí!“ Vadí mě ale i víc jiných věcí…prostě je to jiná generace a nějaké věci chápou tím svým „starším“ rozumem.
No výhodu to má asi POUZE takovou, že občas, když je nutně potřeba, oni děti pohlídají, a když se rozhodnete něco uvařit a něco Vám chybí (koření, mouka…), tak si odskočíte k nim půjčit :o) Pokud zrovna nemáte cestu do obchodu nebo je už zavřeno :o( Také většinou u takových rodinných domků je zahrada, kde děti mohou trávit část dne, aniž bychom u nich stále museli sedět a hlídat je. Popřípadě občas babička nebo děda přijde, že si je vezme s sebou na nákup, ke známým, nebo jen tak na procházku….
Mám kolikrát pocit, že bych možná někdy s rodiči vycházela i lépe, kdybychom bydleli jinde. I moje sestry říkají, že si jich pak váží daleko víc. Nejstarší sestra dokonce přiznala, že s mamkou by pod 1 střechou bydlet nemohla, že by si za chvíli vjeli „do drdolu“..když jí kolikrát říkám, jak jsem neustále poučována, jak mám co dělat…..naposledy to bylo, když jsem se docela s radostí chystala mýt okna…dostala jsem od své matky přednášku o tom, jak kdybych nikdy ty okna sama nemyla! (A musím říct, už jsem je pak myla s pocitem odporu!) Jindy zase příjde s tím, že bych mohla dělat to nebo tamto, dát si prát prádlo (jako snad vím sama, kdy ho mám dát prát, ne??)
Plánujeme, že si pořídíme pokojové krbovky…Hodně známých je má a chválí si teplo i úsporu :o) Jen nevím, jak se to bude líbit našim, protože tím pádem bychom si to tu vytápěli sami, a tak bychom jim platily i méně, takže tuším, že vznikne asi malý spor…
No možná jsem na něco zapomněla, co je výhoda a nevýhoda bydlí-li 2 generace pod 1 střechou, ale přesto ráda uvítám ty Vaše „zážitky“ a názory.
Mimochodem, než jsem tohle napsala, byla tu máti 2-3x a se slovy „už zase sedí u počítače!“ Tak si říkám-co je jí do toho!!?