Idylická představa Vánoc nás nutí hledat způsoby, jak zabránit hrozícímu stresu a konfliktům – nejlépe snadno a rychle, díky „spolehlivému receptu“ v deseti bodech. Což si pro změnu připustit, že by vlastně bylo velmi překvapující, kdyby k předvánočním a vánočním krizím nedocházelo?
Jak mají vypadat „správné Vánoce“? Co a proč vlastně slavíme? Jde o svátky, u kterých se snad nejvíc projevuje rozpor mezi jejich původním významem a obsahem a stavem současné rodiny i společnosti. Oslava narození Páně hluboce oslovuje jen aktivní praktikující křesťany, kterých je u nás (podle církevních zdrojů) pouhých několik set tisíc. Ani pro ně však není snadné udržovat směr v mocném protiproudu sekularismu a konzumu. Naše současné představy jsou prazvláštní směsicí vyprázdněných pozůstatků pohanského čarování i křesťanské liturgie, mediálně-komerční manipulace a společenských konvencí. Kde jsou v tom naše osobní touhy a potřeby, kde zůstala vřelost a blízkost?
Peklo nesplnitelných očekávání
„Každý sní o ideální rodině a ve skutečnosti se snaží, aby všichni členové rodiny tomuto ideálu odpovídali,“ píše francouzská rodinná terapeutka Bélatrice Trélaün. „Většinou nikdo nezná sny ostatních, ani to, jakým způsobem je on sám součástí snu toho druhého. Připomíná to jedno velké nedorozumění. Sen o vlastní ideální rodině, který zpravidla není vyřčen, může být zdrojem konfliktů. Tento zdroj konfliktů se obtížně ovlivňuje, protože není explicitní a sen není ze své podstaty reálný. Je to konflikt odlišných představ. Někdy uzavře určité členy rodiny do role, kterou nechtěli hrát, nebo do role, kterou přijali, protože jim přinášela jisté výhody.“
V citově nejvypjatějším období roku, ve kterém jsou pohoda, láska a rodinné štěstí jaksi povinné, je konflikt mezi snem a realitou obzvláště patrný. Všichni se podle možností snaží hrát své role, skrytá nespokojenost si ale razí cestu ven každou skulinou. Katalyzátorem je nezvykle dlouhá a těsná vzájemná blízkost členů rodiny, kteří se najednou musí vypořádat (podobně jako na dovolené) se svými rozčilujícími zlozvyky, s nedostatkem pevného denního řádu a s neobvykle zatěžujícím očekáváním.
Matka, která většinou nejsilněji a často jako jediná cítí zodpovědnost za naplnění ideálu „šťastné rodiny“, se při předvánočních přípravách (snaze o naplnění konvenčních očekávání) vyčerpala natolik, že během vlastních svátků už nemá sílu zahlazovat spory a udržovat iluzi.
„V době, kdy byly obě děti v pubertě, byly pro mne Vánoce něco jako běh minovým polem,“ vzpomíná grafička Irena. „Byla jsem neustále ve střehu. Snažila jsem se odhadnout, kde hrozí malér, a předejít mu, k tomu pouštět pěknou hudbu a dělat atmosféru. Dcera se pro každou maličkost urazila nebo propukla v pláč. Babička se zase vytrvale pokoušela mluvit na syna německy, aby se pochlubila, co všechno si ještě od války pamatuje – jenomže on z němčiny propadl, ten jazyk přímo nenáviděl a bral to jako provokaci. Skoro celý Štědrý den to přece jen nějak drželo pohromadě – pak ale můj muž požádal dceru, aby vypnula televizi, protože tenhle film už známe nazpaměť. Hodila ovladačem a třískla dveřmi pokojíčku, což tatínka vytočilo a zařval na ni přes zavřené dveře, že až je rozbije, zaplatí opravu ze svého. Babička, která špatně snáší i nepatrně zvýšený hlas, se začala oblékat, že jede domů. To už bylo na mě moc a začala jsem brečet taky. Copak sakra můžu ještě dělat víc? – říkala jsem si. Víc už to nejde. Kašlu na to. To bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že opravdu není moje vina, když doma nepanuje pohoda.“