Vztahový terorismus

Předstírá však pravý opak. Tvrdí, že vše, co činí, dělá výhradně pro dobro druhého. K tomu zneužívá citů. Představa, že v úzkých příbuzenských vztazích nemůže k něčemu podobnému dojít, je mylná. Právě v těchto vztazích to je velmi snadno možné. Stejně mylnou představou je, že vztahový terorismus přestane sám od sebe. Různě se proměňuje, ale v zásadě trvá, dokud nás smrt nerozdělí, nebo pokud se mu coby postižení nedokážeme bránit. Obrana nespočívá ve snaze teroristu měnit – to se nepodařilo ani jiným kapacitám. Maximum dosažitelného je nechat ho být. Nepřistupovat na jeho hry. Vnímat jeho chování jako přírodní úkaz, probíhající bez ohledu na nás samotné. Nevšímat si ho. Být sám sebou a nenechat se zotročit.

Ten, kdo usiluje o samostatnost, se zároveň musí připravit na typické komunikační triky. Terorista si především přisvojuje právo soudit protějšek. Mívá vybraný slovník plný pojmů jako morálka, povinnost, mravnost atd. V druhých vyvolává pocity nedostatečnosti. Vzbuzuje pocity viny a špatného svědomí. Komunikační menu jím připravované ohodnotila před časem jedna z klientek slovy: „Co věta to rána do vazu.“ S jistou ironií k tomu lze přidat: „Co slovo to perla!“ Lze očekávat výroky typu: „Dřív jsem ti byla dobrá. To mám za všechno. Jen si odkopni starou mámu. Ty snad vůbec ani netušíš, že existuje něco jako morálka. Podívej se mi do očí a opakuj to. Všechno jsem ti dala a takhle se mi odvděčíš…“

Specifickým typem komunikace je obviňování za změnu. Často se s ním setkávají účastnice kurzů asertivity. Vztahový agresor v defenzivně tvrdí: „Od té doby, co chodíš do toho kurzu asertivity, jsi se velice změnila. To už nejsi ty, moje hodná holčička.“ Předchozí větu pak pro větší účinnost občas rozšíří na paradoxní doporučení: „Měla by ses léčit!“ Kurs v tomto případě je ovšem skutečně léčbou přehnané závislosti.

Matka může považovat dceru za své potenciálně lepší i horší já. Trestat ji za to, že není tak dobrá, jak by coby ono lepší já měla být. Může ji trestat i za to, že je lepší a že nedělá stejné chyby jako matka. Matka tak může opakovat chyby svých rodičů. To ještě ke všemu v přesvědčení, že ony chyby byly správnými postupy. Na matčino chování mohou mít vliv bigotní náboženské postoje, včetně tlaku sekt. Snad nejznámější a zároveň i nejbizarnější případ týrání dítěte u nás, tzv. Kuřimská aféra sourozenců Jakuba a Ondřeje z roku 2007, byl podmíněn přesvědčením pedagogicky vzdělané matky o blahodárnosti velmi tvrdé výchovy dětí. Její sektou doporučované praktiky připomínaly ledacos – od sadismu, po snahu získat pedofilní pornografický materiál.

Na druhé straně leží postoj typu „užít si dokud je ještě čas“, volnost bez pravidel. Dcera může být matkou vnímána jako její rival. Nemusí jít o souvislosti s incestní sexualitou. Může jít třeba jen o to, že dcera s otcem vycházet tzv. umí. To se o matce ve vztahu k jejímu manželovi říci nedá. Někdy je skutečně dosti obtížné neporovnávat bezbřehou lásku otcovskou s tím, co zbylo z kdysi romantické lásky rodičů. Dcera mnohdy bývá preferována před manželkou. Manžel může dávat najevo, že si s manželkou již dávno nemá co říci. Vedle „mladé dámy“ – dcery – pookřeje. O to větší může být pocit osamělosti matky. Dcera může být vmanipulována do role prostředníka mezi rodiči. Za to, že zprostředkovává, aniž by se s postoji matky ztotožňovala, může být i trestána.

Jak již bylo řečeno: „Největším štěstím pro učitele je, pokud jej žák přeroste.“ Ne každé matce je dán podobný přístup. Třeba jen podvědomě může dceři trochu závidět. Nemusí jít jen o mládí, nesrovnatelně pohodlnější život, šance, ale třeba i lepší schopnosti ve zvládání partnera.

Navíc jsou zde samozřejmě i chyby v percepci. Mění se letopočet, situace i režimy, ale v očích matky může být dcera stále nezralou, nedospělou dívenkou, které je třeba říci, co je a co není správné.