Věřte sami sobě

Nerozumím přinejmenším dvěma zvláštnostem souvisejícím s výchovou dítěte. Neznám a neumím odhalit jejich příčiny. Prvním tajemstvím je, jak je možné, že z rozmazlovaných, protivných, nepřiměřeně a nezaslouženě rodinou obdivovaných amerických, australských či skandinávských dítek vyrostou velmi brzy nejen slušní, ale i velmi samostatní lidé…Jak je možné, že například v Dánsku, kde si děti mohou dovolit skutečně vše, není podle zcela seriózních pramenů NIKDO starší 30 let žijící v „mama­-hotelu“, jedné domácnosti se svými rodiči.

Druhé tajemství je ryze tuzemské. Možná by se dalo ještě stále nazvat československé. Jak je možné, že chytré, vzdělané, hezké, zajímavé, šikovné, pracovité, spolehlivé, cizí jazyky ovládající, po všech stránkách normální a v dobrém nadprůměrné mladé ženy se mnohdy značně podceňují. Může to být předstíraná póza. Ale proč se do ní stylizovat v soukromém, jimi iniciovaném rozhovoru s psychologem? Chápu, že sebevědomí na jedné straně kontra nesvoboda a materiální strádání na straně druhé, to nejde dohromady. Ony dámy ale materiálně nestrádají. Časy, kdy se mladá dáma rozplakala v běžné, německé mlékárně, pár kilometrů za tehdejší železnou oponou po spatření tamního výběru jogurtů, jsou pryč. Svoboda je u nás také… třeba i pro šarmantní paní dejme tomu Svobodovou, která má ovšem sebevědomí svobodného občana vepsí. Stačilo k tomu pár nepovedených partnerských vztahů a dva rozvody. Jak sama říká, nejraději by chodila kanály, aby nebyla vidět.

Být úspěšnou studentkou prestižní vysoké školy není dnes vůbec špatné. Nabízející se šance životního úspěchu jsou nemalé. Rozličné osudové karamboly jsou v té době ještě obvykle vzdálené. Na závěr kurzu Manželského a rodinného poradenství požaduji po studentech napsání eseje o některém partnerském problému. V době, kdy jsem psal tuhle knihu, jsem obdobný úkol zadal větší skupině studentek sociální pedagogiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Požadované eseje napsaly skutečně velice dobře. Přinesl jsem jejich elaboráty na zápočtovou hodinu a sdělil jim: „Po přečtení vašich prací jsem je jako celek hodnotil na kontinuu ‚velmi dobré – velmi špatné‘. Zkuste odhadnout, jaký extrém hodnocení jsem v rámci škály zvolil.“
Nejprve se ozvalo několik dívek s tím, že práce byly zřejmě průměrné. To jsem odmítl a požadoval volbu ze dvou výše uvedených možností. Dvě třetiny dívek pak v rámci hodnocení hlasovaly pro „velmi špatné“. Učinily tak v situaci, kdy výsledky všech byly nadprůměrně dobré. Navíc coby přednášející jsem lektor vstřícný, rozhodně ne přísný, nebo dokonce deptající. Studentky vědí, že jsem za celá léta, co učím, nedal nikdy jinou známku než jedničku. Že by se podceňovaly ze strachu, že na ně budu „pes“, to nepřipadá v úvahu.

Vrtá mi hlavou, kde se v nich takové podcenění bere. Jsou mladé, hezké, chytré, šikovné, prožívají nejlepší životní období. Jsou svobodné v nejlepším slova smyslu. Svět je jim otevřený a mnohé z nich toho také využívají. Strávit rok na fakultě například ve Švédsku je pro ně banalita. Nedoléhají na ně „třígenerační“ starosti jejich matek. Ty eseje napsaly čtivě. Rozhodně nešlo o práce horko těžko sestavené. Proč se jich tolik a tak moc podceňuje?

Jedná se o ukázku z knihy Věřte sami sobě.
Vydalo nakladatelství Grada, 2010.