Umíme ještě truchlit?

Rubrika: Tipy pro rodinu

30249_bad_emotions_3Odchodu blízkého člověka se žádný z nás nevyhne. V současném dynamickém, aktivním životě ale jako by chyběl prostor a čas na truchlení. Pokud se však s pocity bolesti a bezmoci po takové ztrátě nevyrovnáme, psychické následky si poneseme léta. Není ostuda připustit si ochromení, vyčerpání a únavu…

Úmrtí blízkého člověka je pro pozůstalého zátěžovou životní situací, klade nároky na jeho psychiku, odráží se v jeho tělesném stavu, zasahuje do sociálních vztahů a většinou aktualizuje jeho duchovní sféru, zejména otázky osobní víry a smyslu života. Pozůstalí často potřebují pomoc a podporu při utváření života bez zemřelého i při nabývání nové psychické rovnováhy. Tento fakt si lidstvo uvědomovalo odedávna. Období truchlení usnadňovaly v minulosti různé rituály, pozůstalý člověk byl společností po určitou dobu chráněn. Pomoci a podpory se truchlícím dostávalo především v rodině, od přátel, v komunitě či od církevního společenství.

Na smutek sami

Zmíněné sociální zdroje pomoci v dnešní společnosti téměř nefungují. Spolu se smrtí a umíráním jsme tabuizovali i truchlení. Truchlící člověk nemá v současné době ve společnosti místo. Dnes nepoznáme, kdo se vyrovnává s úmrtím blízkého člověka; a když to víme, upadáme do rozpaků, jak se k němu chovat. Truchlícím se proto raději vyhýbáme. Smrt nás děsí, připomíná nám ohraničenost vlastní existence – a stejně tak se bojíme kontaktu s pozůstalým.

Navíc zaměření společnosti na výkon neumožňuje truchlícím lidem dávat najevo pocity bezmoci, smutku a bolesti. A pokud je člověk přeci jen projeví a jeho okolí na ně reaguje, mívá tendenci nabízet jednoduchá, rychlá a málo osobní řešení – například návštěvu lékaře za účelem předepsání zklidňujících léků. Na zármutek pozůstalých se snadněji pohlíží jako na stav, který vyžaduje zásah erudovaných lidí, a tento pohled přejímají někdy i sami pozůstalí. Z přirozené reakce na ztrátu se tak vytváří nemoc, která se léčí. Nejčastěji antidepresivy. Truchlící člověk bývá tedy nakonec na svoji ztrátu sám, bez lidské blízkosti a podpory, dostává se do vnitřní izolace, jeho pocity osamocení se ještě prohlubují.

Pokud je truchlení odsunuto, potlačeno, a to i vlivem léků, nemůže dojít k přijetí skutečnosti a k vyrovnání se se ztrátou, psychické zranění pozůstalého zůstává stále otevřené. Člověk se začne vyhýbat své bolesti, bezmoci, pocitům viny, které se často v období truchlení objevují, a postupně se začíná vyhýbat všemu, co by mu jeho ztrátu připomnělo – místům, kam se zemřelým chodil, hudbě, kterou společně poslouchali, a nakonec třeba i jeho hrobu. Jeho život je plný úzkosti, napětí, osamocenosti, pocitů ztráty životního smyslu… Může se rozvinout deprese v nozologickém slova smyslu, která již opravdu léčbu vyžaduje, nebo může pozůstalý dojít k rozhodnutí, že takový náročný, redukovaný a bolavý život nemá cenu dál žít. Pro psychické i tělesné zdraví je důležité každou ztrátu připustit, oželet, odtruchlit a zpracovat.

Zármutek je normální

Truchlení je dynamický proces, má své obecné i specifické projevy, které se v čase mění, jejich intenzita kolísá. Obecně se uvádí, že akutní žal trvá šest týdnů od úmrtí blízké osoby, celý proces truchlení pak většinou jeden rok. Silný zármutek může znovu vzplanout s některými daty nebo výročími – s narozeninami zemřelého, s datem úmrtí, s Vánocemi…

Bezprostřední behaviorální reakce na ztrátu blízké osoby se pohybuje od stoického klidu až k bouřlivým emocionálním projevům. Dochází většinou k popření ztráty, které je v první chvíli důležitým obranným mechanismem, trvajícím individuálně dlouhou dobu. Začíná se rozvíjet odezva na ztrátu, jejíž obraz nacházíme v duševní i v tělesné rovině. Typickými tělesnými projevy jsou pocit staženého hrdla, svírání na hrudi, nedostatek energie, únava, vyčerpání, přecitlivělost na podněty, poruchy spánku, poruchy příjmu potravy, neklid, změny v tělesné hmotnosti a změny v imunitním, endokrinním a kardiovaskulárním systému. K projevům truchlení na emocionální úrovni patří smutek, zármutek, žal, sklíčenost, omezené prožívání radosti, touha po ztracené osobě, strach, úzkost, bezmoc a beznaděj, hněv, zloba, závist, žárlivost, pocity viny, osamělost a opuštěnost.

Začátek období akutního žalu bývá vyplněn zařizováním pohřbu a uspořádáním nezbytných administrativních záležitostí. Člověk nebývá v prvních dnech osamocen a zmíněné aktivity jej odvádějí od náporu pocitů. Pozůstalí, kteří neuspořádají pohřeb, někdy trpí více, protože kvůli silným emocím nemohou vykonávat běžné denní činnosti a chybí jim sociální rituál, kterým by se ztráta blízké osoby zpřítomnila. Po pohřbu začínají s plnou silou doléhat pocity prázdnoty. Kromě negativních však mohou pozůstalí prožívat i pozitivní pocity ve vztahu k zemřelému, například vděčnost, lásku, ulehčení nebo vysvobození. Na úrovni kognitivních funkcí se reakce na ztrátu projevuje sebeobviňováním, pesimistickými myšlenkami, odmítáním skutečnosti, poruchami pozornosti a paměti, zabýváním se obrazem zemřelého, vírou v jeho přítomnost či prchavými vjemy interpretovanými jako přítomnost zesnulého. Časté jsou sny o zemřelém a touha jej následovat. Během období akutního žalu se prožitky rychle střídají, s postupujícím časem se prožívání více stabilizuje a jeho intenzita se vrací k individuální normě. Člověk postupně získává emocionální odstup od utrpěné ztráty.

Rozlišit takzvané nekomplikované a komplikované truchlení, které již vyžaduje odbornou pomoc, může být někdy obtížné. Zvláště proto, že sami nemáme se „zdravým“ truchlením dostatek zkušeností. Varovná může být intenzita zármutku – velmi silný či dlouhotrvající zármutek, ale i to, že žal zcela chybí. K patologickým reakcím na ztrátu patří opožděná nebo potlačená reakce, hluboká deprese či chronická reakce, kdy intenzivní truchlení trvá léta, excesivní reakce, například ve formě vystupňované úzkosti až fobie, záchvaty paniky, sebevražedné pokusy a zneužívání alkoholu či léků. Známkou nekomplikovaného truchlení bývá to, že pozůstalý je schopen vedle smutku a bolesti prožívat i pozitivní pocity, těšit se ze života či alespoň z některých jeho chvil.

autor: Tereza Soukupová, Psychologie Dnes 5/2006
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál

Napsal/a: Tereza Soukupová

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)

  • Anonymní

    Ahoj
    Ja som takto pred rokom stratila tatinka.MOja dcerka mala vtedy len 5 mesiacov a kedze mi zabrala vela casu neostaval mi cas na premyslanie a spominanie.Tak teraz ked uz ma rok a pol a vie sa sama zahrat, casto sedim sama a placem.Naozaj je tazke sa vyrovnat so stratou bliezkeho ale treba sa utesovat pritomnostou dalsich co nam robia radost.

  • Díky za hezký článek!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist