Spokojené mateřství nejen na facebookových fotkách

Rubrika: Jsem máma, Tipy pro rodinu

Sedím zavřená ve své vlastní skulině. Uvnitř mě roste vztek, smutek a zoufalost. Nikdo mi nerozumí. Svět se točí dál a každý si mele to své. Cítím se osaměle. Toužím po přijetí a pochopení. Ale bojím se sdílet. Co kdyby mé sdělení odhalilo mé chyby? Co kdyby na má slova přišla smršť odmítnutí, nevyžádaných rad a kritiky?

Čím víc jsem sama na celé tohle téma, na všechny ty záludnosti, tím víc se propadám do tmy a smutku. Nenacházím řešení a točím se neustále v bludném kruhu. Mám pocit, že všichni kolem žijí spokojeným životem, jen já přistála v močálu a neumím z něj vystoupit.

Je mi trapně a stydím se.

A tak si svůj močál tutlám pro sebe a navenek se snažím vypadat taky spokojeně. Celý život mě trénovali v přetvářce. Nebrečet a být veselá na požádání, i když je mi uvnitř ouvej. Být premiantkou, mít nejlepší výsledky, i když bych chtěla odpočívat. Takže zakrýt ten můj vnitřní močál – to nebude problém.

Podzimní měsíce jakoby nám postupně navlékaly vrstvy brnění, které mají ukrýt bolístky a tajuplná témata našich životů. Uzavíráme se před světem, jdeme hlouběji, prožíváme intenzivněji dávno poznané a chceme být sami. Chceme se ukrýt do kouta a schovat tam všechny naše bubáky, strašáky, přečkat zimu s nimi za krkem a pak se v celé kráse znovu probudit na jaře a hrát si.

Hrát si na skvělé a dokonalé lidi bez chyb a jediné čmouhy.

Bez jediného problému. Jen na oko.

Přesně si pamatuju tu mou hru na skvělou a dokonalou mámu. Na Facebooku fotky vysmátého dítěte, usmívající se mámy a text, něco jako: “Ty nejkrásnější chvíle v mém životě. Jsem vděčná, že ji vedle sebe mám.”

Jen jsem položila telefon, naštvala mě tak monstrózně, že jsem zařvala z plných plic a  zas se propadala ke dnu.

Kde jsou ty nejkrásnější chvíle v mém životě? Kam utekly?

Tuhle řvoucí a frustrovanou mámu jsem ukryla před světem, před světly facebookových ramp a šla žít ten obyčejný život v močálu.

Rozdíl mezi mým vysněným životem, těmi nejspokojenějšími chvilkami na světě a tím co jsem žila, byla tak obrovský, až mi z toho pukalo srdce.

Nevěděla jsem jak z toho ven.

Měla jsem vztek na všechny ty spokojené a sluníčkářské mámy, vztek na sebe, že to taky tak neumím. Tahle obrovská míchanice negativních pocitů mi ležela na srdci jak studená skála. Jednoho dne přerostla do takových rozměrů, že už to nešlo vydržet.

A já začala sdílet.

Postupně jsem oťukávala mé nejbližší okolí. Svěřovala se přátelům, rodině, odborníkům. Sdílela jsem ty nejtemnější kouty mé duše. Otevřela jsem mnoho Pandořiných skříněk. Probrečela litry slz. A s tím se můj život začal měnit od základů.

Zjistila jsem totiž, že:

  • tyto a podobné pocity zdaleka neprožívám sama. Je nás v tom mnohem víc. Jen se o tom nemluví. Proč?
  • když prolomím ledy a promluvím, uleví se mi. Sdílená bolest poloviční bolest.
  • když začnu mluvit, psát o tom co mě trápí, začnou mi chodit nápady jak to celé přetočit. Jak být spokojenou ženou, mámou, bytostí.
  • když sdílím své téma okolí, přijde mi inspirace odjinud, kterou můžu zapojit do svého života. Kolem mě je spoustu žen, matek, které už podobné téma řešily a vyřešily.
  • když sdílím a dovolím si hledat cesty, může ke mně řešení přijít i v podobě odborníka. V podobě knihy, přednášky či kurzu.
  • když světu otevírám své srdce, s důvěrou a láskou, svět zas otevře své srdce mně a nabídne mi všechny poklady, které pro mě má.
  • jediné čeho se při sdílení bát jsem jen já sama. Jen já jsem ta studnice plná strašáků a močálů. Jen já se v ní můžu topit, mučit a propadat a nebo je vynést na světlo.

Má objevná cesta otevírání se a sdílení zdaleka nekončí.

Jsem za každý krok moc vděčná. A chtěla bych i vás pozvat za vším, co vás čeká, když otevřete i svoje srdce a odhodíte brnění. Možná svět bude chvíli koukat. Možná se budou divit, kdo to vylezl a co se po nich chce. Podobná slova nebývají obvyklá. Ale posléze, až objevíte pár pravých střípků sebe sama, až zažijete první doteky opravdovosti a svobody, nebudete chtít zpět.

A tak mám pro nás na tento podzim takový tip…

Pojďme spolu víc sdílet.

Vypnout televizi a přestat si kazit život politikou a zprávami.

Rozsvítit svíčku, uvařit čaj a podělit se o vše, co se nám poslední dny děje, honí hlavou, tíží na srdci. O všem, co se děje u nás doma. Ne za hranicemi USA, Afriky nebo Německa. O všem, co máme šanci vnímat, přijmout a změnit.

Naše vztahy s nejbližšími porostou jako krásný zelený prales. A vedle toho objevíte mraky dalších pokladů.

Nechte se překvapit.

Toto taky stojí za přečtení!

[Soutěž] Ať žijí duchové

Pojďte se proletět letadlem a zapátrat po zlodějích. Až to zvládneme, můžeme si spolu zazpívat písničky z oblíbeného filmu

Čtu dál →

Recenze: Proč jsou banány zahnuté?

Čas od času nás překvapí některé z otázek našich dětí na věci, na které sami neznáme odpověď. A ať se

Čtu dál →

Ekologické vychytávky pro vaše nejmenší

Každý z nás si určitě někdy položil otázku: „Co víc bych mohl/a udělat pro zdraví našich nejmenších?“ Odpovědí je jistě

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist