Kolik máš dětí a jak staré?
Mám 3 děti – 1979, 1993 a 1994
To, že není v pořádku, nám říkali už v porodnici v Montrealu, ale po všech vyšetřeních řekli, že je ještě moc malá, aby se to zjistilo přesně a my jsme to prakticky pustili z hlavy. To že je „něco jinak“ jsme si uvědomili asi v 7 měsících, když místo lezení válela sudy, ale lékař nic, až jsem já sama vyhledala neurologa. Tam mi po běžném neuro vyšetření – poklepy apod. – roční nechodící dítě- řekli, že z jejich hlediska je Lucka v pořádku. To už jsem byla ve 3. měsíci s Klárou, takže nebylo co řešit. Navíc vyšetření plodové vody dopadlo dobře. Tudíž vzhledem k nevědomosti jsem žádné obavy ve vztahu k dalšímu těhotenství neměla.
Jak jsi zvládala péči o Lucku a ostatní děti?
Bylo to jako mít dvě mimina. Než se Klára narodila, začala sice Lucka trochu chodit, ale počůrávání, krmení, oblékání…. To vše bylo dvakrát. Jít na procházku bylo čínské mučení. Navíc Lucie má odmala vážné poruchy spánku. Naštěstí mne opravdu podržel manžel, rodina i přátelé.
Jak se vyvíjel vztah mezi sourozenci? Jaký je vztah mezi nimi dnes?
Holky byly odmalička vedeny k rovnoprávnosti, i když po nějaké době už Klára pochopila, že Lucie vyžaduje víc péče a musela jsem jí vysvětlit, že to neznamená, že bych měla jednu radši než druhou. Když povyrostla, pomáhala v rámci možností, ale je to těžké, když mají společný pokoj a Lucie nezná takovou drobnost jako je soukromí nebo něčí vlastnictví, navíc odmítá cokoliv uklízet. Takže teď v pubertě jsou občas záchvaty nenávisti, ale bez nějakého delšího chování. Klára bez řečí hlídá, když já musím na pár hodin z domova, a o Lucii se vzorně postará. Nemá problémy ani s představením Lucky spolužákům!
Jak hodnotíš zpětně rozhodnutí mít po Lucce další dítě?
Nelituji toho. Navíc mám pocit, že nebýt Kláry, která vše vyrovnává svými fakt velkými schopnostmi ve spoustě oblastí, někdy by to bylo na mašli.
V podobné situaci – rozhodování, zda mít či nemít další dítě k postiženému – je jistě mnoho dalších rodičů. Máš pro ně nějaký vzkaz, životní zkušenost, radu, povzbuzení?
Dalšího dítěte bych se nebála, ale asi bych se přesvědčila –genetickým vyšetřením – že je zdravé. Podle toho, co vidím na známých rodinách, postižení se opakuje jen výjimečně a naopak další děti bývají velice šikovné. Ale dvě postižené děti bych asi nezvládla, i když Lucku mám moc ráda a nechápu, když někdo řekne, že on by takové dítě poslal do ústavu. Ale když je mi těžko, je to Klárka, která mi zase dodá sílu.
Děkuji mamince Janě a jí i celé rodině přeji hlavně hodně sil do dalších let.