Když se dva lidé rozcházejí, počítají s tím, že se musejí domluvit, jak budou pečovat o děti a jak si rozdělí majetek. V první chvíli je ani nenapadne, že se může změnit i vztah ke společným kamarádům a přístup k akcím, které po léta společně podnikali…
Muži nemají problém
„Rozvod, i když je uzavřený dohodou, představuje vždycky trauma. Nejde přitom jen o samotný akt a události, jež mu předcházejí, ale i o psychický dopad rozvodu na oba zúčastněné, k němuž velmi často dochází až s časovou prodlevou,“ upozorňuje psycholožka Jitka Douchová, která se specializuje na partnerské a rodinné poradenství. Ne vždy a ne na každého působí úřední doklad o rozvodu manželství jako úleva a začátky nové životní etapy nebývají lehké. Málokdy je rozpad vztahu tak poklidný, aby spolu bývalí partneři dokázali okamžitě komunikovat bez emocí. „Stávají se znepřátelenými stranami a potřebují mít na své straně koaliční spojence. Ženy, zejména ty opouštěné kvůli jiné ženě, usilují o podporu přátel viditelněji, ale ani muž nechce zůstat sám,“ dodává psycholožka. Čím víc společných přátel a kamarádů bývalí manželé mají, tím může být jejich pozice komplikovanější – navíc se ukazuje, že muž situaci mnohdy vnímá jinak než žena.
Jitka Douchová vzpomíná na nedávný případ ze své poradenské praxe: Po několikaletém vztahu manžel Honza najednou oznámil, že se zamiloval, a během pár měsíců opustil manželku Helenu a odstěhoval se k Aleně. Vůči bývalé ženě ale necítil žádnou zášť, dokonce ji měl jako kamarádku docela rád, byl schopen se s ní normálně bavit. Jenže ona ho stále milovala, byla jeho „zradou“ velmi citlivě zasažena, cítila zoufalství, vztek, ponížení a nebyla schopna se na Honzu ani podívat. Zanedlouho se ve městě konalo vinobraní, na které společně s partou léta chodili. Helena se domluvila s několika kamarádkami, že v rámci své psychické rekonvalescence s nimi letos vyrazí sama. Zrovna odcházela z domova, když jedna z přítelkyň telefonovala: „Už jsem na náměstí, potkala jsem tady Honzu s tou novou.“ Helena okamžitě změnila plány a zůstala doma.
Honzovi připadalo naprosto přirozené, že na svém dosavadním společenském životě nebude nic měnit. Dál chodil na všechny společné akce jako dřív, ke stejným kamarádům, do stejných hospůdek, na pravidelný bowling – jen partnerka byla jiná. „Přijít po rozpadu manželství takovýmto způsobem ještě o vlastní společenský život a kamarády je pro opuštěnou ženu hodně nemilosrdné,“ konstatuje psycholožka.
Jiná klientka se s manželem věnovala horolezectví. Scházeli se s kamarády při lezení v přírodě, v zimě na stěně, občas zašli společně na večeři nebo na víno, navštěvovali se vzájemně – horolezecká parta byla jako její druhá rodina, neměla už žádné další zázemí. I její manžel odešel. Tvrdil, že nemá milenku, že je však ve vztahu dlouhodobě nespokojený. I on dál chodil s horolezeckou partou na obvyklé akce a ona na svoji přítomnost na nich rezignovala.
„Kolem sportovních koníčků, jako je turistika, cyklistika nebo volejbal, často vznikají podobná společenství, velká skupina lidí a spřátelených rodin, postupně začínají fungovat i skupiny jejich odrůstajících dětí. Život v takové partě má svůj rytmus a muži velmi často opravdu nechápou, že jejich bývalá partnerka skutečně není – alespoň zpočátku – schopna v ní fungovat a mít ho na očích,“ říká Jitka Douchová.
Osmačtyřicetiletá Marcela vyřešila problém společných kamarádů po svém: Těm, kteří byli v její mysli příliš těsně spojeni s aktivitami, jež podnikala s bývalým manželem, oznámila, že na akce, které by jí připomínaly minulou životní etapu, už chodit nechce. Podařilo se jí udělat onu pomyslnou tlustou čáru za předchozími pětadvaceti lety a v mnohém začít znovu – pořídila si psa, díky němu našla nový okruh známých, zapojila se do společenského života s novými kamarády, vytvořila si s nimi nové rituály. „Příklad Marcely je ale méně typický. Svědčí o silné osobnosti i sebedůvěře. S tou však mívají ženy po rozvodu zpravidla potíže, k takovému kroku se neodhodlají. Pokud akce se společnými kamarády přestanou navštěvovat, cítí se velmi osamělé, byť to před nimi otevřeně nepřiznají,“ konstatuje psycholožka Douchová.
Nejlepším řešením by podle ní měla být dohoda bývalých partnerů o tom, kdo kam a s kým bude či nebude chodit. A základní pravidlo? „Ten, který odchází do nového partnerství, by měl respektovat potřebu zázemí opouštěného partnera a minimálně dočasně se stáhnout. To znamená, že nebude společné akce navštěvovat, pokud tam chce jít ten druhý,“ doporučuje odbornice.
Ženy jako ochránkyně
Rozchod manželského páru z okruhu společných přátel obvykle ovlivní i skupinu samotnou. A často ji polarizuje: i když všechny mrzí, že se stávající status quo mění, muži bývají spíš schopni přijmout novou situaci jako realitu, ženy víc hodnotí, soudí a odsuzují – což může být někdy ošidné, protože do „spodních vrstev“ vztahu dvou lidí nikdo jiný nevidí a většina rozchodů nemá jediného, odsouzeníhodného viníka. Muži v roli kamarádů nemívají problém scházet se s každým z „Hlaváčů“ dál, ženy častěji vystupují jako ochránkyně a obhájkyně toho, který byl opuštěn, zejména je-li tou osobou rovněž žena. „Svou roli hraje fakt, že ženy bývají v oblasti mezilidských vztahů emotivnější, empatičtější, jsou více protektivní. Ale zároveň tu může fungovat i podvědomý strach z ohrožení – po tolika letech manželství ji opustil, což když se něco ? podobného stane i mně?“ upozorňuje psycholožka Douchová.
Pokud se rozvedení manželé nedomluví na „rozdělení“ akcí se společnými přáteli, stává se, že se ženská část společenství postaví na stranu osamělé Zuzany, snaží se ji udržet mezi sebou, zatímco muži si najdou jinou platformu, kde se sami scházejí s Radkem.
Důležitou náplní společných setkání bývá i vyprávění a vzpomínání na veselé historky z minula, která mívají často téměř rituální ráz. Pokud jsou události kolem rozchodu stále živé, rozvedený muž či žena se snaží bývalého partnera vytěsnit z mysli – a podobná vzpomínání mohou být bolestná, někdy při nich může cítit až fyzicky nepříjemné stavy. Kamarádi sice vydrží být určitou (krátkou) dobu ohleduplní, ale těžko po nich může někdo chtít, aby se ve společnosti, do níž chodí za zábavou a uvolněním, neustále kontrolovali a dávali si pozor na každé slovo. „V tomto smyslu nelze od party trvale očekávat sociální podporu,“ říká Jitka Douchová.
Když se společní přátelé stýkají při různých příležitostech s bývalými manželi odděleně, vytváří se i prostor pro předávání informací jednomu o druhém. Kamarádi by se neměli nechat vmanévrovat do role špeha a práskače, ne vždy ovšem takové žádosti odolají. A v jakém reálném společenství lidí se dokážeme zcela vyhnout pomluvám? „Mnozí lidé jejich prostřednictvím odreagovávají vlastní vnitřní negace či problémy – pomlouvat druhého je méně zraňující než řešit sám sebe,“ konstatuje psycholožka. Některé informace jsou motivované soucitem, jindy si kamarád neodpustí rýpnutí a dá se říci, že v oblasti předávání nevyžádaných informací platí genderová rovnost. A adresát takové zprávy? Vzhledem k tomu, že „drby“ ze života bývalého partnera se obvykle předávají především tomu, kdo je zatím nezadaný, mohou mít na jeho těžce vydobytou psychickou rovnováhu destruktivní dopad – Zuzana se sice tváří jako suverénka, jak Radek kvete či chřadne vedle Adély, jí přeci může být úplně jedno. Jenže není… Navíc mohou podobné zprávy znovu vyvolávat stěží překonané pocity sebelítosti.
Pokud člověk nedokáže rozchod vnitřně zpracovat a vyrovnat se s ním, stává se, že časem začne sám rozvolňovat i kontakty se společnými kamarády.
Napsal/a: Daniela Kramulová
