Potřeba propojovat mateřství a společenský či pracovní život v žádném případě není jen doménou podnikatelek, političek či „kariéristek“. Po několika měsících intenzivního mateřství určité procento žen začíná uvažovat, zda jim v životě něco nechybí, zda své vlastní potřeby a životní cíle zcela nepodřizují miminku. Opustí-li žena – matka všechny své koníčky, přestane se stýkat s přáteli a veškeré své konání zaměřuje jen na péči o domácnost a dítě, může propadat pocitům osamění a odtrženosti od okolního světa.
Malinko cynicky se dá říci, že péče o dítě je dlouholetý pracovní úkol s velmi nejasnými výsledky a špatným finančním ohodnocením. Přesčasy, noční směny, často stereotypní činnost, vysoká fyzická i psychická zátěž, to vše dělá z mateřství asi nejtěžší profesi. Tisíckrát řekneme dítěti, aby nešlapalo do kaluže, a ono ji až po tisící první obejde. Toto je srovnatelné snad jen s činností vědeckého pracovníka, který do úmoru opakuje tentýž pokus, než se dobere žádaného výsledku.
Právě stereotyp, chybění hmatatelných výsledků mateřské „práce“ a případně její nedocenění mohou mít za důsledek velkou osobní nejistotu. Že děti prospívají, jsou šikovné a dobře se učí, to je pro každého rodiče významným uspokojením.
Někdy mezi osmnáctým a pětadvacátým rokem děti obvykle odcházejí z domu, začínají bydlet samy, posléze zakládají vlastní rodiny. Pro ženu, která celý život „obětovala“ dětem, to může být velký problém. Mnohdy obtížně hledá novou možnost seberealizace, nepřiměřeně se upíná na partnera nebo na novou rodinu svých dětí. Žena, která si své zájmy a případně i profesi zachová i během mateřství, obvykle neprožívá tuto krizi „opuštěného hnízda“ tak dramaticky.