Dva lidé, jež se rozvádějí, přece také nejsou vláčeni po nejrůznějších léčebnách, aby k sobě našli cestu. Rodiče, jež odloží své děti do dětských domovů, taktéž nejsou hospitalizováni, aby své ratolesti začali milovat. Zato s desetiletou Terezkou je ze strany soudce Sládka zacházeno jako s předmětem. Nemiluje patřičně tátu? Stráví tedy prázdniny v nemocničním zařízení či ústavu, aby se tomu v „neutrálním prostředí“ naučila… Existují mohutné protesty proti jejímu umístění na psychiatrii? Bude tedy přeřazena do „diagnosťáku“… Co na tom, že v létě měla jet na soustředění (na což právnička matky soud upozorňovala), kde by v onom, soudcem tolik žádaném, „neutrálním prostředí“ byla? S jediným, významným, rozdílem – dobrovolně.
Pominu-li fakt, že soudce Terezku ani neviděl (což také svědčí o váze, jakou u něj názor dítěte má), vadí mi to strašné podceňování dětského instinktu. Tzv. syndrom zavrženého rodiče (medicínsky neexistující diagnóza), o kterém se zmiňuje jak Petr Uhl, tak je na něm postaveno jím zmiňované, dle mého názoru k dětem velmi necitlivé, vládní usnesení z roku 2004, je prostě z říše bájí. I kdyby tomu v některých případech bylo tak, že by jeden rodič štval dítě proti druhému, u dítěte by (pokud by to vycítilo jako manipulaci) zvítězil smysl pro spravedlnost a vzdor. Pokud by cítilo, že je tátovi nebo mámě křivděno, postavilo by se naopak na „zadní“, neboli na stranu nespravedlivě obviňovaného. V případě Terezky tomu navíc tak nebylo. Jak veřejně potvrdila Terezčina psycholožka, matka i její bývalý partner (k němuž Terezka získala silný citový vztah), se naopak o kontakty s otcem společně snažili. Terezčin nový táta ji navíc jeden čas na srazy s biologickým otcem doprovázel. Terezka však o styky s ním nestála a on si ji neuměl nikterak získat.
Petr Uhl vyčítá ministryni Džamile Stehlíkové (SZ) a ministru práce a sociálních věcí Petru Nečasovi (ODS), že se k případu vyjádřili. Podle ústavy prý členové a členky vlády nesmějí soudní rozhodnutí ani komentovat. Nesouhlasím. Ano, nesmějí do soudních rozhodnutí nikterak zasahovat a politizovat je, na vlastní názor ale právo mají. I oni a ony jsou přece občany a občankami této země. A když vidí, jak necitlivě je nakládáno s dítětem, bylo by naopak špatně, kdyby se neozvali. Stejně tak je dobře, že zareagoval prezident Václav Klaus, kterého Terezka požádala o pomoc. Že soudce Sládek nerozhodl v zájmu dítěte, navíc potvrdilo i odborné stanovisko motolské dětské psychiatrie, které bylo jasné: Terezka je naprosto zdravá. Nechci jakkoli zpochybňovat nezávislost soudů, naskakuje mi ale husí kůže z toho, že soudní rozhodnutí stojí nad zprávou o zdravotním stavu dítěte, sepsanou medicínskými odborníky. A nad jeho zájmem. Že soudce, místo aby dal Terezce konečně pokoj a umožnil jí klidné prázdniny, ji (na apely odborné i laické veřejnosti) nepropustil na svobodu, ale převelel z jednoho zařízení do druhého… Pokud by ji matka už do první léčebny navíc odmítla dovést, hrozil exekucí. Cítíte tu hrůzu? Exekuce probíhá přece na televizory, skříně či gauče…
Ano, se vším se lze vypořádat radikálně – rázným rozhodnutím, umístěním do čtyř zdí, hradbami nebo třeba ostnatými dráty. Nic se tím ale nevyřeší. Zvlášť ne tak křehké záležitosti, jakými jsou mezilidské vztahy včetně vztahů dětí s dospělými. Petra Uhla mám ráda a vím, že ani on nechce, aby byla komukoli činěna příkoř. Byla bych proto ráda, kdyby celou záležitost okolo malé Terezky a soudního rozhodnutí posoudil i z jiného úhlu, než učinil ve zmíněném textu.
Autorka je interní redaktorkou gitY, článek je jejím osobním stanoviskem.