Právo dítěte na oba rodiče není povinností

Rubrika: Tipy pro rodinu

706386_shareSympatie či lásku nelze vyhrozit ani vyprosit. Nepomůže mazání medu kolem pusy, přikování psa k dřevěné boudě, mlácení koně bičem, uzamčení dospělého člověka v nablýskaném kvartýru ani hospitalizace dítěte na psychiatrii či v diagnostickém ústavu. Právo dítěte stýkat se s oběma biologickými rodiči není navíc možné zaměňovat za povinnost…

Nemohu proto souhlasit s komentářem, jinak mého oblíbeného autora, Petra Uhla „Syndrom zavrženého soudce“ (Právo, 7. 7. 2007).

Dva lidé, jež se rozvádějí, přece také nejsou vláčeni po nejrůznějších léčebnách, aby k sobě našli cestu. Rodiče, jež odloží své děti do dětských domovů, taktéž nejsou hospitalizováni, aby své ratolesti začali milovat. Zato s desetiletou Terezkou je ze strany soudce Sládka zacházeno jako s předmětem. Nemiluje patřičně tátu? Stráví tedy prázdniny v nemocničním zařízení či ústavu, aby se tomu v „neutrálním prostředí“ naučila… Existují mohutné protesty proti jejímu umístění na psychiatrii? Bude tedy přeřazena do „diagnosťáku“… Co na tom, že v létě měla jet na soustředění (na což právnička matky soud upozorňovala), kde by v onom, soudcem tolik žádaném, „neutrálním prostředí“ byla? S jediným, významným, rozdílem – dobrovolně.

Pominu-li fakt, že soudce Terezku ani neviděl (což také svědčí o váze, jakou u něj názor dítěte má), vadí mi to strašné podceňování dětského instinktu. Tzv. syndrom zavrženého rodiče (medicínsky neexistující diagnóza), o kterém se zmiňuje jak Petr Uhl, tak je na něm postaveno jím zmiňované, dle mého názoru k dětem velmi necitlivé, vládní usnesení z roku 2004, je prostě z říše bájí. I kdyby tomu v některých případech bylo tak, že by jeden rodič štval dítě proti druhému, u dítěte by (pokud by to vycítilo jako manipulaci) zvítězil smysl pro spravedlnost a vzdor. Pokud by cítilo, že je tátovi nebo mámě křivděno, postavilo by se naopak na „zadní“, neboli na stranu nespravedlivě obviňovaného. V případě Terezky tomu navíc tak nebylo. Jak veřejně potvrdila Terezčina psycholožka, matka i její bývalý partner (k němuž Terezka získala silný citový vztah), se naopak o kontakty s otcem společně snažili. Terezčin nový táta ji navíc jeden čas na srazy s biologickým otcem doprovázel. Terezka však o styky s ním nestála a on si ji neuměl nikterak získat.

Petr Uhl vyčítá ministryni Džamile Stehlíkové (SZ) a ministru práce a sociálních věcí Petru Nečasovi (ODS), že se k případu vyjádřili. Podle ústavy prý členové a členky vlády nesmějí soudní rozhodnutí ani komentovat. Nesouhlasím. Ano, nesmějí do soudních rozhodnutí nikterak zasahovat a politizovat je, na vlastní názor ale právo mají. I oni a ony jsou přece občany a občankami této země. A když vidí, jak necitlivě je nakládáno s dítětem, bylo by naopak špatně, kdyby se neozvali. Stejně tak je dobře, že zareagoval prezident Václav Klaus, kterého Terezka požádala o pomoc. Že soudce Sládek nerozhodl v zájmu dítěte, navíc potvrdilo i odborné stanovisko motolské dětské psychiatrie, které bylo jasné: Terezka je naprosto zdravá. Nechci jakkoli zpochybňovat nezávislost soudů, naskakuje mi ale husí kůže z toho, že soudní rozhodnutí stojí nad zprávou o zdravotním stavu dítěte, sepsanou medicínskými odborníky. A nad jeho zájmem. Že soudce, místo aby dal Terezce konečně pokoj a umožnil jí klidné prázdniny, ji (na apely odborné i laické veřejnosti) nepropustil na svobodu, ale převelel z jednoho zařízení do druhého… Pokud by ji matka už do první léčebny navíc odmítla dovést, hrozil exekucí. Cítíte tu hrůzu? Exekuce probíhá přece na televizory, skříně či gauče…

Ano, se vším se lze vypořádat radikálně – rázným rozhodnutím, umístěním do čtyř zdí, hradbami nebo třeba ostnatými dráty. Nic se tím ale nevyřeší. Zvlášť ne tak křehké záležitosti, jakými jsou mezilidské vztahy včetně vztahů dětí s dospělými. Petra Uhla mám ráda a vím, že ani on nechce, aby byla komukoli činěna příkoř. Byla bych proto ráda, kdyby celou záležitost okolo malé Terezky a soudního rozhodnutí posoudil i z jiného úhlu, než učinil ve zmíněném textu.

Autorka je interní redaktorkou gitY, článek je jejím osobním stanoviskem.

Autorka je interní redaktorkou gitY, článekje jejím osobním stanoviskem.
Zdroj: gitA

Napsal/a: Andrea Cerqueirová

Toto taky stojí za přečtení!

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Anonymní

    Naprosto souhlasim s Filipinou, jsem v takrka podobne situaci.

  • Filipina

    Musím se přidat k reakci notburgy, bohužel, i můj manžel má podobné zkušenosti a to rozhodně nemůžu říct, že by nebyl milující tatínek. Rozváděl se když byly malé tři roky, ne vlastní vinou. Do té doby byl milovaný tatínek, nejlepší kamarád, prostě ideální vztah otce s dítětem. Můj muž své bývalé ženě (tedy, vlastně své dceři) nechal byt, veškeré jeho vybavení, odvezl si jen starou postel a stěnu do obýváku. V okamžiku přepsání bytu na jeho bývalou ženu však jeho kontakt s dcerou jako by utnul. Jednou pršelo, podruhý byla zima, pak zase horko, sněžilo, bylo bláto, malá měla oslavu u tety atd atd… Přitom mu bývalá žena malou nezavolala ani do dveří, zřejmě vůbec nebyla doma aby neviděla tatínka. Po roce byl soud, jeho bývalá žena dostala pokutu. Malou mu 2x dala, to už jsme se znali i my dva, takže jsem viděla jak to probíhá, chvilku byla zaražená, jakoby vzpomínala kdo to vlastně je, potom bylo vše v pořádku, normálně si s manželem hrála, blbla. Jenže pak mu ji bývalka zase přestala dávat, byl další soud, dělal se posudek, který prokázal, že je malá ovlivněná. To už s ním to dítě odmítalo jít a i když se do toho nakonec vložil fond dítě v ohrožení, který je 100% při manželovi, dceru sice občas dostává, ale dítě je naočkované a naučené co má říkat a jak na co reagovat. Většinou se po nějaké době zapomene a nečekaně se začne něčemu smát, nebo dělat jakoby nic, ale pak, najednou jakoby si vzpomněla, že tohle vlastně nesmí, je zase vážná a nepřístupná.
    Když se její rodiče rozváděli, byly malé tři roky. Dnes má osm. Za těch pět let ji manžel viděl asi dvacet hodin dohromady a ne že by nechtěl, právě naopak. U nás doma se válí fůra hraček, které malé vozil na narozeniny, na svátky, na Vánoce. Nesměla si vzít ani malýho plyšáka. Manžel chodil zpočátku pravidelně s pytlíkem sladkostí či ovoce – ani to si vzít nesměla.
    Samozřejmě že takové dítě s otcem odejít nechce. Proč by vlastně mělo, když ví, že mamince se to nelíbí, celý rok je v její péči, otce vidí jen zřídkakdy, proč by si takové dítě mělo doma dělat zle?
    Chápu, že když otec zájem nemá a dělá vše jen pro pomstu či má ještě horší důvody, je pro dítě rozhodně lepší když ho nevídá. Ale tohle všechno odhalí pdsychologické posudky.
    A k tomu syndromu zavrženého rodiče, medicinsky tento pojem skutečně neexistuje, avšak používá jej spousta psychologů. Je to syndrom, kdy je dítě pod vlivem jen jednoho rodiče, nemá možnost jezdit např. na víkendy k tomu druhému, nemůže si vyslechnout i jeho názor na celou věc. Učí se tomu, co vidí a slyší doma. Druhý rodič nemá žádnou možnost jak to ovlivnit, protože ne vlastní vinou dítě nevídá.
    Samozřejmě, zavřít dítě do blázince je hodně drastická a děsivá metoda, ale někdo by už konečně měl zasáhnout proti těm rodičům, kteří svévolně brání svému dítěti vídat svého druhého rodiče. Přece má každé dítě právo na mámu i tátu. Nikdo nemá právo mu bezdůvodně jednoho z nich brát.

  • Jovanka

    Děkuji za vysvětlení.
    S dětmi z rozvedených rodin je to problém. Každý rodič rozchod vidí svýma očima, ale děti by se do toho neměly zatahovat, to je pravda….

  • Jovanka: Co já vím, tak matka bránila otci ve styku i po soudních pokutách, ovšem pojem „otec“ je diskutabilní. On totiž ze začátku odmítal otcovství uznat a až když mu ho prokázali a nařídili platit alimenty, tak ji teprve chtěl vídat

    Ale s výše uvedeným článkem nesouhlasím v jednou smru: Pokud je dítě soustavně ovlivňováno, pak už ravdu nepozná, možná v dospělosti. Znám to, švagr má dva syny a exmanželka je štve proti němu, i když to rozhodně nebyl on, kdo manželství ujkončil. Pro kluky udělá porvní poslední a oni mujen nadávají a tak…

  • Jovanka

    Je z toho husí kůže…
    Holčiny, je mi to hrozně hloupé, ale vůbec nevím, jak celá tato kauza začala, čím a jak, co se stalo (část lze z článku domyslet, ale jistě ne vše). Můžete mi to prosím někdo vysvětlit? Díky.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist