Otec mnoha tváří? II.

Rubrika: Tipy pro rodinu

644082_father_and_sonJako soudní znalec jsem se ovšem opakovaně setkal s velmi tvrdými rozvodovými boji o děti, respektive o jejich svěření do péče jednoho či druhého z partnerů. V historii rodiny byl pobyt otce na otcovské dovolené nebo alespoň výrazně zvýšená aktivita otce ve vztahu k dětem v zmíněné fázi…

Čas plyne, čas kojence a batolete, jakož i období předškolní je pryč. Nároky na otce rozhodně nejsou menší. Spíše rostou. V moderní literatuře se o otcovství v tomto období mluví jako o „prubířském kameni“ celého rodinného života. Otec by měl poskytnout svým dětem pocit bezpečí, přispět k jejich pocitům radosti ze života. Dceři má zprostředkovat kladný, imponující, „drsně něžný“ obraz muže. Pro syna by měl být vzorem imponující totožnosti. Jeho životní příběh, třeba transformovaný, by měl být vodítkem, s nímž může chlapec nejen srovnávat, ale inspirovat se pro vlastní život. Otcovská role není prosta protikladů. Na jedné straně je zde prostor pro to být autoritou, oporou, rádcem i „superegem“ – obrazem toho jak žít. Na straně druhé by mělo být dost pochopení, vlídnosti, respektu k odlišnosti. V paradoxech lze pokračovat. Vhodná je autorita, ale bez ješitnosti. Hrdost bez urážlivosti. Tvrdost i pochopení. V rozhovorech s klienty poradny občas zazní otázka obsahující do jisté míry zásadní paradox. Chci dítěti předat radost ze života, pozitivní přístup ke světu, víru v lepší příští, ale jak to mohu udělat, když mně samotnému právě tohle chybí? Je-li tato otázka položena na pohled utrápeným člověkem s tzv. kamennou mimikou, musím občas zvládnout chuť odpovědět: „Zajděte na psychiatrii, užívejte několik týdnů antidepresiva a pak přijďte.“ Souvislost s depresivním laděním tu bývá poměrně vysoká, ne však absolutní.

Děti nebývají přísnými analytiky rodičovských životů a pro život otce to platí dvojnásob. Spokojí se poměrně s málem. Mnohdy je stačí nezaujatě pozorovat a vnímaná realita si řekne sama, čeho je nejvíc třeba. Na cestě paradoxů lze pokračovat úvahou o práci a rodině. Kdo jiný než otec by měl synovi ukázat, jak důležité je najít svou parketu v zaměstnání, mít profesionální úspěch, přitom workoholismus může být až nemorální. Hledat míru je obtížné. Přinejmenším proto, že neznáme všechny souvislosti. Polský kněz Józef Augustyn (v češtině je mj. dostupná jeho kniha „O otcovství“ nebo „Být otcem“) vidí vodítko v jasném vymezení priorit. Nic, tedy ani věci, majetek, úspěch, nemůže být důležitější než člověk. Dodal bych „zejména pokud se jedná o na nás závislé dítě“. Odejít z manželství s dítětem mimo jiné znamená vtisknout mu „zkušenost ztráty“. Celý další život pak může dítě podvědomě čekat, kdy zase bude opuštěno.

Stejně jako se v době kolem třetího roku objevují slovy Komenského „vášničky všeliké“ dětského negativismu, existuje i negativismus pubertální. Ne že by čtrnáctiletá dcera nedokázala drze odmlouvat matce, kterou již delší čas považuje za starou vykopávku. K mistrovství podobné střety ale přece jen dovádějí muži – otcové a synové. Dospívající syn bývá přímo ze zákona (vývoje) k otci kritický, vnímá jeho chyby, nedostatky a možné rozpory slov a činů. Může ho parodovat, rozčilovat, kritizovat. Nic z toho ovšem nemění fakt, že především touží po jeho lásce a uznání. Otec se může rozčílit, použít silných slov, v daném konkrétním okamžiku se může cítit zklamaný. To ovšem nic nemění na přání být na syna hrdý. Traduje se, že jeden z rozdílů mezi říší zvířat a světem lidí je fakt, že se člověk může od dítěte učit. Když ne ničemu jinému tak hravosti, tvořivosti. A je tu další paradox. Otec by měl být vůči dětem a vlastně celé rodině laskavý, ale vůči společnosti kolem by se měl prosazovat a vítězit. Tradice řízení společnosti je patriarchální, hierarchická moderní doba ovšem spíše „mateřsky“ pečuje o každého, ať již sociální záchrannou sítí nebo dostupností zábavy a informací (TV, internet).

„Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám, že nejsi bezhlavý,
/ když podezříván, pevně v sebe věříš, však neviníš svých soků z bezpráví,
/ když čekat znáš, ba čekat beze mdloby, jsa obelháván, neupadat v lež,
/ když nenáviděn, sám jsi beze zloby slov ctnosti, nadarmo však nebereš…

Nejen citovaný začátek, ale celý text poměrně rozsáhlé básně Rudyarda Kiplinga „KDYŽ…“ končící slovy „pak, synu můj, jsi muž!“ (zde v klasickém překladu Otokara Fischera) ukazuje jednu z možných variant otce pateticky promlouvajícího k synovi jako obrazu opravdového, hrdinského mužství. Báseň to je krásná, mistrně přeložená, jen jako by mezi řádky sdělovala, že autor žil v letech 1865–1936. Po sto letech mužů, kteří by mohli svým životem ručit za naznačené rady a tím být oprávněn je dávat, značně ubylo. Kipling je tedy patetický, ale koho místo něj? Hurvínkův taťulda by to zrovna být nemusel.

Jedná se o ukázku z knihy Vztah otce a syna
vydala Grada Publishing, 2008

Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)

  • Já bych u toho Kiplinga zůstala,proč ne? Otec by měl být vzorem a měl by mít všechny ctnosti,které spisovatel zmiňuje. Když tak nad tím přemýšlím,je úděl otce opravdu těžký a jsem ráda,že mohu být matkou s pečující náručí a nemusím se měnit nebo přizpůsobovat situaci..i když v pracovní sféře je dnes zase na ženu vyvíjen velký tlak chovat se jinak. K

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist