Otec mnoha tváří? I.

Kdysi otec ve světě tvrdě pracoval a doma neméně tvrdě rozhodoval. Nebo alespoň předstíral, že tak činí, a okolí předstíralo s ním. Doma měl být patřičně obskakován. Ve světě mimo rodinu obvykle utržil nejednu ránu. Svá osobní zklamání, nespokojenost, zlobu si musel odreagovat. Kde jinde než doma? Byl velký mentor…

Nastala první světová válka. Kdo do té doby váhal a tvrdil, že si ženy na veřejnosti neporadí tak dobře jako muži, teď musel lhát. Samozřejmě pokud hodlal tvrdit totéž. Muži byli na frontě, ženy i bez nich dokázaly udržet v pořádku nejen živnosti a statky, ale také rodiny. Ba i s pubertálními chlapci, obecně vzato vyžadujícími ráznější přístup, si dokázaly poradit. Z válečných front se ale domů nevraceli muži kultivovaní k citlivosti pro nové podmínky a pro harmonickou spolupráci při výchově dětí. To si spíše přivezli posttraumatickou stresovou poruchu.

Sám vzor, a dle dobového tisku i „tatíček“ národa, prezident Masaryk tu se nechal vyfotografovat s kočárkem, ondy pózoval s holčičkou v slováckém kroji v náručí, ale připouštěl, že na své děti a vnuky neměl nikdy dost času. Možná, že se v oné době objevil typ otce s distancí. Výchovu dětí ponechá matce. Sám si vytvoří mikrosvět, v němž je možná úspěšnější, ale zcela jistě spokojenější. Může, ale rozhodně to nemusí být jen „pánský klub“ v hospodě. Utéci lze ke kutění v dílně, ve sklípku, na zahradě, k nejrůznějším hobby nebo také k novinám. Posléze a velmi snadno i k televizi. K dokonalosti byl podobný útěk doveden v podobě workoholismu. Být až drogově závislý na práci a nevšímat si ničeho jiného šlo v zásadě i v časech, kdy se většina pracovní činnosti vykonávala v domě nebo kdesi poblíž něho… Postupný přechod do vzdálených „chrámů práce“ požadoval své. Odejít bylo možno hned po probuzení a vrátit se, až všichni spali…, a přitom si zachovat pocit nezbytnosti doma i získat mocné postavení kdesi na pracovišti.

Jedním z podstatných ukazatelů postavení doma je pozice ve vztahu k dětem. Tvrzení „malé děti potřebují matku“ je sice pravdivé, ale neúplné. Potřebují oba rodiče. Pomineme-li handicap kojení, jsou také oba plně schopni o dítě pečovat. Dokonce bez ohledu na předchozí praxi – jak zjistil výzkum využívající filmového záznamu – reagují bezdětní vysokoškoláci (muži) na plačící dítě prakticky stejně jako matky obdobného věku jako studenti. Obdobné je konejšení. Především slůvka a citoslovce. Má to ovšem jeden a to dosti podstatný háček. Studenti nesmějí být pohromadě s matkami. Pokud se tak stane, dají matkám v zabývání se s dítětem víceméně automaticky přednost.

Péče o malé dítě je oblastí obsahující skrytou rivalitu. V tradiční české rodině jde o něco srovnatelného s angažovaností muže v domácnosti. I emancipovaná a vzdělaná žena očekává, že zde bude mít jaksi automaticky hlavní slovo a muž ji bude doplňovat a pomáhat jí. V konkrétních podmínkách může být otázka „hlavního slova“, přesněji snad zásadní kompetence, rozdělena mezi několik vysoce sofistikovaných žen. Matka, babička, tchyně… Vlídně a neprokazatelně dávají otci najevo, že je od něj pěkné, pokud půjde s malým na procházku – bude-li slunečné a vesměs příjemné počasí.

Čas návratu je určen předem. Kým asi? Na řečnickou otázku se nabízí odpověď – rozhodující jsou přece potřeby dítěte. Kdo asi je mluvčím oněch potřeb? Řečeno s jistou oklikou – hlas onoho mluvčího bude ženský. Očekává se sice, že „až bude dítě na mužské zájmy brát“, otec přiskočí a péči převezme. Bývá to problémem. Pravděpodobněji dojde ke změně postupné, kontinuální, ne ráz na ráz.

Znalci gender problémů doporučují vystřídat se na rodičovské dovolené, doporučují i zavedení možnosti střídat se na tzv. paragrafu (ošetřování dítěte). „Paragrafy“ lze i za současné právní úpravy střídat, „jednou já, po druhé ty“, eventuálně s přihlédnutím k počtu dní omluvených nemocí. Na „mateřskou“ může jít bez problémů i otec. Naše – v této oblasti pokrokové – zákonodárství zatím nezná léta ve Skandinávii fungující „otcovský bonus“ rodičovské dovolené. Ve Švédsku, v Norsku a na Islandu existuje určitá část této dovolené, kterou si může vybrat jen otec. Pokud si ji otec nevybere, propadá. U nás odchází na rodičovskou dovolenou pouhé jedno procento otců. Zhruba 2/3 mužů a 1/4 žen otcovskou dovolenou neschvalují. I tento malý vzorek má svá specifika. Je to poměrně časté oddělení péče o dítě a o domácnost. O dítě se stará muž, o ostatní zaměstnaná žena. Dále jde o otcovskou dovolenou „od – do“, tj. matka po příchodu domů z práce přejímá péči o děti. Specificky českou, jinde nepopsanou formou zneužívání sociálních dávek (a babiček) posléze bývá nelegální „otcovsko-stavební“ dovolená. Otec na této dovolené staví dům nebo koná jinou plně jej saturující činnost, matka dítěte má své zaměstnání a babička hlídá vnouče.

Péče o maličké, eventuálně o nemocné dítě je samozřejmě důležitá, ale v důsledku jde o víc, O rovnoměrné rozdělení rolí týkajících se výchovy dítěte.

Takto se sníží diskriminace žen na pracovišti ve smyslu „sotva k nám nastoupíte, tak půjdete na mateřskou“ – „s malým dítětem budete pořád doma“. Podnětné jsou i úvahy o mužské zastupitelnosti. Muž – živitel a ochránce – je zastupitelný, byť jedná v souladu s úctyhodnou tradicí. Evoluční psychologové popisují takové chování jako možné již v pravěku. Tehdy a samozřejmě i dnes se může najít někdo jiný, kdo v dané oblasti nabízí víc. Tzv. „probuzený“ otec aktivně zapojený v každodenním životě rodiny s intenzivními vztahy k dětem je prakticky nenahraditelný. V literatuře se uvádí, že pobyt otce na rodičovské dovolené výrazně zlepšuje i vztahy mezi rodiči. Možné, snad i pravděpodobné to je.

Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák