O mužích, rodině a dětech

Rubrika: Tipy pro rodinu

STRP2011Hned na začátku musím přiznat, že se moje kvalifikace pro tento článek blíží téměř nule. Dobře, jsem muž. Ale ženatý jsem nikdy nebyl, a ačkoliv jsem měl to nesmírné štěstí být u dvou domácích porodů, vlastní děti nemám a v mých šestapadesáti už asi nepřijdou.

Proto mě veliký ohlas mé přednášky na minulém ročníku „Týdne respektu k porodu“ docela překvapil. A nejen to – byl jsem požádán, tento rok moji účast zopakovat a o tématu mého večera napsat i malý článek.

Minulý rok jsem mluvil o tom, jak se z pohledu systemických konstelacích jeví role muže a ženy a co to vlastně znamená, když mluvíme o mužském a ženském principu. Tento rok bych se chtěl pustit do mnohem náročnějšího tématu. Těžšího. Oficiální název mého vystoupení je cosi ve smyslu „Důležitost otců“. Ten neoficiální, který jsem vlastně ještě nikomu nesdělil, zní: „Kam se sakra poděli chlapi!?“ Asi ho také nikomu nesdělím, protože je jasné, že na takovou přednášku by muži nedorazili. Nebo snad ano?

Dotyčná otázka, i když možná že ne takhle naplno, zaznívá často na seminářích nejen partnerských. Ptají se ženy (kdo jiný) a je vlastně jedno, zdali jsou matkami ve vztahu, matkami samoživitelkami nebo teprve někoho na založení rodiny hledají. Jistě, díkybohu existují stále ještě muži, toužící po rodině a po dětech. Jenomže pokud hledáte vědomé, pokročilé muže, muže, kteří vás (tedy vás ženu) nebudou brzy nudit, muže vnímavé a citlivé, začíná to být s jejich „chlapstvím“, tedy s jejich nezviklatelnou prezencí a talentem nezdrhnout při první příležitosti kritické. To není moje domněnka, to slýchávám často od klientek.  Možná, že se jen nacházím v nějakém špatném prostředí. Ale pokud tomu tak není, derou se do popředí otázky.  Čím to je? Co se děje?

Nedávno jsem viděl reportáž z CEBITu, největšího veletrhu počítačové techniky. Samí chlapi! Naše politika? Samí chlapi (až na pár čestných výjimek). Představenstvo a vrcholový management firem? Samí chlapi! Zato ve školkách, školách a teď už i na univerzitách (minimálně v USA) – ženy. Kdo zůstává s dětmi? Ženy. Kdo vychovává nejen holky ale i kluky? Jasně, ženy. Což je ještě podporováno soudci (i soudkyněmi), kteří odepírají mužům střídavou péči. I ti zjevně soudí, že dětem je u mámy lépe než u táty.

Jsme společnost, ve které je dialog mezi ženami a muži, mířící do skutečné, nepohodlné a náročné hloubky, na spadnutí. Protože jinak se nedostaneme z místa. Je toho hodně, co se musíme od druhého pohlaví naučit, dozvědět, možná vůbec vyslechnout a vzít na vědomí. A nedá se nic dělat – musí do toho jít jak muži, tak i ženy a oba s odvahou.

Ono to totiž dříve bývávalo podstatně jednodušší. Pokud muži chtěli sex (nikoliv ten za peníze, ale ten z lásky a s láskou), museli „tu vyvolenou“ požádat o ruku. Děti byly takřka neodmyslitelný výsledek sexu, tedy pro romantičtější povahy, milování. Výsledek tak samozřejmý, že se o chtění či nechtění rodiny a dětí moc nepřemýšlelo.

Rodina, prezentovaná navenek mužem v „úctyhodné“ pozici a dovnitř ženou v spíše podřízené a tím na subtilnější ovlivňování zaměřené pozici, byla „základ státu“. Osobní svobody, koníčky, spirituální růst, cestování – to byly věci, které byly vyhrazené malým, okrajovým skupinkám podivínů a tím nehrály pro společnost velikou roli.

Krom toho fungovaly děti také jako důchodové pojištění. Dostatek dětí byl jak ženami, tak i muži vnímán jako zabezpečení pro případ předčasného výpadku pracovní schopnosti nebo stáří. A ještě něco – rozvody byly společností odsuzovány. A tak muži zůstávali. Měli „své místo“. A společnost – patriarchální – je uznávala. V konstelacích tomu říkáme „někoho uctít“. A má to velikou váhu.

Od těch dob se mnoho změnilo. Sex se od vzniku dětí téměř naprosto odpojil. A zatímco v ženách je biologická touha po dětech stále ještě spojena s rodinou a mužem, který jí v době, kdy se stará o děcko, neuteče, u mužů se nutnost zůstat v rodině vytrácí. Muž se tak dneska dostává do role „rozsévače“ (pokud vůbec plodí děti) a pokud nechce, není okolnostmi nucen, se o své potomstvo explicitně starat. (Nemluvím samozřejmě o všech mužích, ale o trendu.)

Úcta, kterou jsme mívávali vůči otcům je také pryč. Svým jednáním v minulosti zničilo mnoho otců v nás, svých synech (a dcerách), poslední zbytky obdivu. Tomu v Česku napomohla éra komunismu, v Německu doba Hitlera.  Ženy se emancipovaly, dostávají se do typicky „mužských“ disciplín, řídí auta (zlí jazykové tvrdí, že bezpečněji a lépe než muži), firmy (banky s vícero ženami v dozorčích radách a managementu utrpěly v krizi 2008 menší ztráty), státy (Merkelová a téměř Clintonová) a my muži se najednou ocitáme v jakési podivné defenzivě. Podivné, neboť neuvědomělé. Chybí nám přesně ty vzory, které jsme sami svrhli z piedestalů.

Chceme-li, aby muži byli opět více otci, více v rodině ve své vědomé prezenci, tady a teď, a neutíkali do práce, na fotbal nebo do takzvané svobody, jež je v tomto případě pouze svobodou od povinností a nikoliv svobodou pro nové cíle, musíme se začít dívat na celý problém poněkud hlouběji než jak to v manželských a partnerských hádkách činíme. Musíme jak mužům, tak ženám položit několik základních otázek.

Základní otázkou pro muže je: Co je pro mě můj životní úkol? Nebo také: Co mě přežije? A do třetice: Čím přispívám k prospěchu celku? Tyto otázky se přímo dotýkají zodpovědnosti mužů (a mužského principu v ženách) za budoucnost. Teprve až muži, každý individuálně, vědomě, naleznou odpověď na tyto otázky, odpověď nejen teoretickou, ale také i žitou, bude si jich okolí opět vážit. A to je předpoklad k tomu, že se vrátí do své funkce i jako otcové. Už praotec Čech to znal – jako otec musí člověk nejen zplodit nějakého toho potomka, ale mít přímo kvalitu lídra. Otec národa T. G. Masaryk to věděl také. Lídr je odpovědný nejen za to, co udělal v minulosti, ale i za to, co v současnosti dělá pro budoucnost. O tom se dnešním politikům bohužel ani nezdá.

Ale ani ženy nevyváznou z tohoto hlubšího procesu jen tak. Na jejich stranu míří otázky jako: Vážíte si svých otců? Není v tom spíše hněv, že „tady nebyli“? Vážíte si svých mužů? Jak je to s vaší schopností (tedy se schopností vašeho vnitřního, ženského principu) se otevřít tomu božímu v muži, v partnerovi, v manželovi? Vidět v něm toho, který vás otevírá, abyste mohla dávat světu ještě více lásky? A poslední, možná nejdůležitější otázka: Pokud toho vašeho muže necítíte, pokud on není prezentní, uniká, chybí, máte odvahu mu to drasticky, nahlas, naplno dát najevo? A to hned při prvních projevech, ne až po dvaceti letech?  Nebo jdete raději cestou kompromisu a „harmonie“ a zvolíte raději roli oběti?

Mnoho otázek, málo odpovědí. Taková už je doba. Někdo chytrý řekl, že úspěch naší budoucnosti nezávisí ani tak na správných odpovědích, jako na správných otázkách. V této souvislosti vás zvu na večer v rámci „Týdne respektu k porodu“, kde v pátek, 20.5., v 18:00 budu mít konstelační přednášku na některá z popsaných témat.

Napsal/a: Jan Bílý

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • Anonymní

    Před mnoha letry jsem četla výbornou knihu od anglického lékaře :Ako si uchovat muža
    Základní myšlenka byla pro mne jako ženu objevná :
    Muž je křehká nádoba
    Proto také u mne výborně fungovalo manželství, kdy jsem sice byla vdaná a měla děti, ale manžel jezdil jako montér, takže se doma objevoval přibližně v desetidenních cyklech ( když to zrovna bylo možné). Tudíž ty dva tři dny, kdy doma byl, jsme oslavovali, že máme
    tatínka“ ležícího, spícího“. V práci si kolegové a šéfové pochvalovali jaký je úžasný pracovník. Věděl, že doma očekáváme pouze chvíle, kdy bude chvíli stavět železnici se synem, hrát na piáno s dcerou, prohlížet herbáře s druhou dcerou a v noci potěší maminku,která je ráda, že má báječného mužského :)))
    Se slovy „naše maminka vydrží všechno“ usměvavý,pohodový zase odjížděl.
    Vidím to tak, že dnešní žena si přeje rovnocenné partnerství, spolupráci, zodpovědnost.
    Četla jsem knihu o tom, že jak muži, tak ženy se dělí do sedmi skupin,podle povahových vlastnostní a schopností věnovat se rodině.
    Jak u žen, tak u mužu existuje pouze jedna skupina, která je vnitřeně nastavena tak, že na prvním místě je starání se o rodinu . Ne pouze vydělávám peníze, ale věnuji se všem členům, jsem s nimi rád.
    Nebylo by pěkné, kdybychom si uvědomili, že jakýsi sen o společném životě v rodině byl vytvořen pouze proto, že rodina fungovala jako hospodářská jednotka a nyní si uvědomujeme, že většina mužů a žen není pro tento model vybavena?
    Vytvořit jiný model, kdy matka nebo otec žije spolu s dětmi a má potřebné služby (zázemí pomoci v domácnosti, hlídání dětí, donášku nákupu po telefonu) a je zde vytvářen časový prostor pro spolužití s partnerem, kterého nevyužíváme jako robota. Hned se máme všichni raději :))))

  • Ženy to mají těžké, protože není dost úžasných mužů, kteří by toužili zakládat rodinu. Muži to mají těžké, protože je málo žen, které by dokázaly pochopit jejich potřeby a ocenit, že i když nerodí, dělají toho pro rodinu dost. Všichni to mají neskutečně těžké a moderní doba, aktuální vláda, výchova rodičů atd. jim to ještě stěžují.
    A CO SE NA TO PODÍVAT JINAK?
    Co třeba začít pracovat sám na sobě? Mít sám sebe rád, uvědomovat si svou vlastní hodnotu a jedinečnost a dělit se o ni s ostatními. Žít přítomným okamžikem, rozdávat radost, porozumění a lásku? Zbavit se očekávání, strachu z budoucnosti a pocitu křivdy z minulosti? Najít si partnera, milovat ho, být mu oporou v těžkých chvílích? Mít s ním děti a vychovávat je v samostatné nesobecké jedince a jít jim příkladem? I tak je možné se na to dívat… 😉
    Autorovi děkuji ze podnětný článek a přeji pěkný život, partnerský vztah a kupu dětí.

  • já to četla přesřádekletmo, a pochopila jsem, že ženy mají při porodu prožívat orgasmus, za menstruaci mají být rády, protože je to fajn, a přechod je vůbec nejhezčí část života:-) a hlavně po porodu jim tak stoupne iq, že z nich budou ajnštajni (sory, porodů mám za sebou víc, ale nevím, jak se to píše:-(
    no prostě je to chlap:-) nikdy neměl strach, že proteče nebo nedejbože vykrvácí, nikdy nelezl v bolestech po zdi, nikdy se nesnažil protlačit otvorem o průměru x cm něco dvojnásobně většího. nepřeji mu nic zlého, ale kdyby si sakra aspoň jednou zkusil menstruovat nebo nedejbože rodit, psal by asi jinak:-D

  • Anonymní

    Já jsem pochopila, že by si ženy měly mužů víc vážit, ale že nemají proč si jich vážit, ale můžou si za to všechno vlastně ženy samy 🙂 Uf, tak teď už nerozumím ani tomu, co jsem napsala 🙂

    Marina

  • Anonymní

    No tak teda navím – co tím chtěl vlastně autor říct? co má být sdělením tohoto článku? četla jsem článek dvakrát, ale opravdu nejsem schopná říct, o čem vlastně byl. připadá jenom mně, že si jeho části navzájem odporují? působí to na mě spíš jako skrumáž různých myšlenek, sice třeba zajímavých, ale dohromady to nedává žádný celek. prostě jakobyste posbíraly různé střepy, které jsou ale z několika rozbitých nádob a ani z jedné je nemáte zdaleka všechny…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist