O darech a dávání

Rubrika: Tipy pro rodinu

1076955_vibrant_giftVánoční reklama začala již v září a obchodníci vědí, proč. Snaha obdarovat své blízké se mění v nákupní šílenství a tradičním prosincovým obrazem se stávají přecpané obchody, jimiž se prodírají strhané matky od rodin…

„Ještě něco pro Honzíka, jinak už mám snad všechny z krku,“ mumlá si pro sebe paní Marta. V každé ruce třímá dvě igelitové tašky plné dárků pro své blízké. V obchodním centru je už potřetí. Zastaví se a snaží se rozpomenout: „Co si to ten Honzík jenom přál?“

Silným motivem je při dávání darů snaha nezklamat své blízké, překvapit je něčím, co nečekali, co ocení, co jim chybí, oč by si netroufli sami říci. Vystihnout to, po čem touží, a sami by si to nekoupili (ať už proto, že na to nemají nebo že by se tolik nerozmazlovali).

Všichni asi známe pocit radosti, hrdosti a pýchy, když se nám podaří dát takový nečekaný, a přesto vytoužený dar. Překvapení, svítící oči, úsměv, radost a posléze vděk obdarovaného je naší kýženou odměnou. Naší motivací zjevně bylo druhého potěšit, udělat mu radost.

Máme-li však být k sobě upřímní, musíme si přiznat, že nás k dávání vedou i méně šlechetné motivy. Tu obdarováváme proto, že se to tak sluší, ondy, abychom si nezadali – to když tušíme, že dárek sami dostaneme. A existují ještě sobečtější motivy: potřeba poukázat na vlastní štědrost, snaha druhého si zavázat, koupit, uplatit či jej dokonce darem ponížit… Tyto motivace nejsou ovšem zdaleka vždy uvědomované a jen výjimečně jsou přiznané. Často jsou ovšem obdarovaným vytušené (nutno přiznat, že ne vždy správně, projikovat si do dárce můžeme lecos). Výsledkem je, že nás dar nemusí vždy pouze potěšit, někdy nás uvede do rozpaků, přidělá nám starosti…

Něco za něco

Obyvatelé Trobriandských ostovů praktikují zvláštní zvyk zvaný kula. Jedná se o výměnu mušličkových náhrdelníků za náramky. Trobriandské souostroví je uspořádané do kruhu a ostrované dávají náhrdelníky lidem z ostrova ležícího po směru hodinových ručiček a dostávají náramky od lidí z ostrova proti směru hodinových ručiček. Oba dárky kula tak opisují nekonečný kruh, což je na první pohled nesmyslné, a přitom z jakéhosi důvodu strašně důležité. Proč jsme tak posedlí obdarováváním, i když na první pohled nemá smysl? Podstatou darů, které si vyměňují obyvatelé Trobriandských ostrovů – a nejen oni – je zřejmě udržování a posilování sociálních vazeb. Když od někoho dostaneme dárek, usoudíme, že asi není náš nepřítel. A tím, že sami obdarujeme, naznačíme, že se nejspíš nechystáme k ´vyhlášení války´. V našem moderním světě můžeme udržováním sociálních vazeb vysvětlit, proč si někdy dáváme dárky s lidmi, s nimiž se jinak moc nestýkáme. V některých rodinách se vzdálenější příbuzní stýkají pravidelně jednou dvakrát ročně – a vánoční či narozeninové dárky zde zpravidla nechybí. Též chceme-li někomu dát najevo, že naše přátelství považujeme za blízké, či bychom vztah rádi chápali jako důvěrnější, drobný dárek zpravidla dobře poslouží.

Motivací k dávání darů se kromě psychologů již tradičně zabývají ekonomové, sociologové, sociobiologové, antropologové, etnologové a etnografové. Nejrozpracovanější je přitom jejich pohled na dar jakožto na obchodní záležitost. Zejména ve vnímání ekonomů a sociobiologů dary ztrácejí snad všechnu romantiku.

V souvislosti s vánočními dárky sociologové vypozorovali, že lidé v rovnocenných postaveních si dávají srovnatelné dárky. Jedná se o obecnou zásadu recipročního oplácení, jíž se učíme od dětství. Když bereme, aniž bychom se snažili dát něco na oplátku, druzí na nás hledí jako na nezdvořáky, nevděčníky a prospěcháře. Ke štědrým lidem pociťujeme úctu a k těm, kteří se odmítají dělit, naopak odpor. Jinak řečeno si nedodržováním zásady reciprocity vysloužíme postih v podobě obecného odsouzení. Mnohé studie přitom ukázaly, jak silně je v nás tato zásada zakořeněna: jedná se o jeden ze základních pilířů morálního cítění.

Podle zásady reciprocity se dva bratři nebo bratranci podobného věku obdarují srovnatelnými dárky, respektive utratí za vzájemné dárky přibližně stejnou částku. Za pomoci rodiny zjišťují, co by asi měli dát, nebo využívají zkušeností z předchozích Vánoc. V rámci dětské bezelstnosti se dokonce stává, že se hoši domluví na stejném dárku, na něčem, co oba chtějí – třeba na klíčence s vyobrazením oblíbené filmové postavy. Pod stromečkem si tyto klíčenky vymění… Ekonomicky to má nulový význam, sociálně bylo upevněno jejich kamarádství.

Reciproční zásada je výhodná i milá: umožňuje nám sdílet své momentální štěstí s lidmi v okolí a těšit se spolu s nimi ze štěstí jejich. Avšak, jako snad vše, i ji lze zneužít: Isabelle Nazare-Aga popisuje ve své knize Nenechte sebou manipulovat zneužívání „recipročního instinktu“ manipulujícími osobnostmi: tito lidé mají podle Nazare-Aga ve zvyku zavazovat si druhé různými dárky. Zásadu reciprocity podle ní mohou manipulátoři snadno zneužít: často se totiž cítíme zavázáni, i když jsme obdarováni něčím, co jsme vůbec nechtěli, ba co nám přináší starosti.

Prestiž na prodej

Mezi Indiány severozápadího pobřeží Severní Ameriky se odehrávaly takzvané potlače: slavnosti spojené s mohutným rozdáváním darů. Potlače údajně dosahovaly obrovských rozměrů, bylo při nich snědeno nebo rozdáno přímo gargantuovské množství jídla a hosté byli štědře obdarováni hodnotnými dary. Jako výraz štědrosti a na důkaz bohatství se pálily celé nádoby velrybího oleje, kanoe a někdy i samotné domy. Proč to? K čemu takové plýtvání?

Abychom pochopili smysl potlačů, musíme si uvědomit, že dotyčné indiánské kmeny (Kwakiutlové, Belakulové, Tlingitové a další) mají systém, podle nějž se obyvatelstvo rozděluje do vrstev (Murphy, 2001). Pobřežní národy Britské Kolumbie a Aljašky měly tři hierarchicky uspořádané společenské katergorie: aristokracii, prostý lid a válečné zajatce. Každý aristokrat měl více titulů, které zdědil nebo které získal v průběhu života. Při každém převodu přitom musely být tituly znovu ověřeny, protože stejně jako titul určoval prestiž svého nositele, tak i nositel mohl svému titulu přinést úctu, nebo naopak ostudu. Ověřování probíhalo prostřednictvím potlače, který připravil nositel titulu a na nějž byli pozváni obyvatelé okolních vesnic i aristokratovi rivalové (například rodinní příslušníci z manželčiny strany). Velkolepost hostiny stejně jako množství rozdaných anebo spálených věcí ukazovalo na zámožnost, moc a sílu hostitele i prestiž jeho titulu.

Když nadešel čas, aby velikost svého titulu demonstroval rival, musel tak učinit buď stejnou, nebo ještě větší hostinou. Tento proces nutně vedl k eskalaci nároků a kanadská vláda, která měla pocit, že se při potlačích Indiáni ožebračují, se je snažila od počátku dvacátého století zastavit.

Chování při potlačích se nám může zdát nerozumné nebo přinejmenším plýtvavé. Z pohledu Kwakiutlského aristokrata je však zcela racionální: většina věcí rozdaných v rámci potlače by časem stejně svou hodnotu ztratila. Má-li náčelník nadbytek potravin nebo rybího tuku, nemůže jej sám spotřebovat. Proto uspořádá velký flám, na kterém přebytek rozdá nebo v extrémním případě veřejně spálí. Jeho výstřední rozhazovačnost mu zajistí úctu a prestiž – hodnoty, které jsou na rozdíl od potravin trvalé a nezpochybnitelné. Někdy se plýtvalo i trvanlivým zbožím – třeba tepanou mědí – nicméně i toto plýtvání má své ekonomické opodstatnění: prestiž je v daném případě prostě cennější nežli měď.

Pohled na potlač jako racionální strategii však není jediný. Matt Ridley (2000) se například domnívá, že „se jednalo o sobecký a proradný způsob, jak zneužít lidskou touhu oplácet rovným dílem“, čili o jakési prarazitování na výše zmíněné zásadě reciprocity. Smyslem potlačů tedy bylo těžit z toho, že se lidé instinktivně snaží oplácet cizí štědrost – a méně zámožní náčelníci se tak sami – bez boje – zničí. Něco jako studená válka. Štědrost se tak může podle Ridleyho stát ´sobeckým nebo dokonce pomstychtivým činem´.

Ničivá kompetitivní velkorysost přitom není ani zdaleka výsadou indiánů amerického severozápadu. Ridley uvádí, že kompetitivní dávání darů bylo známým prostředkem, kterým si evropští monarchové zavazovali své kolegy i hodnostáře ze zemí Orientu. „Vyslanci mohli ztratit tvář a zostudit své panovníky, jestliže jimi přinesené dary nebyly dostatečně bohaté…“

autor: Pavla Koucká, Psychologie Dnes 12/2005
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál

Napsal/a: Pavla Koucká

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist