Nevidomí rodiče?

Máte někdy pocit, že v posledních letech přibylo postižených lidí? Potkáváte na ulici vozíčkáře a nevidomé? Vídáte v metru dvojice mladých, kteří se dorozumívají znakovou řečí?Ano, opravdu po revoluci došlo k tomu, že se postižení lidé začali poměrně rychle dostávatt z izolace a nabízí se jim mnohem více možností, než za doby socializmu. Nežijí v ústavech a na okrajích měst, bezbariérová výstavba jim umožňuje opustit svůj byt a pohybovat se po ulici. Pomalu také přibývá firem, které jsou ochotny tyto lidi zaměstnat, škol, které jsou schopny poskytnout vzdělání i v oborech, které postiženým donedávna byly nedostupné.
Dá se tedy říci, že postižení lidé mají dnes šanci zapojit se do života se vším všudy. A to i s právem na vlastní rodinu, na svoje děti.
Zdá se vám, že musí být téměř nemožné, aby postižený člověk, který má dost starostí sám se sebou, pečoval o domácnost a navíc o dítě? Jak to vlastně takoví lidé řeší, když se jim narodí miminko?
Pojďme spolu hledat na tyto a na podobné otázky odpověď.

Těhotenství poslepu
Mnozí lidé si myslí, že když člověk nevidí, neměl by raději mít děti. Samozřejmě právo na partnera má každý, když si tedy nějakého najde. Ale děti? A co když budou také postižené?
Především pokládám za nutné říci, že velká většina dětí, které se rodí nevidomým, nemá se zrakem žádné problémy. Ti, kteří mají vadu dědičnou, si rodičovství jistě dobře rozmyslí. Někteří dospějí k závěru, že jejich život je stejně kvalitní, jako život jejich vidících přátel, a rozhodnou se pro dítě i s tímto rizikem.
Po mnoha rozhovorech s nevidomými matkami jsem dospěla k závěru, že jsou na rodičovství většinou připraveny velmi dobře. Rozhodně je u nich plánování rodičovství mnohem častější, než u vidících.
Jedna moje nevidomá kamarádka například říká: „Dlouho jsem si myslela, že děti vůbec mít nebudu, že bych se o ně neuměla starat, hrát si s nimi, pečovat o ně. Pak jsem ale jednou na návštěvě poznala dvě tříleté holčičky, které si se mnou chtěly hrát a zajímala jsem je jako neznámý objekt, nevidomého ještě nikdy neviděly. Skončilo to tak, že jsme spolu hrály polštářovku a holky si chodily stěžovat mamince, že slibovala nevidomou tetu, ale tahle vidí, protože se do nich trefí. Nakonec se ode mě nemohly odtrhnout. A to úplně změnilo můj skeptický postoj.“
Myslím si, že je-li člověk schopen pečovat sám o sebe, a to většina nevidomých je, nemusí mít z rodičovství strach. A navíc: nemá-li přímo v rodině nebo mezi přáteli někoho, kdo by byl k dispozici v nouzi, je možné využít služeb některé z organizací, které postiženým pomáhají, popř. sehnat si placenou pomoc.
A jak tedy vlastně to těhotenství poslepu vypadá?
V mnoha ohledech stejně, jako těhotenství vidící ženy. V tramvaji vás stejně nikdo sednout nepustí, i když máte v pravé ruce hůl, v levé ruce držíte vodicího psa a břicho nesete daleko před sebou. Ale dost uštěpačnosti, i když vychází z reálných zkušeností.
Těhotenství je pro většinu žen krásné a dítě v sobě cítí každá matka. Na to vidět nepotřebuje. Některým rodičům je líto, že nemohou sledovat své děťátko na ultrazvuku a na prvních fotografiích. Ale tlukot srdíčka si může poslechnout každý. A navíc po tisíciletí žádný ultrazvuk nebyl a nikoho ani nenapadlo, že by mu mělo být líto, že nevidí své dítě dřív, než se narodí.
Problém může být s pohybem. Zodpovědnost za miminko vede snad každou těhotnou ženu k opatrnosti. A když se člověk pohybuje po ulici nebo v přírodě poslepu, musí být opatrný dvojnásob. A to platí samozřejmě hlavně v zimě.
No a jinak? Jinak je to asi opravdu stejné jako u žen vidících. Radost z pohybujícího se miminka, mnoho otázek, únava, pocity nadšení i smutku, někdy netrpělivá zvědavost, jaké že to naše dítě bude. A otázku, jestli dělám všechno tak, jak bych to dělat měla, tu si asi klade také každá budoucí maminka.

Tak to by mohlo pro začátek stačit. Jak řeší nevidomí rodiče problémy kolem porodu, péče o dítě a výchovy, zkusíme nakousnout příště.