Nevidomí rodiče?

Rubrika: Tipy pro rodinu

859734_backMáte někdy pocit, že v posledních letech přibylo postižených lidí? Potkáváte na ulici vozíčkáře a nevidomé? Vídáte v metru dvojice mladých, kteří se dorozumívají znakovou řečí?

Ano, opravdu po revoluci došlo k tomu, že se postižení lidé začali poměrně rychle dostávatt z izolace a nabízí se jim mnohem více možností, než za doby socializmu. Nežijí v ústavech a na okrajích měst, bezbariérová výstavba jim umožňuje opustit svůj byt a pohybovat se po ulici. Pomalu také přibývá firem, které jsou ochotny tyto lidi zaměstnat, škol, které jsou schopny poskytnout vzdělání i v oborech, které postiženým donedávna byly nedostupné.
Dá se tedy říci, že postižení lidé mají dnes šanci zapojit se do života se vším všudy. A to i s právem na vlastní rodinu, na svoje děti.
Zdá se vám, že musí být téměř nemožné, aby postižený člověk, který má dost starostí sám se sebou, pečoval o domácnost a navíc o dítě? Jak to vlastně takoví lidé řeší, když se jim narodí miminko?
Pojďme spolu hledat na tyto a na podobné otázky odpověď.

Těhotenství poslepu
Mnozí lidé si myslí, že když člověk nevidí, neměl by raději mít děti. Samozřejmě právo na partnera má každý, když si tedy nějakého najde. Ale děti? A co když budou také postižené?
Především pokládám za nutné říci, že velká většina dětí, které se rodí nevidomým, nemá se zrakem žádné problémy. Ti, kteří mají vadu dědičnou, si rodičovství jistě dobře rozmyslí. Někteří dospějí k závěru, že jejich život je stejně kvalitní, jako život jejich vidících přátel, a rozhodnou se pro dítě i s tímto rizikem.
Po mnoha rozhovorech s nevidomými matkami jsem dospěla k závěru, že jsou na rodičovství většinou připraveny velmi dobře. Rozhodně je u nich plánování rodičovství mnohem častější, než u vidících.
Jedna moje nevidomá kamarádka například říká: „Dlouho jsem si myslela, že děti vůbec mít nebudu, že bych se o ně neuměla starat, hrát si s nimi, pečovat o ně. Pak jsem ale jednou na návštěvě poznala dvě tříleté holčičky, které si se mnou chtěly hrát a zajímala jsem je jako neznámý objekt, nevidomého ještě nikdy neviděly. Skončilo to tak, že jsme spolu hrály polštářovku a holky si chodily stěžovat mamince, že slibovala nevidomou tetu, ale tahle vidí, protože se do nich trefí. Nakonec se ode mě nemohly odtrhnout. A to úplně změnilo můj skeptický postoj.“
Myslím si, že je-li člověk schopen pečovat sám o sebe, a to většina nevidomých je, nemusí mít z rodičovství strach. A navíc: nemá-li přímo v rodině nebo mezi přáteli někoho, kdo by byl k dispozici v nouzi, je možné využít služeb některé z organizací, které postiženým pomáhají, popř. sehnat si placenou pomoc.
A jak tedy vlastně to těhotenství poslepu vypadá?
V mnoha ohledech stejně, jako těhotenství vidící ženy. V tramvaji vás stejně nikdo sednout nepustí, i když máte v pravé ruce hůl, v levé ruce držíte vodicího psa a břicho nesete daleko před sebou. Ale dost uštěpačnosti, i když vychází z reálných zkušeností.
Těhotenství je pro většinu žen krásné a dítě v sobě cítí každá matka. Na to vidět nepotřebuje. Některým rodičům je líto, že nemohou sledovat své děťátko na ultrazvuku a na prvních fotografiích. Ale tlukot srdíčka si může poslechnout každý. A navíc po tisíciletí žádný ultrazvuk nebyl a nikoho ani nenapadlo, že by mu mělo být líto, že nevidí své dítě dřív, než se narodí.
Problém může být s pohybem. Zodpovědnost za miminko vede snad každou těhotnou ženu k opatrnosti. A když se člověk pohybuje po ulici nebo v přírodě poslepu, musí být opatrný dvojnásob. A to platí samozřejmě hlavně v zimě.
No a jinak? Jinak je to asi opravdu stejné jako u žen vidících. Radost z pohybujícího se miminka, mnoho otázek, únava, pocity nadšení i smutku, někdy netrpělivá zvědavost, jaké že to naše dítě bude. A otázku, jestli dělám všechno tak, jak bych to dělat měla, tu si asi klade také každá budoucí maminka.

Tak to by mohlo pro začátek stačit. Jak řeší nevidomí rodiče problémy kolem porodu, péče o dítě a výchovy, zkusíme nakousnout příště.

Napsal/a: Danniella

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • Milá anonymní, určitě do toho jdi. Držím moc palce, aby vše vyšlo.

  • Anonymní

    Jsem těžce zrakově postižená a dlouho jsem se bála otěhotnět a mít děti. Dokud se švagrové nenarodilo miminko. Jakmile jsem ho vzala do náručí, věděla jsem, že to dokážu.

  • Mam kamarádku ta je nevidomá a má už dvě holčičky 3r a1,5r a stara se o ně sama ja jí obdyvuju protože to zvládá líp než zdravý clověk

  • Pomněnka

    Zuzkasim – tohle napadá spouytu lidí, že nějak to jít musí, ale nedokážou si to představit.
    A ono to jde, docela dobře. Nevidomí nebo slabozrací(s částečnou ztrátou zraku) mají ostatní smysly tak vyvinuté, že dokáží zrak docela dobře nahradit.

    Je pravda, že třebanikdy neuvidí, jak se miminko směje, ale můžou si sáhnout, poznají to podle zvuku (i když třeba se nesměje nahlas, prostě to slyší, je to změna). Miminko „vidí“ jinak, více ho vnímají hmatem, čichem. Pozanli by svoje novorozeně stjejně, jako my, vidící.
    Někoho možná napadne, jakdítě krmí – jednoduše, třeba si mimčo vezmou na klín, jednou rukou mu jemně podepřou bradičku a zároveň si třeba palcem sahnou na spodní ret dítka, aby věděli, kam směřovat lžičku. A určitě dítě nepokecají zdaleka tak, jako já, která vidím.

    Víte ale, co mě naprosot fascinuje? Že děti tento hendikep vnímají – když se nevidomý člověk zeptá roka půl starého batolete kde je, když ho chvíli neslyší, tak se batole ozve. Z 99%. Neřekne třeba tady, ale zadupe, zasměje se, vydá zvuk. Když se zeptá vidící matka, tak se na ní batole vykašle. Prostě pozná, že ta si ho najde… ;o)))

  • zuzkasim

    Hodně jsem už dřív přemýšlela o tom, jak se asi nevidomí starají o miminko. Prakticky si to moc nedovedu představit, i když je jasné, že to jít musí. Těším se na další pokračování.

  • Krásně napsané, také mě zajímá pokračování:-)
    Můj bratr měl hluchoněmého kamaráda. Velmi dobře odezíral a když si člověk zvyknul, bylo mu dobře rozumět. Jednou jsme s ním byli na koncertě. Bylo nás několik slyšícíh a on. Přišli ještě jeho kamrádi, také neslyšící. Pro mě bylo překapení, že hudbu přes jejich handicap vnímali a tančili. Pak jsme seděli někde na světle v kruhu a oni si povídali znakovou řečí. Ještě teď si pamatuji ten pocit, jak mi bylo divně, že vůbec netuším, o čem se baví. Tak asi tak se často cítí oni mezi námi.
    Děkuji za podnět k přemýšlení:-)

  • Anonymní

    Hezký článek, nutí k zamyšlení. Hodně jsem se učila o výchově nevidomých dětí, ale z tohoto pohledu toho moc nevím. Myslím, že těhotenství problém nebude, ale péče o miminko a batole, to asi není jednoduché. Už se těším na pokračování.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist