Moje Pošta pro Tebe

Jistě každý znáte pořad, který běží na ČT1 „Pošta pro Tebe“. Viděli jste ho občas? Také Vás to chytlo u srdce a nejednou jste si i Vy sami vzpomněli na nějakého dávného známého a přáli jste si vědět, jak se tomu druhému daří?

Tak věřte, že i já jsem si po shlédnutí tohoto pořadu vzpomněla na svojí dávnou kamarádku. Vlastně jsem si na Andrejku (kamarádku, kterou jsem poznala v roce 1987 v nemocnici Motol, kde jsem, stejně jako ona, byla na operaci na dětském ortopedickém oddělení. Andrejka byla o 4 roky starší než-li já a byla ze Seredě. Mně v té době bylo 10 – 11 let. A právě ona byla ta dušička, kdo mě dokázal v nemocnici přivést úsměv na rty a kdo mě zpříjemňoval tu dlouhou dobu, co jsem tam byla. Po propuštění domů jsme si ještě asi 1 – 2 roky psaly a pak z nevysvětlitelného důvodu jsme přestaly být v kontaktu. Měla jsem jen jedinou její fotku, kterou mi tehdy poslala a tu jsem i z alba vytáhla a dala si jí na oči. Nevím, zda za to vše nemůže třeba i revoluce v roce 89? Nevím…Prostě jsme o sobě od té doby už nevěděly….až do jisté doby) vzpomněla jsem si již před nějakým časem…ale nic jsem pro to neudělala. Až teď, když jsem shlédla Poštu pro Tebe. Sama jsem si říkala, že do televize bych asi nikdy nešla, takto na veřejnost…to bych se styděla, navíc pak ty emoce a … no prostě nic pro mě před tolika lidma..prostě ne. Až před 14ti dny jsem si řekla „mám internet, tak proč nezkusit jí najít přes internet?“ A tak jsem si sedla a otevřela stránky slovenského Mimibazaru a všem lidem ze Seredě jsem napsala mail, zda-li náhodou Andrejku neznají? Pak jsem ještě napsala na Městský úřad přímo do Seredě s prosbou….a čekala jsem. Netušila jsem, že to ale bude tak rychlé a během hodiny mě napsal jistý pan Švehla, že Andrejku zná a že jí hned volal a přečetl jí můj e-mail. Nevěřila jsem svým očím, když jsem ty řádky od pana Švěhly četla a v očích jsem měla slzy. Ještě jsme si s panem Švehlou vyměnili pár e-mailů a on mi sdělil, že se nezná přímo osobně s Andrejkou, ale s jejím bratrem a ještě mě napsal na Andrejku telefonní číslo a místo, kde pracuje. Tak jsem ještě napsala e-mail Andrejčinýmu zaměstnavateli a čekala jsem….Byla jsem z toho nervozní a doslova jsem pana Švehlu bombardovala e-maily s otázkami na Andrejku. Chudák, už ze mě asi musel mít hlavu jak pátrací balón. Ale v tu chvíli to byl on jediný, kdo byl takovým mým „mostem“ mezi mnou a Andrejkou… Tak doufám, že se na mě pan Švehla nezlobí?
Druhý den mě přišel očekáváný e-amil od Andrejky. Opět se mně při jeho čtení valily proudy slz do očí..jsem na tohle cíťa, ale vždy to dávám „za vinu“ těm mým „kojícím“ hormonům, že si to tak vše beru :o))) Andrejka psala, jak i ona je šťastná a že jí z toho běhal mráz po zádech. Nakonec jsme se domluvili, že se sejdeme o naší dovolené na Slovensku, kam jsme se týden na to chystali. Nemohla jsem se dočkat toho dne, kdy se sejdeme. Když jsme tedy na Slovensku byli, málem jsme si zavařily mobily, jak jsme si často smskovali Domluvily jsme na neděli odpoledne v termálech. Jenže to bohužel nevyšlo, protože Andreje nečekaně přijela návštěva a tak jsme se domluvily, že se k nim vydáme my ve čtvrtek. Dali jsme jsme si sraz u jednoho hotelu v Seredi. Netrpělivě jsem tam přešlapovala a koukala na hodinky, těch 10min, o kterých jsme tam byli dřív, se vleklo strašně nekonečně..ale nakonec přijelo autíčko a z něho vystoupila Andrejka, její maminka a ještě Andrejky 6ti letá neteř Zuzanka. Co Vám mám povídat…vše se ve mně svíralo, slzy se mě draly do očí, ale přemohla jsem se a nakonec jsem to ustála jen s koktavým hlasem :o) Byli jsme pozvaní k nim na oběd, čekalo nás pohoštění jak pro krále. Povídali jsme celé odpoledne a stejně jsme vše nestihli probrat. Domů se mně moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat a museli jsme se rozloučit. A slíbily jsme si, že už musíme zůstat stále v kontaktě a „neztratit se“ sobě navzájem. Což už nedopustíme.
Po příjezdu domů mě čekal ve své e-mailové schránce ještě jeden e-mail z Městského úřadu ze Seredě, kde mě poslali Andrejky adresu…tak jsem se tomu musela trošku usmát a musím jim ještě poděkovat.
Já jsem nesmírně šťastná, že jsem Andrejku našla…Vlastně jsem si udělala takovou „mojí Poštu pro Tebe na vlastní pěst“ :o))) A jsem nesmírně vděčná panu Švehlovi za to, že se mě tak rychle ozval a pomohl najít tu „ztracenou“cestu k Andrejce. A chtěla bych mu tímto ještě jednou moc moc poděkovat, že si našel čas na mě a pomohl mě navázat spojení s Andrejkou. Jsem mu takovým dlužníkem za to a nevím, jak jinak mu to oplatit a dostatečně poděkovat.
Vážený pane Švehlo, ještě jednou moc děkuji, ani nevíte, jak moc to pro mě znamená! Děkuji.

Napsal/a: Andrea