Město versus vesnice

Rubrika: Tipy pro rodinu

1214103_aerial_view_of_lisbonKdyž jsem začala navštěvovat střední školu, poznala jsem problém týkající se bydlení na vesnici…

Až do svých šesti let jsem žila s rodiči v Kopřivnici, chodila jsem tam do školky, do parku, do obchodů a hlavně do loutkového divadla. V šesti letech jsem měla nastoupit do první třídy, ale rodiče se rozhodli přestěhovat do malé vesničky Trnávka asi 21 kilometrů od Nového Jičína.
V tak nízkém věku jsem nad rozhodnutím rodičů vůbec neuvažovala, nepřemýšlela jsem nad klady a zápory, které by poznamenaly mou budoucnost. Věděla jsem, že přátele, které jsem měla ve školce, ztratím, protože až vyrostem, těžko se asi poznáme a setkáme.
Na druhou stranu mě čekala nekonečně pěkná příroda bez hluku motorů a výfukových plynů, bez neustálého frmolu, který na ulicích byl. Čekal mě život v přírodě, mezi zvířaty, a spousta nových přátel.
V září jsem nastoupila do školy, ve které to bylo z počátku těžké. Všechny děti se znaly, protože si spolu hrály na hřišti a chodily spolu ven, ale já jsem byla nová, nikdo mě neznal a také já jsem nikoho neznala. V říjnu k nám nastoupil nový spolužák a já v něm poznala svého kamaráda Roberta, se kterým jsem chodila do školky v Kopřivnici.
Za ten měsíc jsem si našla kamarádky, ale Robert byl někdo, kdo mě znal od narození, a tak jsme spolu trávili spoustu času. Často jsme si spolu hráli na pískovišti a bylo nám fajn.
Od páté do deváté třídy jsme začali chodit do nedaleké Základní školy v Petřvaldě, kde jsme všichni našli nové přátele. Už mi nebylo tak špatně jako v první třídě. Tam jsem to prožívala sama a nyní jsem věděla, že jsme na tom všichni stejně. Pět roků uteklo jako voda a my jsme byli v deváté třídě a museli jsme se rozhodnout o své budoucnosti. 30. června se naše třída rozešla a mě čekalo nové prostředí.
Bylo po prázdninách a já začala chodit na Obchodní akademii do Nového Jičína. Bylo to něco nového, neznámého. Opět tady byl ten ruch města, plno aut, lidé, kteří spěchají do práce, a pobíhající děti na ulicích. Najít nové přátele nebyl zas až tak velký problém.
První den ve škole jsme se na sebe všichni usmívali a bylo nám fajn. Nejhorším zážitkem prvních dnů bylo sdělení mým spolužákům, odkud jsem. Nikdy jsem se nestyděla za to, že jsem z vesnice, právě naopak. Byla jsem hrdá na to, že znám všechna zvířata, poznám kytky, které rostou na louce a dokáži se o sebe postarat, což mnoho lidí z města neumí.
Problémem bylo to, že jsem nepoznala člověka, který by věděl, že nějaká Trnávka vůbec existuje. První reakce, kterou jsem vždy slyšela byla: „Co je to za díru a kde to vůbec je?“ Chvíli mi to trvalo, ale zvykla jsem si.
Mám opravdu skvělé spolužáky, na které se můžu vždy a za každé situace obrátit, ale jedno je mezi námi rozdílné. Jsem z vesnice, což hodně lidí nechápe. Když jdeme v pátek ze školy, povídáme si o tom, co bude o víkendu. Holky většinou mluví o tom, jak půjdou někam na diskotéku nebo si jen tak sednout do restaurace, pokecat si. Já mlčím. U nás máme dvě zakouřené hospody, kde se většinou vyskytují jen místní starousedlíci a my mladí nemáme kam jít.
Dalším problémem je doprava do většího města. Poslední autobus, který do civilizace přes pracovní týden míří, je v 18 hodin a to je poslední možnost, jak se dostat do města. A o víkendu je to ještě horší, protože to už nejede autobus žádný. A protože jsem až donedávna neznala nikoho, kdo by měl auto, mé výlety za spolužáky byly marné.
Kamarádky se na mě často dívají přes prsty. „Nikdy za náma nepřijedeš, nejdeš se nikdy bavit!“ To jsou nejčastější průpovídky, které slýchávám. A vy jim jen těžko vysvětlíte, že se nemáte jak dostat tam ani zpátky, že nemáte u koho spát a navíc nemáte ani tolik peněz, abyste si mohli dovolit ten přepych sedět každý víkend v hospodě.
V pondělí zase slyším, jak se bavily, co se jim přihodilo a co nového objevily. Já si je ráda vyslechnu a případně jim řeknu svůj názor na danou situaci, ale jen těžko jim vykládám své zážitky z víkendu. V konečném důsledku je to vždycky stejné. V pátek odpoledne navštívím své dvě nejlepší kamarádky, zajdem sednout k našemu malému rybníčku, sedneme si na lavičku a povídáme si. Často s sebou přibereme pár malých dětí a vesměs si s nimi hrajeme a užíváme si volna. Jindy vyjdeme na největší kopec, který za Trnávkou je, a díváme se dlouhé hodiny do doliny, ve které naše vesnice leží.
Jen jednou se stalo, že bych na víkend opustila Trnávku a vydala se do města. Bylo to loni v dubnu. Poslední duben, kdy se tzv. pálí čarodějnice, mě pozvaly kamarádky, ať jsem s nimi na náměstí, že si užijeme spoustu legrace. Souhlasila jsem, v té době jsem už pár měsíců chodila se svým nynějším přítelem, ale řekla jsem si, proč ne. První překážkou byla skutečnost, že jsem musela jet autobusem již v 15,45, abych stihla přípoj v Příboře. Druhým problémem bylo to, že jsem v Novém Jičíně byla moc brzo a nikdo mě ještě nečekal.
No a to jsem jen tak bez ducha bloumala po náměstí, na kterém se vše připravovalo na večerní slávu a parádu. Celý večer jsem byla neuvolněná a nic se mi nelíbilo. Holky se ke mně chovaly odměřeně a dost tvrdě mi dávaly najevo, že mezi ně nezapadám. Po tomto zážitku jsem se spolužačkami už nikam nešla.
Už to bude rok a půl, co chodím se svým přítelem a můj život se za tu dobu od základu změnil. Už mi ani nevadí, že bydlím na vesnici. Jsme z vesnice oba dva, on se na vesnici narodil a máme k přírodě a zvířatům velmi vřelý vztah.
Často jezdíme do města za zábavou, do kina nebo do divadla, ale většinu svého času trávíme v přírodě. Jezdíme po horách, chodíme na procházky a jsme pyšni na to, že jsme vesničané. Bydlet na vesnici má své kouzlo a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Jsem hrdá a pyšná na to, že se rodiče rozhodli přestěhovat, a nikdy jim to nebudu mít za zlé. I jejich vztahy se upevnily až poté, co jsme se přestěhovali. Na vesnici jsme všichni jedna velká rodina a jsme obeznámeni s našimi problémy. Ve městě je vše neosobní a strašně cizí.

Napsal/a: majava

Toto taky stojí za přečtení!

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Tipy, jak zabavit děti na zahradě v zimě i v létě

Zahrada je pro děti osobitým útočištěm, kde mohou stále něco nového objevovat. Stačí pár vychytávek, nezbytných komponentů i vhodný

Čtu dál →

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)

  • Bydlet na vesnici má svoje výhody a nevýhody.Máte božský klid,ale na druhou stránku musíte zase veškerý nákup tahat z města.Ale co by člověk neudělal pro klid.Bydlím na vesnici už 15.let -neměnila bych.Na zahrádce si vypěstuju co budu chtít a večer máme nádherný klid,žádný hukot aut jako ve velkoměstech.

  • mamcalenca

    nedá se říct,že je lepší město,nebo vesnice,,já bydlela s dětma i ve velkém městě,i na malém a i na vesnici,ze vším všudy-prasátky,psem,kozou,krávama,slepicama..všude jsou pro a proti,všude jsou dobří lidé a pitomci..ve městě je anonymita,na vesnici se jen projdete a už to všichni vědí.:-)).ale někdy mě ta anonym.pěkně štvala a někdy zase to „čučení do talířů“..je fajn moct si zajít na kávičku i s dětma,do divadla,kina,..ale je i super rejpat se v záhonku,dojit krávu,než vám řeknou,že to je bejk:-)).nebo lítat polonahá ze psem po lese v létě….takže já miluji menší město na život-ted v takovém jsme,velké na zábavu,nákup ,kávičku..-to máme 30km..a vesničku na ticho,zvířátka a ukecané babky,vůni hnoje.. a i to sluníčko tam po ráno svítí tak nějak jinak ….:-))

  • Anonymní

    Město je sice více znečištěné, ale je to tam mnohem lepší, protože je tam větší zábava a lepší šance se pobavit a seznámit se! tbt gbčvemluzjhvzcrde518/

  • Anonymní

    Bydlet na vesnici je mnohem lepší než bydlet ve měště, jak pro děti tak i pro zdraví dětí.

  • Přímo v Trnávce mám kamarádku i vzdálenou rodinu. Je tam moc hezky. Nikdy nezapomenu na návštěvu vašeho hřbitova, kam jsme se vydali (v alkoholovém opojení) za účelem seznámení se s příbuznými.

  • Pavlinkav

    Já jsem vlastně ráda, že bydlím ve vesnici, která je připojená k městu. Bydlíme v klidu, ale do města to mám 25 min pěšky hezkou cestou. Takže to mám vlastně něco mezi. Když teď chodím s kočárem, tak u nás už všechny okna znám, takže su ráda, že můžu koukat do výloh, i když ty se taky moc často nemění:o))

  • Ahoj! Já to cítím podobně, život na vesnici je oáza klid, pohoda beze spěchu, dopravních kolapsů atd…
    Také milujeme s mým manželem přírodu a máme také pár domácích zvířátek.
    A to jsme oba rození Pražáci!Přestěhovali jsme se po ukončení mých studií na naší bývalou chalupu a teď ji spolu pomalu dáváme dohromady.
    Jsme moc spokojeni i kvůli tomu , že jsem zde v klidu prožila celé svoje těhotenství a teď máme zdravoučkého čiperného synáčka.
    Tak Vám přeji ať jste s přítelem také tak spokojeni!

  • Anonymní

    Už som aj zabudla aký to bol na strednej škole pocit. Trepať sa autobusom alebo vlakom do mesta. Dnes je to o to horšie, že sa rušia linky a spojenie je ešte horšie. Ja som tiež nezažila tie spoločné posedenia so spolužiakmi. Keby si mi to nepripomenula tak si na to ani nespomeniem. Je to síce už 10 rokov, čo som ukončila strednú školu ! 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist