Město versus vesnice

Když jsem začala navštěvovat střední školu, poznala jsem problém týkající se bydlení na vesnici…

Až do svých šesti let jsem žila s rodiči v Kopřivnici, chodila jsem tam do školky, do parku, do obchodů a hlavně do loutkového divadla. V šesti letech jsem měla nastoupit do první třídy, ale rodiče se rozhodli přestěhovat do malé vesničky Trnávka asi 21 kilometrů od Nového Jičína.
V tak nízkém věku jsem nad rozhodnutím rodičů vůbec neuvažovala, nepřemýšlela jsem nad klady a zápory, které by poznamenaly mou budoucnost. Věděla jsem, že přátele, které jsem měla ve školce, ztratím, protože až vyrostem, těžko se asi poznáme a setkáme.
Na druhou stranu mě čekala nekonečně pěkná příroda bez hluku motorů a výfukových plynů, bez neustálého frmolu, který na ulicích byl. Čekal mě život v přírodě, mezi zvířaty, a spousta nových přátel.
V září jsem nastoupila do školy, ve které to bylo z počátku těžké. Všechny děti se znaly, protože si spolu hrály na hřišti a chodily spolu ven, ale já jsem byla nová, nikdo mě neznal a také já jsem nikoho neznala. V říjnu k nám nastoupil nový spolužák a já v něm poznala svého kamaráda Roberta, se kterým jsem chodila do školky v Kopřivnici.
Za ten měsíc jsem si našla kamarádky, ale Robert byl někdo, kdo mě znal od narození, a tak jsme spolu trávili spoustu času. Často jsme si spolu hráli na pískovišti a bylo nám fajn.
Od páté do deváté třídy jsme začali chodit do nedaleké Základní školy v Petřvaldě, kde jsme všichni našli nové přátele. Už mi nebylo tak špatně jako v první třídě. Tam jsem to prožívala sama a nyní jsem věděla, že jsme na tom všichni stejně. Pět roků uteklo jako voda a my jsme byli v deváté třídě a museli jsme se rozhodnout o své budoucnosti. 30. června se naše třída rozešla a mě čekalo nové prostředí.
Bylo po prázdninách a já začala chodit na Obchodní akademii do Nového Jičína. Bylo to něco nového, neznámého. Opět tady byl ten ruch města, plno aut, lidé, kteří spěchají do práce, a pobíhající děti na ulicích. Najít nové přátele nebyl zas až tak velký problém.
První den ve škole jsme se na sebe všichni usmívali a bylo nám fajn. Nejhorším zážitkem prvních dnů bylo sdělení mým spolužákům, odkud jsem. Nikdy jsem se nestyděla za to, že jsem z vesnice, právě naopak. Byla jsem hrdá na to, že znám všechna zvířata, poznám kytky, které rostou na louce a dokáži se o sebe postarat, což mnoho lidí z města neumí.
Problémem bylo to, že jsem nepoznala člověka, který by věděl, že nějaká Trnávka vůbec existuje. První reakce, kterou jsem vždy slyšela byla: „Co je to za díru a kde to vůbec je?“ Chvíli mi to trvalo, ale zvykla jsem si.
Mám opravdu skvělé spolužáky, na které se můžu vždy a za každé situace obrátit, ale jedno je mezi námi rozdílné. Jsem z vesnice, což hodně lidí nechápe. Když jdeme v pátek ze školy, povídáme si o tom, co bude o víkendu. Holky většinou mluví o tom, jak půjdou někam na diskotéku nebo si jen tak sednout do restaurace, pokecat si. Já mlčím. U nás máme dvě zakouřené hospody, kde se většinou vyskytují jen místní starousedlíci a my mladí nemáme kam jít.
Dalším problémem je doprava do většího města. Poslední autobus, který do civilizace přes pracovní týden míří, je v 18 hodin a to je poslední možnost, jak se dostat do města. A o víkendu je to ještě horší, protože to už nejede autobus žádný. A protože jsem až donedávna neznala nikoho, kdo by měl auto, mé výlety za spolužáky byly marné.
Kamarádky se na mě často dívají přes prsty. „Nikdy za náma nepřijedeš, nejdeš se nikdy bavit!“ To jsou nejčastější průpovídky, které slýchávám. A vy jim jen těžko vysvětlíte, že se nemáte jak dostat tam ani zpátky, že nemáte u koho spát a navíc nemáte ani tolik peněz, abyste si mohli dovolit ten přepych sedět každý víkend v hospodě.
V pondělí zase slyším, jak se bavily, co se jim přihodilo a co nového objevily. Já si je ráda vyslechnu a případně jim řeknu svůj názor na danou situaci, ale jen těžko jim vykládám své zážitky z víkendu. V konečném důsledku je to vždycky stejné. V pátek odpoledne navštívím své dvě nejlepší kamarádky, zajdem sednout k našemu malému rybníčku, sedneme si na lavičku a povídáme si. Často s sebou přibereme pár malých dětí a vesměs si s nimi hrajeme a užíváme si volna. Jindy vyjdeme na největší kopec, který za Trnávkou je, a díváme se dlouhé hodiny do doliny, ve které naše vesnice leží.
Jen jednou se stalo, že bych na víkend opustila Trnávku a vydala se do města. Bylo to loni v dubnu. Poslední duben, kdy se tzv. pálí čarodějnice, mě pozvaly kamarádky, ať jsem s nimi na náměstí, že si užijeme spoustu legrace. Souhlasila jsem, v té době jsem už pár měsíců chodila se svým nynějším přítelem, ale řekla jsem si, proč ne. První překážkou byla skutečnost, že jsem musela jet autobusem již v 15,45, abych stihla přípoj v Příboře. Druhým problémem bylo to, že jsem v Novém Jičíně byla moc brzo a nikdo mě ještě nečekal.
No a to jsem jen tak bez ducha bloumala po náměstí, na kterém se vše připravovalo na večerní slávu a parádu. Celý večer jsem byla neuvolněná a nic se mi nelíbilo. Holky se ke mně chovaly odměřeně a dost tvrdě mi dávaly najevo, že mezi ně nezapadám. Po tomto zážitku jsem se spolužačkami už nikam nešla.
Už to bude rok a půl, co chodím se svým přítelem a můj život se za tu dobu od základu změnil. Už mi ani nevadí, že bydlím na vesnici. Jsme z vesnice oba dva, on se na vesnici narodil a máme k přírodě a zvířatům velmi vřelý vztah.
Často jezdíme do města za zábavou, do kina nebo do divadla, ale většinu svého času trávíme v přírodě. Jezdíme po horách, chodíme na procházky a jsme pyšni na to, že jsme vesničané. Bydlet na vesnici má své kouzlo a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Jsem hrdá a pyšná na to, že se rodiče rozhodli přestěhovat, a nikdy jim to nebudu mít za zlé. I jejich vztahy se upevnily až poté, co jsme se přestěhovali. Na vesnici jsme všichni jedna velká rodina a jsme obeznámeni s našimi problémy. Ve městě je vše neosobní a strašně cizí.

Napsal/a: majava