V České republice se v dnešní době rozpadá každé druhé manželství a s rozvodem či rozchodem svých rodičů se ročně vyrovnává kolem 30 až 40 tisíc nezletilých dětí. Tyto situace jsou zatěžující nejen pro rodiče a jejich děti, stejně tak pro společnost jako celek…
Americký psychiatr a dlouholetý odborník zabývající se dětskou psychiatrií Richard A. Gardner zkoumal, jaké důsledky na dětskou duši mají porozvodové spory a následné svěření dítěte do péče pouze jednomu rodiči. Vypozoroval, že tyto děti vykazují spoustu společných symptomů, které postupně vedou k odcizení rodiče a v osmdesátých letech poprvé použil termín „syndrom odcizeného rodiče“.
CO TO JE?
Gardner tímto termínem definoval proces, kdy je dětem vůči rodiči předkládána kritika a vštěpována nelibost až odpor, který nemá své opodstatnění. Zpravidla je dítě popouzeno rodičem, se kterým žije, proti druhému rodiči, rodič brání dítěti v kontaktu s chybějícím rodičem, neodůvodněně obviňuje ze zneužívání dítěte chybějícím rodičem. Popouzení zahrnuje také nadměrné zveličování drobných nedostatků nebo běžných negativních povahových rysů.
Odcizení rodiče však nevzniká pouze popouzením, svou roli zde hraje i samo dítě, které se podílí na rozvinutí syndromu nezávisle na rodiči. Samotné dítě záhy pociťuje k odcizenému rodiči strach, odpor až nenávist i přesto, že jejich původní vztahy byly hezké a kvalitní.
Odcizení je proces, který většinou probíhá v obou směrech. Dochází k němu v důsledku absence kontaktů, nedostatečné komunikace, neslučitelných názorových postojů, které jim brání najít společnou řeč.
Syndrom odcizeného rodiče je jev, vztahové onemocnění, kdy závažný partnerský konflikt, rozchod či rozvod rodičů vede k narušení až úplné ztrátě vztahu dítěte k jednomu z rodičů. Svými důsledky traumaticky postihuje všechny členy rozpadlé rodiny.
PROČ?
Projekt reaguje na dlouhodobou míru rozvodovosti v ČR, jejímž hlavním projevem je syndrom odcizeného rodiče (Parental Alienation Syndrome). Záměrem projektu je prevence a náprava negativních dopadů syndromu odcizeného rodiče způsobeného nejčastěji vysoce konfliktními rozvodovými spory.
Cílem je zefektivnit řešení takových sporů za pomoci sítě odborníků (sociálních pracovníků, mediátorů, psychologů), prostřednictvím osvěty, vzdělávání předcházet poškozování práv dětí i rodičů a posilovat vzájemné rodinné vazby.
JAK?
Mezi hlavní aktivity se řadí pořádání osvětových a informačních besed v mateřských a rodičovských centrech, poskytování individuálních konzultací a realizace seminářů pro laickou i odbornou veřejnost.
Mezi další aktivity patří monitoring pravomocných rozhodnutí vytypovaných pražských soudů v řízení o nezletilých dětech a jejich analýza a zasíťování zúčastněných institucí.
Motto projektu zní: „Přestáváme být partneři, zůstáváme rodiči aneb jak zůstat dobrým rodičem!“
PRO KOHO?
Projekt je určen zejména pro rodiče s dětmi předškolního a školního věku, dále děti a mládež ve věku 0–18 let a také pracovníky opatrovnických soudů a pracovníky Orgánů sociálně-právní ochrany dítěte.
KDY A KDE?
Chcete se dozvědět více? I Vy jste srdečně zváni na besedy v rámci projektu „Syndrom odcizeného rodiče“! Vstup je zdarma!
Celý projekt je naplánován od dubna do prosince letošního roku.
Termíny nejbližších akcí:
pondělí 26.5.2008 17-19h mateřské centrum Prokůpek, V Hůrkách 1292/8, Praha 5,
www.mcprokupek.cz/
čtvrtek 12.6.2008 18-20h rodinné centrum Koloběžka, Českobrodská 1, Stará pošta Praha – Běchovice,
http://www.neposeda.org/kolobezka/klub.php
pondělí 16.6.2008 17-19h Klub dvojčat a vícečat, Matoušova 18, Praha 5,
www.dvojcata.cz
Kontaktní osoby:
Mgr. Markéta Kovaříková, koordinátorka projektu
e-mail: marketa.kovarikova@helcom.cz
Helena Kunstová, sociální pracovnice – lektorka/konzultantka
e-mail: helena.kunstova@helcom.cz
Kontaktní adresa: Český helsinský výbor, Štefánikova 21, 150 00 Praha 5
tel.: 220 515 188, www.helcom.cz
Napsal/a: Petra Choltová
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)
Romano, ti lidé se totiž berou z lásky! Jenže si mnohdy neuvědomují, že jen samotná láska nestačí. Nebo chceš říct, že vaše 30-leté manželství žije jen z lásky, že nepotřebujete spoustu tolerance, komunikace, pochopení a mnohdy i ústupků? Já si spíš myslím, že lidi nejsou schopní dobře komunikovat (a v případě zájmu obou stran tady i nějaká ta přednáška trošku pomoct může).
Mí rodiče se brali z lásky, jenže sestra se narodila jako postižená a taťka to neunesl. Mamka se sestře věnovala, nikdy nedodělala školu a zvolila „podřadnou“ práci, kterou mohla vykonávat doma. Tatíkovi vadilo, že mamka nebuduje kariéru. Krom toho všeho je on člověk, který má zásadně vždycky pravdu, ví všechno nejlíp, neumí se omluvit (ostatně nemá taky za co, když dělá všechno nejlíp), doma byl schopen akorát všechny seřvat, typický voják:-) Až byla sestra dospělá a podařilo se jí zajistit nějaké živobytí, rodiče se rozvedli. Pravda, poslední pár let už se o lásce moc mluvit nedalo. Ale dokud jsem byla dítě, láska mezi nimi byla, jen pak čím dál víc chyběla snaha o udržení slušné komunikace. A to byste měli vidět, jak tatík umí vrkat, být pozorný a milý, když je zamilovaný:-) Uvidíme, jak dlouho mu druhá láska vydrží.
Já jsem s přítelem chodila 4,5 roku, samozřejmě s lásky. Oba studenti, krásné roky, co víc si přát. Postupem času se z citlivého a tolerantního chlapce stával sobecký a ziskuchtivý muž. Ta proměna byla opravdu výrazná. Poznala jsem ho jako nevyzrálého a jsem moc ráda, že jsme měli oba dost času do svatby nespěchat, protože bychom byli nešťastní (tím víc případné děti). Já už věděla, co v životě chci, on to teprve hledal a docela mu to trvalo. Museli jsme se rozejít a nebylo to vůbec jednoduché, protože tam byla pořád spousta lásky a hodně to bolelo.
Myslíte, že člověk s docela silným sociálním založením by mohl žít s člověkem, který neustále hledá jak co nejvíc na druhých vydělat, při tom se pokud možno vyhnout různým poplatkům a daním… a to všechno ač se milují?
Myslím si, že spousta rozvodů je naprosto zbytečných, že se lidé snažím při prvním větším problému raději utéct, než ho nějak řešit. A je to podle mě dáno i tím, že se lidi nenaučily tyto problémy řešit doma. Postižení v ústavech, staří lidi v ústavech, prostě kdo se nehodil, byly s ním nějaké potíže, dal se pryč. Když dítě neposlouchalo, dostalo na zadek. Nikdo s ním nekomunikoval, neptal se, proč to chceš? Nevysvětlil, proč to teď nejde, nedomluvil se s ním, že za určitých okolností by se to třeba později zařídit dalo. Aspoň takovou mám zkušenost od sebe i svého okolí.
Proč se ti lidi berou když nedokáží spolu žít?Nechápu to jsem vdaná už 30let a máme skvělí vztah s manželem i dětmi.Lidi se už asi neberou z lásky tak jako když jsme se brali mi!Nejhorší je že tím trpí hlavně děti.Romana45
Přednášky nic neřeší.
Řešením je
a) zákaz rozvodů do zletilosti dětí, což však neprojde a je jen utopií
b) povinná střídavá péče s tím, že dítě kvůli rozvodu rodičů nesmí být nuceno změnit své trvalé bydliště a školu, do které chodí, takže rodič, který se vystěhuje z obce, v níž rodina před rozvodem společně bydlela, nemá na střídavou péči nárok.