Magie zrcadel – Působí na nás i dnes?

Rubrika: Tipy pro rodinu

zrcadloPři zběžném pohledu do zrcadla nás sotva napadne, s jakou magickou mocí bylo kdysi spojováno – jenže jakmile na nás dolehne osobní krize, jakmile máme sebevědomí v troskách, hned dostává náš obraz v zrcadle úplně jiný rozměr.

Není náhodou, že s motivem zrcadla a zrcadlení pracuje i psychoterapie a k lepšímu sebepoznání vám ho zřejmě doporučí i osobní kouč. Autora knihy Zneklidňující svět zrcadel Jana Lukavce lákala i kouzla, jimiž byla zrcadla opředena v mýtech a pohádkách.

Sokrates či Seneca doporučovali zrcadlo jako nástroj sebepoznání. Podobné myšlenky rezonují dodnes například v myslích i dílech zastánců síly tzv. pozitivního myšlení či rozvíjení skrytého vnitřního potenciálu jedince. Nicméně od historie po současnost můžeme vysledovat i myšlenkový proud, který se k sebepoznání i sebereflexi staví skepticky, až odmítavě. Kupříkladu Arthur Schopenhauer mluvil o zbytečnosti zrcadla, protože naše pravá podoba je nám tak jako tak nepřístupná: „Člověk se na svůj obraz v zrcadle nemůže podívat s pohledem odcizení, který je podmínkou objektivity.“

V této souvislosti stojí za zmínku, že lidé konfrontovaní s vlastním obrazem ve speciálních zrcadlech, která člověka ukazují tak, jak ho vidí ostatní, totiž nepřevráceně, reagují často velmi překvapeně. Mezi typické výpovědi prý patří věty jako „Vypadá to, jako bych šilhal“ nebo „Nevěděl jsem, že mám tak nesouměrné rty“, mnozí se těžko smiřují s tím, že je svět vidí právě takto. V experimentu psychologů Trauba a Orbacha 60. let minulého století někteří lidé před tímto zrcadlem dokonce ztráceli fyzickou rovnováhu.

Podle vývojových psychologů se proces poznání sebe sama vyvíjí velmi zvolna. Už kolem věku tří měsíců se na sebe děti sice usmívají a brzy začínají po svém obraze s velkým zájmem sahat, v průběhu prvního roku, ale ještě i začátkem druhého se často dívají tázavě za zrcadlo, jako by hledaly skutečné dítě, případně zkoušejí podávat hračku svému obrazu v zrcadle. Známky sebepoznání v této situaci pozorujeme až kolem dvou let věku a teprve ve dvou a půl nebo ve třech letech dítě svůj obraz pojmenuje.

To pravé zkoumání sebe sama v zrcadle však začíná až v období adolescence, pro něž je po-dle psychologa Petr Macka charakteristická zvýšená sebereflexe. Zpočátku si dospívající uvědomuje sám sebe jako nositele nejrůznějších rolí a jako aktéra vlastního chování v nejrůznějších situacích, s přibývajícími zkušenostmi se sebou samým se pak stále větší měrou uplatňuje introspekce. V tomto období jde o to, přijmout svou tvář, celé tělo, povahu, schopnosti, přijmout sám sebe. Cesta k sebepřijetí však nebývá snadná. Mnozí dospívající trávící dlouhý čas před zrcadlem nebo věnující neúměrně mnoho pozornosti oblečení nejednají ze samolibosti, nýbrž z pocitu úzkosti.

V knize vzpomínek nazvané Slova popisuje Jean Paul Sartre, jak poté, co se mu nepodařilo připoutat pozornost a získat chválu, šel se sám sobě pošklebovat před zrcadlo. „Když si dnes vzpomínám na ono pitvoření, je mi jasné, že tvořilo mou ochranu: před hromovými ranami hanby jsem se bránil svalovými křečemi. A tím, že dovršovaly mou pohromu, zároveň mě z ní osvobozovaly: vrhal jsem se do pokory, abych se pokoře vyhnul, zrcadlo mi bylo nápomocné: pověřil jsem je, aby mi ukázalo, že jsem zrůda; když se mu to dařilo, měnily se mé hořké výčitky v lítost. Zrcadlo mi ukázalo, co jsem věděl odjakživa: byl jsem strašlivě přirozený. Nikdy jsem se z toho nevzpamatoval.“

Od středního věku přináší konfrontace se zrcadlem často nepříjemné poznání o vlastním stárnutí. Když po třicítce odhalí první oční vrásky, naučí se mnozí vidět na své tváři rysy z mládí a přehlížet to, co vypadá staře. „Někdy však stačí uvidět se náhle z profilu nebo po probuzení, při neobvyklém, silném osvětlení – a máme po náladě,“ konstatuje psycholog Pavel Říčan. Podle jeho kolegy Jara Křivohlavého se ve stáří někdy objevuje přímo fobie ze zrcadel, což dokládá třeba svědectvím stárnoucí ženy: „Nenávidím zrcadlo. Kdybych mohla, všechna zrcadla bych rozbila.“ S přibývajícími lety lidem připadá, že už v zrcadle nevidí sami sebe (natož své mladistvé já), ale obličej svých zesnulých rodičů, jimž se stále více podobají.

Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie dnes (č. 12/2010), vydává Portál.

Napsal/a: Jan Lukavec

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist