Vědět o svých slabých i silných stránkách, uvědomovat si, co nás „rozhodí“ nebo vyvede z míry, to vše nám podle terapeutky MUDr. Ireny Zvánovcové pomáhá vytvářet zdravé vztahy k druhým lidem i k sobě samým.
K čemu je dobré sebepoznání? A jak k němu dospět?
Sebepoznání je důležitý celoživotní proces, který nám pomáhá v uvědomění si sebe samých. Člověk si díky němu uvědomuje, kdo je, jaké jsou jeho silné stránky, o co se v sobě může opřít. Poznává, jaké jsou jeho schopnosti a jeho potenciál. A když je v kontaktu s tím, co v sobě má a jaký je, ví o svých silných stránkách i slabinách, zná svá zranitelná místa, je si více „vědomý“ sám sebe. Může se tak opřít o své sebevědomí, což prakticky znamená opřít se o sebe sama a věřit si.
Sebepoznání vnímám jako důležitou součást psychoterapie. Když se člověk zná, věří si a má v sebe důvěru, tak může rozvíjet zdravé vztahy k lidem, ke světu a samozřejmě vztah k sobě, který je – pro mnohé možné překvapivě – vztahem zásadním. Důležité je to, že ten, kdo má dobrý vztah k sobě, má daleko lepší předpoklad mít dobré vztahy i k druhým. Zní to možná jako fráze, ale dobrý vztah k sobě je základ.
Připadá mi, že na tohle se moc nemyslí. I děti vedeme k tomu, že se mají dobře chovat k ostatním, ale o to, aby znaly a měly rády samy sebe, se moc nepokoušíme.
To máte zcela pravdu. Důležité je, aby proces sebepoznání začal už v dětství. Často dítě chválíme za to, že je v něčem dobré, tedy za nějaký výkon, ale už mu tolik nedáváme najevo, že ho máme rádi takové, jaké je, tedy i s chybami. Zároveň bychom neměli dítě chválit jen tak, pro nic. To může u něho vést k rozvoji falešného sebevědomí a někdy, když se jedná o zcela nekritický přístup rodičů k dítěti, to může být jedním z rizikových faktorů pro vznik poruchy osobnosti v dospělosti. Pokud dítěti říkáme, že je v něčem úžasné a skvělé a ono to tak úplně není, pak tomu dítě nebude rozumět, věřit, ale o to více ho to může vést k obrovské snaze představu rodičů naplnit. U dítěte může vést jeho nadměrná snaha k přetěžování, protože dělá něco, na co úplně „nemá“, případně naráží na to, že ho vrstevníci neberou tak, jak by čekalo. Je třeba dětem zdravým způsobem ukazovat, v čem jsou dobré a v čem zase ne.
Jak mají rodiče k dětem přistupovat? Bez podmínek?
Pro dítě je zásadní, aby od rodičů cítilo, že ho rodiče přijímají a mají rádi takové, jaké je, tzn. bez ohledu na výkony a úspěchy dítěte. Dítě potřebuje vědět, že i když donese trojku či pětku nebo když se mu něco nepovede, máma a táta ho mají pořád rádi. Dítěti je zároveň třeba „s láskou“ vytyčovat hranice. V praxi to znamená dávat dítěti najevo, že něco udělalo špatně či naopak že něco neudělalo, co udělat mělo. Vždy by dítě, i v této situaci, mělo cítit, že ho rodiče mají rádi.
Jak můžeme poznávat sebe samé?
V tomto „druhu“ poznávání nám pomáhá, když se sami sebe ptáme, jak nám v určité situaci je, v čem je pro nás důležitá, kde jsou v určité situaci nebo vztahu naše hranice, co si ještě necháme líbit. Kde zůstáváme sami sebou a kde se už přizpůsobujeme druhým, co v nás je, na co jsme hrdí, co se nám daří… Základem je, že se ptáme sami sebe, vedeme se sebou dialog, zajímáme se o sebe. A to je podmíněno tím, že se máme rádi, že si skutečně stojíme za to, abychom se sami sebe takto ptali.
Může nám při sebepoznávání nějak pomoci naše okolí?
Určitě ano, poněvadž se poznáváme také tím, jak na nás reagují druzí lidé, jak nás vnímají a jakou zpětnou vazbu nám poskytují. To znamená, jak na ně působíme, čeho si na nás cení a naopak co jim na nás nesedí. Zpětnou vazbu od druhých je třeba brát jako další pohled na sebe sama, jako jiný úhel pohledu. Zde je však potřeba si uvědomit, že nic není stoprocentní, a tedy že i pohled druhých, který bychom mohli automaticky vnímat jako více objektivní než náš, může být také zkreslen, protože druzí lidé si do nás mohou například promítat svoje nevyřešené problémy. Takže pokud si myslím, že jsem hodná, ale druhý mi tvrdí opak, jsou to tak diametrálně odlišné pohledy, že je třeba přemýšlet, co ho k tomu názoru vedlo, a zároveň se ho ptát, proč nás takto vnímá. Důležité je, abychom byli otevřeni tomu, co k nám přichází zvenku od druhých, protože i přes možné zkreslení je jejich názor pro nás velmi cenný. Tímto způsobem vedeme s druhými dialog, během kterého poznáváme sebe sama, ohraničujeme se, uvědomujeme si své hodnoty, schopnosti (tzv. kompetence) a limity.
Dětem a dospívajícím v sebepoznání pomáhají rodiče, prarodiče, učitelé i kamarádi.
Rodiče se dítěte mohou např. ptát, jak se mu daří, jakou má náladu, jak se cítí. Proč je smutné? Z čeho má radost? Tímto způsobem se dítě učí ptát samo sebe a poznávat se.
Pokud je pro dítě obtížné odpovídat na tyto otázky, tak je možno použít např. pohádky. Dítě může spolu s rodiči přemýšlet o tom, jak se která postava cítí, která postava je mu blízká, jak by se ono samo cítilo.
Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová
